Harry Potter a Relikvie smrti - FÉNIX

HP a Princ dvojí krve

2009-07-22T11:11:00.012+02:00

Omlouváme se za zpoždění s překladem, další 3 kapitoly byly přidány nyní. Znovu prosíme všechny, kdo by nám mohli pomoci s aj -> čj překladem, aby se ozvali na: fenix.team@email.cz . Bez dalších překladatelů nemůže pokračovat překlad JPHEC.

pondělí, 31.8. Přeloženy 22., 23. a 24. kapitola Harry Potter a Nezvratné cesty osudu.

pátek,14.8. Přeloženy 20. a 21. kapitola Harry Potter a Nezvratné cesty osudu.

Z Vašich dotazů:
Ot.: Na kdy je plánovaná premiéra obou části HP a Relikvie smrti?
Od.: První část je plánovaná na 19. listopadu 2010 a druhá část se do České republiky dostane 14. července 2011, do Anglie a USA pak o den déle.

Jak se Vám líbil nový HP film? Užívali jste si ho, nebo jste našli velký počet nesrovnalostí jako my?
Byli bychom rádi, kdybyste do komentářů pod článkem psali svoje názory, z nichž bychom následně vytvořili článek.

Pokud máte zájem jakkoli působit na tomto webu, překládat ze slovenštiny do češtiny, z angličtiny do češtiny, uveřejnit svůj příběh, potom nám pište na náš nový email: fenix.team@email.cz

FENIX TEAM

2008-10-06T16:11:00.080+02:00

VELICE POTŘEBUJEME PŘEKLADATELE Z ANGLIČTINY!! Zájemci pište prosím na e-mail: ondrej.halamek@seznam.cz

Milí Pottero-fanoušci,
po takřka dvouměsíční odmlce sem opět přidávám nové kapitoly díla Harry Potter a Nezvratné cesty osudu.

A abych Vás nedržel v nevědomosti, s překladem anglického díla James Potter and the Hall of Elder's Crossing se mi opravdu pár lidí přihlásilo. Ovšem neodpověděli mi na maily, které jsem jim ohledně překladu psal... Proto, je tento uložen k ledu a trpělivě vyčkává, až se někdy možná objeví Statečný s velkým S a pustí se do toho...

Prozatím tedy dopřeložíme Harry Potter a NCO.

André Fénix (dříve Óčko, překladatel)

neděle, 3.5.2009, 23:45 Přidán překlad 13. a 14. kapitoly díla Harry Potter a Nezvratné cesty osudu sem

pátek, 6.2.2009, 16:00 Dokončen překlad Lucyina díla - Až na kraj světa sem

pondělí, 19.1.2009, 21:53 Dokončen překlad díla Albus Severus Potter a Ochránce světla. K dispozici zde

Epilóg: O šest měsíců později

2008-10-06T16:09:00.005+02:00

Konec této povídky představuje i ten můj… teda pokud jde o mou HP tvorbu. Strávila jsem s vámi na této stránce skoro rok, představte si, že přesně včera to byl právě rok, co jsem napsala první kapitoly Oblouku smrti… a byl to skutečně krásný a nezapomenutelný rok. Poznala jsem tolik nových lidí, tolik nových názorů a za tento čas Vám všem moc děkuji. Nejdu se loučit navždy… protože vím, že to bez vás nevydržím :D, ale jak už kdosi řekl, v nejlepším třeba skončit… tímto si dávám pauzu od psaní HP příběhů. Jak dlouhou? Sama nevím a nechci to ani odhadovat, protože kdo ví, co bude…

http://www.lucy1313.estranky.sk/

Na této mé nové stránce vás čekají nové příběhy, které nesouvisí s HP, věřím, že se tam na mnohé z vás budu moct těšit a tak neváhejte, právě dnes přibyla první kapitola nejnovějšího příběhu, tak hurá na něj.

A ještě jednou… DĚKUJI!!!

Slunce na obloze příjemně hřálo a byl den jako stvořený na výlet. Harry seděl s Eruannem u jezera a sledoval, jak se chlapec vznáší na koštěti asi metr nad zemí.

„Kdy už maminka přijde?“ zeptal se Eru a Harry pohlédl na svoje hodinky.

„Měla by tu být každou chvíli. Nechceš už to koště odložit a jít jí naproti?“ zeptal se Harry a chlapec neměl žádné námitky. Společně vykročili k hradu, kde probíhaly poslední zkoušky a zpoza dveří učebny lektvarů vyšla mladá dívčina se spokojeným úsměvem na rtech.

„Tak jak? Nebyli na tebe příliš zlí?“ zeptal se Harry a letmo ji políbil na přivítání.

„Nepohoršujte mi tu studenty, vy dvě hrdličky a mimochodem, kdy jsem já na ni byl zlý?“ ozval se hlas za jejich zády a profesor lektvarů si je přeměřoval s typickým úšklebem.

„Co já vím? Byla to spíš řečnická otázka. Tak jak jsi dopadla?“ zeptal se Harry své ženy a pevně ji k sobě přivinul, nedbajíc zvědavých pohledů studentů. Byl sice jejich profesor, přestože jen pomocný, ale v této chvíli ho zajímala jen ona.

„Výsledky budou až za pár týdnů, Harry,“ odpověděla s úsměvem a sklonila se k malému chlapci netrpělivě postávajícímu za Harrym.

„Tak co, půjdeme na tu zmrzlinu?“ zeptala se ho a očka dítěte rázem ožila.

„Vidím, že jsem tu zbytečný, tak teda půjdu. Mimochodem Ginny, tvůj lektvar byl bezchybný,“ ozval se Severus a když rychlými kroky kráčel směrem ke svému bytu, plášť za ním majestátně vlál jako obvykle.

„Takže to vypadá na excelentní výkon. To se musí oslavit,“ zkonstatoval Harry nadšeně a vedl svou malou rodinku ven z hradu, vstříc pěknému odpoledni.

„A důvod k oslavě není jen jeden,“ usmála se tajemně, ale když se chtěl zeptat, co má na mysli, vynořila se na cestě před nimi dvojice, která jim už z dálky mávala.

„Ahoj, co vy tady?“ zeptal se Harry překvapeně svého kmotra, který kráčel k hradu, ruku v ruce s Avelin.

„Přišli jsme se na vás podívat. Je Remus v škole?“ zeptal se Sirius a rozcuchal Eruannovi vlasy.

„Myslím, že ho tam někde najdeš, ale náš to… konec roku a závěrečné zkoušky,“ odpověděl Harry s úšklebem.

„Ještě že má tak skvělého pomocníka, že? No, ale když už jsme se potkali… chtěli bysme vás s Avelin pozvat na naši svatbu,“ oznámil jim radostně a Harry mu nadšeně blahopřál.

„Tak jsi ho teda vzala na milost?“ zeptal se mladé ženy a objal ji.

„Jako bys ho neznal. Jednou na mně upře ty svoje psí oči a jsem celá naměkko,“ zasmála se a vyvolala všeobecné pobavení.

„No ale… jestli mám přijít na tu svatbu, musíš mi něco slíbit, Siriusi,“ řekl Harry naoko vážně.

„O co jde?“ zeptal se starší muž a zpozorněl.

„Hlavně žádnou dračí družičku,“ ušklíbnul se Harry a Ginny smíchy vyhrkly slzy.

„Škoda, chtěl jsem Poseidona za svědka, ale že jsi to ty, Harry… požádám Remuse,“ odvětil nakonec a ještě chvíli se spolu bavili, dokud Eru nezačal netrpělivě přešlapovat z nohy na nohu a připomínat svému adoptivnímu otci, že mu slíbili zmrzlinu.

Když v ten večer seděli Harry a Ginny na pohodlném gauči v jejich bytě, který jim ředitel přidělil, vzpomněl si Harry na její záhadná slova.

„Jak jsi to myslela s tím dalším důvodem k oslavě?“ zeptal se najednou a ona se začervenala.

„Harry, víš já… jak by se ti líbilo, kdybychom měli vlastní dítě?“ zeptala se tak potichu, až Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, co právě řekla.

„Chceš říct… ty… my… my budeme mít dítě?“ koktal překvapeně.

„Myslím, že ano. Jsi rád?“

„Rád? Já jestli jsem rád? Ginny, jak se na něco takového můžeš ptát,“ nevěřícně kroutil hlavou. „Já… nevím, co na to říct. Miluji tě, Ginny a v této chvíli jsem ten nejšťastnější muž na světě,“ šeptl jí do ucha a něžně ji políbil.

„Jeeeeeeee, takže budu mít brášku nebo sestřičku?“ ozval se dětský hlásek od dveří, zpoza kterých vykukovala černá hlava.

„Ty ještě nespíš?“ podivili se oba.

„Ehm… nechce se mi,“ přiznal chlapec.

„Pojď sem,“ zavolal ho Harry a ukázal na místo mezi nimi. Eru ani chvilku nezaváhal a rázem byl u nich.

„Chtěl bys mít sourozence?“ zeptala se Ginny a jemně mu prohrabávala vlásky.

„Chtěl, ale…“ na chvilku se zarazil a zamračil se.

„Co se děje, Eru?“ zeptal se Harry a natočil se tak, aby chlapci viděl do očí.

„Když budete mít svoje miminko… budu moct zůstat s vámi?“ vyslovil svoje obavy a ani netušil jak, ocitl se v pevném objetí.

„I kdybychom měli pět dalších dětí, zůstaneš s námi. Máme tě rádi a jsi náš syn, ať se děje cokoli. Nikdy tě neopustíme, maličký,“ ujišťoval ho Harry a zdálo se, že to chlapci stačí.

„I já vás mám rád,“ odpověděl a zeširoka zívl.

„Je čas jít do postele, drobečku. Tak pojď,“ řekl rozhodně Harry a vzal chlapce do náruče, aby ho uložil do postýlky. Ještě hodnou chvíli po tom, co Eru usnul, ho pozoroval. Za poslední půlrok se jeho život od základů změnil. Oženil se, vychovával tohoto chlapce a teď jak se zdálo, bylo další dítě na cestě. Harry dospěl a věděl, co je pro něj v životě nejdůležitější a čeho se nikdy nechce vzdát. Rodina byla pro něj vším a teď víc než kdykoli předtím chápal otcovy obavy, když se na obloze jejich života začala stahovat mračna. Byl však rozhodnutý zahnat každou bouřku a doufal, že bude jeho rodina šťastná, tak jak si zaslouží.

Kapitola č. 34: Přívěšek ochrany

2008-10-06T16:08:00.003+02:00

Severus stále ještě seděl u Brianovy postele, když přišel Albus a požádal ho o uklidňující lektvar nejen pro Ginny, ale i pro Erua. Ten chlapec zažil velký šok a bylo udivující, že se ještě psychicky nezhroutil po tom, co právě prožil třetí velký požár. Podal řediteli jeden z nejúčinnějších lektvarů a přidal k němu i Bezesný spánek. Sám na tom nebyl nejlépe, ale jemu by teď pomohlo jediné… chtěl zemřít. Měl to být on, ne Harry. Ten chlapec měl celý život před sebou a přece… zažil toho víc, než kdokoli jiný v jeho věku.

„Zůstaneš tu?“ zeptal se Calwen, která mlčky přikývla. Přehodil jí přes ramena deku a vtiskl jí polibek do vlasů. „Musím jít trochu na vzduch,“ oznámil jí a potichu vyšel z pokoje. Zastavil se až na schodech na verandě, kde se posadil a upřeně hleděl do tmy.

V dálce se matně míhala světla z pochodní a hůlek, jak jeho přátelé a kolegové prohledávali okolí vyhořelého domu. Hledali tělo chlapce, který už tolikrát přežil. On však nebyl schopný přidat se k nim. Bál se toho, co by mohl najít… toho co nechtěl najít.

„Smím si přisednout?“ zeptal se Albus a nečekajíc na odpověď si přisedl vedle něho a použil na oba zahřívací zaklínadlo. „Jak se cítíš, Severusi? Měl by sis také trochu odpočinout.“

„Když Lilly zemřela a já jsem si k sobě vzal Harryho, nikdy mě ani nenapadlo, jak to všechno dopadne. Přestěhoval jsem se s ním sem a v tom domě…“ zahleděl se na tlející trosky. „Na té louce za domem naháněl motýly a strašně se mračil, když mu nějaký uletěl rovnou před nosem. U toho lesíka se učil létat a… proč on, Albusi? Slíbil jsem, že ho ochráním a nedovolím nikomu, aby mu ublížil a přitom… já jsem mu ublížil nejvíc,“ mumlal zlomeným hlasem a skryl si tvář do dlaní. Cítil přítelovou ruku na svém rameni, ale nebylo nic, co by zmírnilo jeho bolest ze ztráty dítěte.

„Harry by s tebou nesouhlasil. Dal jsi mu všechno, co potřeboval a přestože vaše situace nikdy nebyla právě ideální, byl šťastný a hrdý na to, že je tvůj syn,“ chlácholil ho Albus a jeho hlas zněl stejně smutně.

„Měl jsem to být já…“

„Takto neříkej, Severusi. Máš rodinu, která tě potřebuje. Tvoje žena a syn…“

„A on ji snad nemá? Co si chudák to děvče počne? Stát se vdovou v den svatby… a ten malý… už dvakrát přišel o rodinu,“ zvolal zoufale a jeho oči byly naplněné takovou bolestí, jako ještě nikdy předtím.

„Pane profesore, rychle!“ ozvalo se od cesty a oba, Severus i Albus, seběhli po schodech a mířili k chodníku, kde stál Hagrid a v náručí nesl bezvládné tělo ptáka fénixe. „Ten výbuch ho musel vyhodit z domu. Našel jsem ho pěkný kus odtud směrem k lesu,“ vysvětloval poloobr.

„Pro Merlina,“ zašeptal Severus a vrhl se k němu. „Ještě dýchá!“ vykřikl a vběhl s ním do obýváku, kde ho položil na gauč. Přivolal si svou lékárničku a sklonil se nad Harryho, stále ještě přeměněného na zvíře.

„Nemůžu mu pomoct, dokud se nepřemění,“ zamumlal Severus a jemně ho pohladil po zničeném peří. „Harry… jestli mě slyšíš, prosím, přeměň se!“ žádal chlapce potichu a čekal, ale zdálo se, že ho nevnímá.

„No tak, Harry, už jsi v bezpečí. To jsem já, otec… prosím tě, synku, přeměň se, ať ti můžu pomoct!“ trval na svém a pocítil, jak se tělo pod jeho rukama napnulo a z ptačího se začalo formovat lidské.

„To je ono, výborně Harry, jen bojuj! Vydrž, postarám se o tebe,“ utěšoval ho Severus a jen co byla přeměna kompletní, pustil se do práce. Ne nadarmo byl vystudovaný léčitel a nejlepší odborník na lektvary. Trvalo asi hodinu, než ho dal alespoň trochu do pořádku a během té hodiny mu Albus zajistil soukromí. Naneštěstí byla Ginny v té chvíli pod vlivem velmi silného uklidňujícího prostředku a spala, takže jí nemohli říct, že Harry žije. Ti, kteří to však věděli, si nahlas vydechli a s napětím čekali, co bude dál.

„Teď to nevzdávej, Harry,“ přemlouval ho Severus, sedící u chlapce v bezvědomí. „Už nemáš zodpovědnost jen za sebe. Tam nahoře na tebe čeká tvoje žena a syn, a oba tě potřebují. My všichni tě potřebujeme…“ šeptal a hladil ho po ruce.

„Tati…“ ozval se tichý hlas a Harry otevřel oči.

„Tady jsem, Harry. Jak se cítíš?“ zeptal se a zkontroloval jeho stav.

„Jako by na mně spadl nejméně celý dům. Jsou všichni v pořádku?“ pokusil se vtipkovat, ale tvář se mu zkřivila bolestí.

„Že by to bylo tím, že na tebe skutečně spadl?“ ušklíbnul se Severus, ale neskutečně se mu ulevilo. Přiložil chlapci k ústům lahvičku s lektvarem proti bolesti a on se po chvíli uvolnil. „Všichni jsou v pořádku jen díky tobě. Brian je trochu potlučený a Eru s Calwen prožili šok, ale jsou v pořádku,“ ujistil ho.

„Děkuji,“ zašeptal unaveně a oči se mu zavíraly.

„Já děkuji. Zase sis hrál na hrdinu, ale nebýt tebe… zdá se, že ten tvůj ochranný přívěsek nebyl právě nejúčinnější,“ poznamenal a sáhl pod košili, kde na jeho hrudi odpočíval přívěsek z rohu jednorožce.

„Myslím, že právě naopak. Nebýt toho přívěsku, asi bys teď organizoval několikanásobný pohřeb,“ zamumlal Harry a Severusův výraz potemněl.

„Ty jsi věděl, že je venku z Azkabanu?“ zeptal se, poukazujíc na Luciusovu úlohu v jejich neštěstí.

„Tonksová mi to pověděla dnes v kostele,“ přiznal unaveně a jejich pohledy se setkaly. „Promiň, ale myslel jsem, že to do zítra počká. Nechtěl jsem ti zkazit den.“

„Tím se netrap, i kdybych to věděl, tomu co se stalo, bych zřejmě nezabránil. Ale přísahám, že to tomu bastardovi nedaruji. Kdyby se vám něco stalo…“ zarazil se. Nechtěl na to ani pomyslet.

„Jsme v pořádku, na ničem jiném nezáleží a Malfoy zaplatí, to se neboj,“ ujistil ho Harry a jeho hlas slábl. „Tati… kde je Ginny?“ zeptal se a prosebně na něj pohlédl.

„Dal jsem jí něco na uklidnění a asi spí. I ty bys měl. Přijde za tebou hned, jak to bude možné,“ slíbil a sledoval, jak se Harryho tvář uvolnila.

Trvalo pár dní, než se všichni vzpamatovali z této nešťastné události, ale podařilo se jim to především díky podpoře přátel a příbuzných. Jejich největším společným darem těchto Vánoc byl fakt, že jsou živí a šťastní. A když se Severus s Harrym dozvěděli, že Lucius Malfoy bude hnít v Azkabanu až navěky, bez ohledu na to, koho podplatí, zdálo se, že jejich štěstí je dokonalé.

Kapitola č. 33: Na svobodě

2008-10-06T16:07:00.001+02:00

Další dny plynuly pozvolným tempem. Malý Eru si zvykl překvapivě rychle a stejně rychle si získal srdce každého, koho poznal. Dokonce i Molly Weasleyová, která byla původně zásadně proti svatbě změkla, když na ni chlapec upřel ty svoje kukadla. Ne, že by Ginny bránila ve vdávání, ale měla pocit, že mají s Harrym oba ještě dost času na tak důležitý krok a ještě k tomu si v jejich věku vzít cizí dítě do opatrování, Eru však ihned rozptýlil její obavy a ona dala Ginny a Harrymu svoje požehnání.

A pokud šlo o vztah Briana a Eruanna… stala se z nich nerozlučná dvojice a mladší chlapec se nadšeně nechal vést nápady a výmysly staršího. Byli neoddělitelnou součástí rodiny, a pokud šlo o přípravy svatby, nesměli chybět, aby každý nápad neobohatili nějakým vtipným komentářem či vtipem.

Vánoce se blížili a s nimi i den D. Harry i Severus byli ve škole v jednom kole. Sirius se rozhodl odejít dřív, než měl původně v plánu a tak Harry naskočil za jízdy do rozjetého vlaku. Výhodou tohoto uspořádání bylo, že měl Sirius dostatek času přemluvit Avelin, aby s ním šla na tu velkou slavnost.

„No tak, Avelin, tak už se nade mnou slituj,” prosil naléhavě a pohlédl na ni se žalostným výrazem ve tváři.

„Proč bych měla?“ zeptala se se smíchem a utíkala před ním, boříc se do měkkého, čerstvě napadaného sněhu.

„Protože jestli ještě dnes nepošlu Harrymu sovu s odpovědí, jestli si někoho přivedu, posadí mě Severus vedle nějaké staré ropuchy,” odpověděl a upřel na ni ten nejsmutnější pohled jaký jen dokázal.

„Ty můj chudáčku…. tobě se snad dá něco odmítnout?” povzdychla si a přikývla na znamení toho, že s ním půjde. A protože věděla, jak moc mu na její odpovědi záleželo, nejen kvůli svatbě, ale i kvůli jejich dalšímu vztahu, který se tímto prvním krůčkem začal ubírat tím správným směrem, vůbec ji nepřekvapilo, když ji objal a zatočil se s ní tak prudce, až oba spadli do bílé peřiny, která pokrývala okolí. Vůbec jim nevadilo, že leží na chladné zemi, protože jejich polibky byly tak vášnivé, že rozpálily celá jejich těla.

A je to tu. Den, na který všichni čekali i kterého se mnozí často děsili. Svatba Severuse a Calwen, stejně jako Harryho a Ginny se měla konat 23.12. a ten den rozhodně nebyl perný jen pro snoubence.

Celá slavnost se měla konat v malé vesničce kde bydleli. Většina hostí měla být sice z kouzelnického světa, ale kvůli Calwen se nemohla uskutečnit v Bradavicích a pro takový počet hostí nebylo Doupě rodiny Weasleyových právě nejvhodnějším místem. Zato tady… tady to bylo nejlepší. K dispozici byly hned dva domy, Severusův i Harryho a tak i přípravy ženichů a nevěst probíhaly odděleně. Zatímco Calwen s Ginny řešily za pomoci Molly a Hermiony poslední úpravy účesů, šatů a jiných ozdob, Harry chodil nervózně po domě a obdivoval svého otce, který klidně seděl v jednom z křesel a upřeně hleděl před sebe.

„Jak můžeš jen tak klidně sedět, když se za pár hodin ženíš?” zeptal se nakonec a jeho pohled se střetl se Severusovým.

„Zdá se mi to, anebo je tu někdo nervózní?” dobíral si ho otec a mladý muž jen zaúpěl v odpověď.

„Chci to už mít za sebou,” povzdychl si Harry a prohledával si kapsy, ale to co hledal nikde nenašel. “Prsteny!” křikl najednou a začal splašeně pobíhat po domě, dokud ho otec nezastavil a nepodal mu malou krabičku s dvěma zlatými kroužky ze zlata.

„Harry, uklidni se. Nejsi sám, kdo je nervózní, tak mě zbytečně nedráždi,“ zavrčel Severus a on ihned zmlkl. „Pojď sem, máš tu kravatu nakřivo. Jeden by si pomyslel, že nošení školní uniformy tě naučí aspoň tak primitivní věc, jako je vázání uzlu.“ ušklíbnul se a poupravil Harryho kravatu, ani ne tak proto, že by byla skutečně nakřivo, jako spíš aby zaměstnal svoje ruce.

„Chceš něco na uklidnění?“ navrhl Severus smířlivěji, ale Harry jen zakroutil hlavou.

„To zvládnu. Když to dokážeš ty…” ušklíbnul se a v tom okamžiku se ozvalo klepání na dveře. Začali se scházet první hosté a mezi nimi i ředitel a kolegové ze školy či Harryho přátelé.

Slavnostní obřad se měl konat v nedaleké kapličce a oni si mohli blahopřát ke krásnému počasí. Sluneční paprsky se odrážely od čerstvého sněhu, který pokrýval celé údolí, kromě úzké odhrnuté cestičky, která vedla ke kapličce a po které kráčel zástup v čele s ženichy.

Bylo přesné poledne, když se kostelíkem rozezvučely první jemné tóny harfy a dovnitř vešla Calwen v bílých šatech zdobených jemnou výšivkou stříbrnou nití. Kvůli zimě měla na sobě pelerínku a ve vlasech měla vpletený jednoduchý věneček. Kráčela uličkou tvořenou nadšenými hosty a k oltáři ji nevedl nikdo jiný, než Brian. Se šibalským úsměvem předal nevěstu ženichovi a zaujal svoje místo v první řadě.

Hned za nimi kráčela druhá nevěsta a Harry měl pocit, že se mu to všechno jen zdá. Ginny byla nádherná a on z ní nemohl spustit zrak. Tvář měla skrytou za jemným závojem, ale i tak mohl vidět její zářivý úsměv, když kráčela vedená svým otcem a Eruannem k němu.

„Jsi nádherná,“ zašeptal, když stanula těsně vedle něj a úsměv, který zdobil jeho tvář, by v té chvíli nesmazalo ani to nejúčinnější zaklínadlo.

„Nechť přistoupí svědkové a můžeme začít,“ ozval se kněz a Harry se musel hodně přemáhat, aby se od ní odtrhl a postavil se za svého otce, kterému svědčil. Po jeho boku nestál nikdo jiný než Tonksová, která vypadala nějak… ustaraně.

„Milí přátelé. Sešli jsme se tu, v tomto chrámu, abysme navždy spojili…“ slova, která kněz začal odříkávat, vnímal Harry jakoby z velké dálky, protože Tonksová se k němu naklonila a cosi mu pošeptala:

„Musím ti něco povědět,“ začala potichu.

„Teď? Jestli nás zaslechne otec, bude z Ginny vdova dřív, než se za mně vdá,“ odsekl šeptem, ale ona se nedala odbít.

„A proto se teď ptám … jestli má někdo nějaké námitky k tomuto svazku…“ pokračoval kněz nerušeně.

„Luciuse Malfoye pustili z Azkabanu,“ vyhrkla Tonksová potichu.

„… ať promluví teď, anebo mlčí navždy…“

„Ne! To nejde!“ křikl Harry ohromeně a zděšeně hleděl na Tonksovou, která zbledla a nejen kvůli Harryho reakci. Všechny oči se totiž upíraly jen na ně.

„Jakou máte námitku, mladý muži?“ zeptal se kněz zaujatě a až tehdy si Harry uvědomil pohledy několika párů očí, které ho sledují. Mezi nimi samozřejmě nejintenzivnější… Severusův, který ho propaloval skrz naskrz.

„Já… ehm, promiňte… to, to nebyla námitka. Nemám nic proti… já chci, aby se konečně vzali a… chtěl jsem jen… že to nejde, aby měl někdo nějakou námitku. Ti dva jsou přece stvoření jeden pro druhého,“ koktal Harry a kajícně pohlédl na otce.

„Jste si jistý?“ ujišťoval se kněz a Harry horlivě přikyvoval.

„Samozřejmě, jsou to moji rodiče a chci, abysme byli konečně normální šťastná rodina, tak prosím pokračujte,“ přitakal a když se tak stalo, vrhl Harry na Tonksovou nahněvaný pohled.

„Ty si umíš vybrat okamžik,“ zavrčel.

„Promiň, ale myslela jsem, že byste to měli vědět. Musím to povědět i Severusovi.“

„Ne… dnes ne. Dopřej mu aspoň jeden den štěstí,“ zastavil ji Harry a pohlédl na otce, který se skutečně tvářil nanejvýš spokojeně. Calwen mu právě pověděla svoje ano a je dva už nemohlo nic rozdělit.

„Povím mu to sám hned zítra, ale dnes to nech tak jak to je. Kdo o tom ví?“

„Albus a Kingsley, dávají pozor, aby šlo všechno hladce,“ ujistila ho a on přikývl. I on bude obezřetný, ale doufal, že tento den pro ně bude nezapomenutelný.

V té chvíli ani netušil, jakou má pravdu.

Zbytek obřadu, kdy si svoje ano řekli i Ginny s Harrym, proběhl v úplném pořádku a dva šťastné páry následované množstvím hostí se odebraly na připravenou hostinu.

Zábava byla v plném proudu a Harry se až doteď úspěšně vyhýbal otci, který určitě nezapomněl na jeho malé faux-pas.

„Můžeš na slovíčko?“ zeptal se, když se na chvilku ocitli sami v rohu obýváku a Harry naprázdno polkl.

„Mohl bys mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat a o čem jste si to tam s Tonksovou celý obřad šuškali?“ zeptal se nevrle a Harry pro jistotu uzavřel svou mysl, kdyby otce napadlo odhalit jeho lež tímto způsobem.

„Jak jsem řekl… jen jsem se snažil dát najevo, že kdokoli by měl námitky, bude mít co dočinění se mnou,“ snažil se to zamluvit, ale věděl, že otec se jen tak lehce nevzdává.

„Tomu mám věřit? Chci vědět, co se stalo. Určitě to nebylo něco bezvýznamného, protože ses tvářil, jako bys viděl Voldemorta vstát z hrobu,“ poznamenal a Harry zbledl.

„Myslíš, že je dnes vhodný den na takové žerty, tati? Právě ses oženil a máš se z toho těšit, ne tady vymýšlet nějaké hororové scénáře,“ namítal Harry a doufal, že to tak nechají.

„Řekl bys mi, kdyby se něco dělo, že?“ zeptal se nakonec Severus a zkoumavě si ho prohlížel.

„Samozřejmě. Slibuji, že ti zítra všechno povím, ale dnes jdi za Calwen a užívej si tento den,“ slíbil Harry a s úlevou sledoval otce, který skutečně vyhledal svou manželku a začal se s ní pohybovat v rytmu valčíku.

„Jsi nějak zamyšlený, zlato,“ ozvalo se za ním a on pohlédl do tváře své manželky.

„To nic, Ginny. Nic se neděje,“ klamal a klamal tím i sám sebe. Celou dobu trnul hrůzou, co všechno se může stát.

„Vážně mi to nechceš říct?“ prosila jemně a pohlédla do milovaných očí.

„Lucius Malfoy je venku… bojím se, aby se tu neukázal,“ přiznal nakonec a ona ho pevně objala. I ona měla strach, ale nemohli dovolit, aby je ovládl. Jinak by nedělali celý život nic jiného, jen trnuli obavami, co se stane.

„Zkus na to nemyslet,“ poradila mu a po očku pokukovala po tancující dvojici. „Věnuješ mi náš první manželský tanec?“ zeptala se zvesela a on ji nedokázal odmítnout, přestože v tanci nijak nevynikal.

Schylovalo se k večeru a Severus si všiml, že už nějakou dobu neviděl Briana ani Erua. Zeptal se tedy Calwen, jestli je neviděla, a když zjistili, že skutečně nejsou v sále, usmála se a vykoukla z okna.

„Myslím, že vím kde je hledat,“ řekla a vykročila ke dveřím, aby ty dva zatoulané nezbedy přivedla zpět.

„Já pro ně zajdu,“ nabídl se Severus, ale ona jen zakroutila hlavou.

„Postarej se o naše hosty, hned jsem zpět. Potřebuji se trošku nadýchat vzduchu,“ odvětila a letmo ho políbila. Sledoval, jak kráčí úzkým chodníčkem dolu a chtěl se pustit za ní, ale nakonec se té myšlenky vzdal a odešel do kuchyně, kde si také potřeboval trochu vydechnout. Nebyl zvyklý na takové oslavy a tolik lidí v jeho domě… zítra zřejmě bude potřebovat řádnou dávku lektvaru na bolest hlavy.

„Máš to tu pěkné, Severusi,“ ozval se ledový hlas od dveří a on strnul na místě. To přece není možné… ne, to musí být jen zlý sen, pomyslel si a opatrně se otočil směrem ke dveřím. Avšak sen nebyl snem, nýbrž krutou skutečností. Ve dveřích jeho kuchyně nestál nikdo jiný než Lucius Malfoy v celé své kráse. Tvář měl hubenější a propadlou, zřejmě mu pobyt v Azkabanu dal zabrat, ale nenávistný úškleb na jeho tváři naznačoval, že tohle nebude jen zdvořilostní návštěva.

„Nemáš náhodou hnít v Azkabanu?“ zeptal se a snažil se zůstat klidný. Nenápadně v ruce sevřel svou hůlku a přemýšlel, jak dát vědět Albusovi a ostatním, kteří jsou ve vedlejší místnosti.

„Neunavuj se, Severusi. Jsem tu jen na skok. Přišel jsem ti jen popřát hodně štěstí,“ odpověděl klidně při pohledu na hůlku v Severusově dlani.

„Vypadni z mého domu a nikdy víc se nevracej,“ křikl černovlasý muž a propaloval Luciuse pohledem.

„Vždyť už jdu, příteli… oh a doufám, že jsi té své rozkošné kočičce řekl sbohem! Je to velmi smutné, přijít o ni v den svatby, že? Ale Severusi… život je krutý,“ ušklíbnul se a v tom momentu se s hlasitým puknutím přemístil.

„Co jsi jí udělal, ty bastarde?“ vykřikl Severus, ale odpovědi se nedočkal. Rychle přeběhl mezi zmatenými hosty a řítil se ke dveřím, aby vzápětí zjistil, že dům, ve kterém se nacházela jeho žena a syn je v plamenech.

„Calwen, NE!!! Briane!“ zvolal zoufale a rozběhl se cestičkou k domu, následovaný všemi přítomnými.

Harry se bez meškání přeměnil ve fénixe a díky své rychlosti byl v hořícím domě téměř okamžitě.

Vysoké plameny pohltily celý objekt a bylo nemožné, aby v něm někdo přežil. Mnoho kouzelníků, včetně samotného Albuse Brumbála se ho snažilo uhasit, ale zbytečně. Nic nepomáhalo a Severus se zoufale zmítal v zajetí Remuse a Siriuse, kteří mu bránili vrhnout se přímo dovnitř.

„Pusťte mě, je tam moje rodina!“ křičel, ale drželi ho pevně a s hrůzou čekali, kdy se odtud vrátí Harry. Ten jediný v podobě fénixe měl šanci na záchranu, ale v té chvíli… okolím se rozlehl hlasitý výbuch a tlaková vlna odhodila všechny o pár metrů dál.

„Neeeee!!!“ zvolal Severus zoufale a s očima naplněnýma slzama, upřenýma na hořící trosku domu padl na kolena.

FENIX TEAM

2008-10-03T21:34:00.004+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

Prosíme ještě o strpení s překladem JPHEC a překladem slovenských dílů

pátek, 03.10.2008, 21:35 Přidány 31. a 32. kapitola díla Až na kraj světa sem

neděle, 31.08.2008, 21:16 Přidána 1. část 6. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

Kapitola č. 32: Dar z nebes

2008-10-03T21:31:00.003+02:00

Ještě v ten samý večer Harry našel, co hledal. Malá chatrč byla přesně tam, kde mu jeho mapka ukázala a přestože už bylo pozdě, dveře se otevřely a z nich vyběhl malý chlapec se šťastným úsměvem na rtech.

„Harry, ty ses vlátil,“ jásal chlapec a vrhl se mu okolo krku s takovým nadšením, že skoro upadl.

„Ahoj, kamaráde. Jak se máš?“ zeptal se Harry a rozcuchal mu vlasy podobně, jako to kdysi dělával Severus.

„Dobže, už jsem še nemohl dočkat,“ šišlal chlapec a když Harryho obdařil dalším ze svých úsměvů, odhalil řadu zubů, ve které dva chyběly a způsobovaly to směšné šišlání.

„Ty jsi věděl, že přijdu?“ zeptal se Harry a překvapeně a pohlédl na starého léčitele, který stál ve dveřích a se zájmem je pozoroval.

„Samozřejmě, že to věděl. Přece jsi mu to slíbil tu noc, kdy jsi ho sem přivedl,“ ozval se muž a Harry se začervenal.

„Myslel jsem, že spí a neslyší mně,“ přiznal.

„Věru ne. Slyšel každé tvé slovo a každým dnem čekal, kdy se konečně ukážeš, že Eruanno?“ otočil se na chlapce, který nadšeně přikyvoval a vedl Harryho do chatrče.

„Promiň, že jsem tě nechal tak dlouho čekat, ale měl jsem nějaké povinnosti,“ řekl Harry téměř lítostivě, ale chlapec, Eruanno, se mu vyhoupl na kolena a zdálo se, že je navýsost spokojený.

„Teď mě už vezmeš s sebou?“ žádal a Harry žasl.

„Chtěl bys jít se mnou a bydlet u nás?“ zeptal se potichu a sledoval chlapcovu reakci. Myslel, že ho bude muset přemlouvat a slibovat, ale on jakoby netoužil po ničem jiném, než být s tím, kdo ho zachránil z plamenů.

„Kde bydlíš? A jši tam šám?“

„Ne, nejsem sám. Za pár týdnů se budu ženit a jedno velmi pěkné a milé děvče se stane mojí ženou. Budeme rodina,“ vysvětloval trpělivě.

„Budeš můj nový otec a ona moje máma?“ neustával chlapec s otázkami a Harry nevěděl, co na to říct. S prosbou o pomoc se pohledem obrátil k šamanovi a ten jen s úsměvem přikývl.

„Budu v první řadě tvůj kamarád, a když si budeš přát, můžu být tvým otcem. A Ginny, tak se jmenuje to děvče, tě bude mít ráda, jako by byla tvoje matka. A oba máme své rodiče a kamarády, kteří tě budou mít určitě velmi rádi a už se na tebe těší,“ odpověděl po chvilce Harry a malý Eruanno se k němu přitiskl a objal ho okolo pasu.

„Kdy mě za nimi vezmeš?“ zeptal se nakonec ospale a Harry ho pevně objal.

„Jen co si trochu odpočineš a rozloučíš se,“ slíbil a vtiskl mu letmý polibek do vlasů.

Byl to zvláštní pocit, držet v náruči dítě, které si přeje, abyste byly součástí jeho života, a které chce být součástí toho vašeho. A přestože Eruanno nebyl Harryho syn, tento krátký okamžik a chlapcova upřímnost a nadšení způsobili, že mladý muž neměl nejmenší pochybnosti o svém rozhodnutí. Chtěl se o něj starat, chtěl mu dát domov, lásku, oporu a všechno ostatní, co dítě potřebuje. Mohl pochybovat o tom, jestli to bude stačit a jestli mu bude dobrým otcem, ale s oporou, kterou mu v jeho rozhodnutí poskytl Severus a jeho prostřednictvím i Calwen, věděl, že pro něj všichni udělají, co bude v jejich silách. A Harry se rozhodně nehodlal vzdát.
Druhý den bylo třeba vyřídit pár formalit na africkém konzulátu, kde musel Harry podepsat takovou horu papírů, o jaké se mu ani nesnilo. Avšak, nezdálo se, že by mu někdo z Oddělení sociální péče o děti a mládež pro kouzelnický svět chtěl dělat problémy a po tomhle už stačilo jen dořešit věci na Ministerstvu kouzel v Londýně. Rozhodl se zatím pro svěření do péče a se samotou adopcí počkat na to, jestli s tím chlapec bude souhlasit. Harry v tom však do budoucna neviděl problém, když se malý Eruanno nemohl dočkat okamžiku, kdy pozná svou novou rodinu.

Večer, když se loučil s Kovu, měl v očích slzičky, ale odhodlaně chytil Harryho ruku a souhlasně přikývl, že je připravený. Harry si ho přitáhl blíže k sobě, aby ho pevně držel při přenášení a oba se chytili staré škatule, která je měla přenést až domů. Když se ocitli v Prasinkách, obestřela je tma. Jen v dálce zářila světélka z hradu čnějícího na kopci.

Chlapec byl z cesty unavený a tak ho Harry vzal do náručí a neslo ho. Jen co poslal svého Patrona se vzkazem pro otce, aby je čekal u brány, pocítil, jak drobné tělíčko ochablo a Eruannova hlava spočinula na Harryho rameni. Probral se jen na chvilku, když si ho vzal Severus a tak převzal břemeno svého syna. Tichou nocí tak spolu kráčeli k hradu a v něm zamířili ke sklepením, do Severusova bytu.

Právě chlapci svlékal plášť, který podle velikosti určitě patřil Harrymu a vzpomněl si na to, jak kdysi zmenšoval své vlastní hábity, aby je přizpůsobil synovi. Chlapec s vlasy stejně černými jako on a Harry na chvilku otevřel oči a zahleděl se na neznámého muže.

„Kdo jši?“ zeptal se zvědavě a zpoza Severuse vykoukla Harryho hlava.

„To je můj otec, ten, o kterém jsem ti vyprávěl, vzpomínáš si?“

„Aha, už vím, ten co šiš myšlel, žes nezachlánil, když jsi zachlánil mně,“ odpověděl chlapec s vážnou tváří a natáhl ručku k Severusově tváři. Ten na chvíli strnul, ale když se jemná dlaň dotkla jeho čela, vrásky se vyhladily a jeho tvář nabyla klidného výrazu, jako už dávno ne. „Když on je můj otec a ty jši jeho otec, to jši aši můj děda,“ zkonstatoval chlapec klidně a na tváři se mu rozšířil spokojený úsměv.

Na dědu jsem ještě trochu mladý, pro tebe budu Severus, a jak se jmenuješ ty?“ zeptal se Severus náhle a zpražil Harryho, kterému cukaly koutky úst, pronikavým pohledem.

„Eluanno,“ odpověděl chlapec hrdě, ale Harry ho opravil.

„Eruanno,“ řekl tiše a usmál se na chlapce. Severus se na něj upřeně zahleděl. Eruanno… ano, to jméno chlapce přesně vystihovalo. Byl přesně tím, čím ho nazvali, darem z nebes. Jen díky němu se Harry vrátil domů.

„Takže Eru,“ řekl a záměrně mu jméno zkrátil. Přísně na něj pohlédl a čekal, než bude mít jeho plnou pozornost. „Vítám tě v naší rodině a doufám, že se ti u nás bude líbit. Ale teď je nejvyšší čas jít spát a věř mi, já nejsem tak tolerantní jako tvůj budoucí otec, takže…“ nechal zbytek věty doznít a Eru souhlasně přikývl. Zašeptal přání na dobrou noc a zavřel oči. Za chvilku už byla jeho tvář uvolněná a on klidně spal.

„Při pohledu na něj by jeden nevěřil, že to není tvůj syn. Dokonce i oči by mohl mít po Ginny,“ zkonstatoval později Severus, když seděli s Harrym osamotě a oba věděli, že odteď jejich životy naberou jiný směr.

V ten samý večer však všude nevládla taková pohoda, jako mezi nimi. Téměř nikdo netušil, co se odehrává v jedné z místností mezi Tonksovou a jejím kolegou, Kingsleym Pastorkem.

„To přece nejde, víš, jaké by to mělo následky? To přece nemůžeme dopustit,“ rozčilovala se mladá žena a divoce přitom gestikulovala rukama.

„Tiše, Tonksová, jinak nás prozradíš,“ zavrčel v odpověď muž tmavé pleti. „Mně se to nelíbí o nic víc než tobě, ale musíme být opatrní. Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Kdyby to vyšlo na povrch, byla by z toho velká aféra a to si nemůžeme dovolit,“ mumlal tiše.

„Neměl by o tom vědět aspoň Brumbál a Harry se Severusem?“

„Zbláznila ses? Víš, jak by zareagoval Harry, o Snapeovi nemluvě. Ale máš pravdu pokud jde o Albuse. On jediný by to ještě mohl zastavit,“ uvažoval starší a zkušenější bystrozor a oba si vyměnili mnohoznačné pohledy.

Kapitola č. 31: Vyrovnat se s čím?

2008-10-03T21:30:00.003+02:00

„No konečně, už jsem si myslel, že jsi na mě zapomněl,“ přivítal ho Sirius se širokým úsměvem a vedl ho dovnitř.

„Já na tebe? Tak lehce se mě nezbavíš, ale slyšel jsem, že ty se někam chystáš, je to pravda?“ zeptal se Harry bez okolků a vděčně přijal nabízený čaj.

„No… vlastně ano. V rezervaci, kde pracuje Charlie, je jedno volné místo a myslím, že bych tam mohl být užitečnější než tady. Remus si poradí a na těch pár dní, co bude indisponovaný, ho zastoupí tvůj otec,“ odpověděl zamyšleně.

„Myslím, že na zástupy si Brumbál najde nového pomocného učitele,“ řekl Harry s tajemným úsměvem.

„I to je možné. Jen doufám, že to nebude nějaký idiot nebo semetrika, to by mi Remus asi neodpustil,“ přiznal a při pomyšlení na nejrůznější varianty se mu úzkostí sevřel žaludek.

„Doufám, že nejsem až takový idiot, za jakého mě možná někteří považují a přestože tě nenahradím dostatečně, snad Remus nebude nic namítat.“

„Cože? Albus to místo nabídl tobě?“ zeptal se šokovaný muž.

„No… ano, teda… snad ti to nevadí. Kdybys chtěl zůstat, nebo by ses vrátil, tak to místo nepřijmu…“

„Ne, Harry! Jestli ti ho Albus nabídl, já nemám žádné námitky. Mám z toho radost, že se to vyřeší tak jednoduše… Remus bude nadšený,“ ujistil ho a na jeho tváři se objevil spokojený úsměv.

"A otec mě bude mít neustále pod drobnohledem… jsem si jistý, že on je s tímto vývojem také spokojený,“ zašklebil se mladší kouzelník a zkoumavě si prohlížel svého kmotra. „Ale slyšel jsem, že když jsem tu nebyl, nezahálel jsi a našel sis známost. Brumbál naznačil něco o tom, že i ona je důvodem tvého odchodu, tak jak je to?“ zeptal se a užíval si pohledu na Siriusovy rozpaky.

„Jak bych to… ona si našla mně a pak zase já ji. Víš, je to trochu složité, ale máš pravdu, ten odchod s ní souvisí. Pracuje v té samé rezervaci jako Charlie a přestože není jisté, že se dáme dohromady, chtěl bych jí být nablízku,“ odpověděl ostýchavě, poukazujíc na skutečnost, že od Avelin stále ještě nedostal odpověď na to, jestli dá jejich vztahu šanci.

„A jsme doma,“ zašklebil se Harry a hodil po Siriusovi nadšený pohled. „Doufám, že ji přivedeš na svatbu,“ dodal.

„Svatbu? Myslíš, že mě tvůj otec pozve?“

„Jestli ne on, tak já určitě,“ odpověděl rozhodně.

„Počkej, Harry! Cením si toho, ale o tom, koho si Snape pozve na svatbu, ty nerozhoduješ a já se nechci cpát tam, kde o mně nestojí,“ kroutil hlavou a sledoval Harryho, který si překřížil ruce na prsou stejně, jako to dělává Severus.

„Tak za prvé, nejen já, ale i můj otec budeme rádi, jestli naše pozvání přijmeš a za druhé, když se budu ženit i já, mám stejné právo na výběr pozvaných hostí jako on. A nemysli si, že se z toho vyvlečeš,“ varoval ho chlapec a musel se smát při pohledu na Siriuse, který údivem zapomněl zavřít pusu.

„Ty… ty se budeš ženit? Kdy?“

„Severus navrhl, abychom to uspořádali najednou, takže proto jsem včera běžel za Ginny a dohodli jsme se, že to bude přes vánoční prázdniny. A počkej, až zjistíš, proč se dnes vracím do Afriky,“ neodpustil si Harry, ale když viděl vystrašený výraz v jeho tváři, rychle mu to vysvětlil.

„Tak to je… no… tohle jsem vážně nečekal,“ přiznal nakonec Sirius a nevěřícně kroutil hlavou.

„Víš, že Severus se na to tvářil podobně? Chtělo by to zvěčnit ten okamžik, když otci dojdou slova a nasadí takový výraz, jako teď ty,“ dobíral si ho chlapec a zkontroloval čas. „Promiň, Siriusi, ale budu už muset jít. Mám se sejít s ředitelem a potřebuji, aby mi otec pomohl s přenášedly. Teď, když vím, kam jdu, nebude mi jen cestování trvat skoro měsíc.

„Jasně, tak jen běž a těším se na toho tvého... syna... u Merlina, to zní tak… zvláštně cize,“ povzdechl si starší muž a vyprovázel Harryho ke dveřím.

„Neboj se, zvykneš si,“ ujistil ho Harry a běžel do ředitelny.

Albus Brumbál už Harryho netrpělivě očekával a se zájmem si vyslechl celý příběh od Harryho odchodu, až po jeho návrat.

„Vskutku zajímavé, chlapče. Vždy jsem říkal, že jsou v tobě ještě netušené schopnosti,“ usmál se stařec dobrosrdečně a Harry cítil, jak jeho tvář začíná od tolika chvály červenat.

„Nemyslím, že by to bylo něco výjimečného, pane. Na mém místě by to udělal každý,“ oponoval.

„O ne, drahý chlapče. Ne každý má tolik odvahy a odhodlání obětovat vlastní život pro druhého. Předpokládám, že o tom nechceš svému otci říkat.“

„Ne pane, ocenil bych, kdyby tento rozhovor zůstal jen mezi námi. Nechci, aby o tom někdo věděl a on už vůbec ne,“ souhlasil Harry.

„Pravda. Ale uvědom si jednu věc, Harry. Jak to dopadlo, když před tebou otec zatajil jeho příhodu s vlky? Cítil ses podvedený a myslel sis, že ti nedůvěřuje. Jak myslíš, že se bude cítit, když uděláš to samé, za co si do tebe vysloužil výčitky?“ zeptal se ředitel a jeho tvář byla najednou velmi vážná.

„Pane, když dovolíte, já... je v tom trochu rozdíl. Otcovo rozhodnutí neříct mi to, ho skoro stálo život. Nemyslím tehdy, ale teď. Kdybych nevěděl, co se mu stalo, nemohl bych mu pomoct. Kdyby mi to řekl dřív, nemusel bych přijít v poslední chvíli. A pokud jde o mně… kdyby věděl, co jsem zamýšlel… nevím, jak by se s tím vyrovnal,“ zamumlal Harry potichu.

„Vyrovnal s čím, Harry?“ ozval se hlas za ním, až chlapec poskočil. S očima rozšířenýma překvapením pohlédl na svého otce, který vešel do ředitelny, aniž by si toho kdokoli všiml a propaloval svého syna pohledem.

„Tati, co tu děláš?“ zeptal se přiškrceným hlasem.

„Hledal jsem tě. Chtěl jsi přece, abych ti pomohl s těmi přenášedly a když jsem věděl, že jsi tady… ale neměň téma. S čím bych se podle tebe nevyrovnal? Co mi tajíš? Má to něco společného s tím, co jsi dělal v Africe?“ zeptal se a jeho tón nesnesl námitky.

„Tati, prosím… o nic nejde. Je to za mnou a všechno je v pořádku, tak to tak nech,“ prosil Harry, ale Severus zakroutil hlavou.

„Ne, Harry. Vzpomínáš si, co jsi mi před časem říkal? Jsme rodina, otec a syn a co se týká mně, týká se i tebe. Chtěl jsi, abych k tobě byl upřímný a já chci to samé do tebe. Měl jsi tehdy pravdu a já chci, abys mi to pověděl,“ řekl tichým, vážným hlasem s rukou položenou na Harryho rameni.

„Nechci tě tím zatěžovat, tati. Máš svých starostí víc než dost,“ nevzdával to chlapec, ale neměl odvahu pohlédnout mu do očí.

„Neříkej mi, s čím si mám a s čím nemám dělat starosti. O co jde?“ zeptal se přísněji, ale Harry stále zarytě mlčel a tak se rozhodl trochu ho k tomu povzbudit.
„Harry, ať se stalo cokoli, jsi můj syn a není nic, čím bys mě zklamal nebo pobouřil. Můžeš mi říct cokoli,“ ujišťoval ho a nepříjemné tušení v něm rostlo.

„Já nemůžu…“ hlesl Harry a odvrátil se od otce.

„Harry, nerozšiřuj mezi námi propast, kterou jsem já otevřel tím, že jsem k tobě nebyl úplně upřímný. Chci, aby to mezi námi bylo takové jako kdysi, vzpomínáš si? Nechci tě ztratit,“ žádal Severus, sám překvapený slovy, které vyšly z jeho úst.

„A o to právě jde. Skoro jsem… nechtěl jsem ti ublížit, ale zdálo se to jako jediná možnost. Myslel jsem, že je to jediná možnost, jak tě zachránit. Byl jsem už rozhodnutý ale…“ přiznal nakonec Harry zlomeným hlasem, uvědomujíc si, že tímto přiznáním zasáhne přímo do živého.

„O čem to mluvíš, Harry?“ zeptal se Severus a až teď si uvědomil, že jsou tu sami. Albus se kdoví kdy z ředitelny vytratil a nechal otce se synem osamotě. Učitel lektvarů přešel k chlapci a otočil si ho tváří k sobě.

„Ten chlapec, kterého chci přivézt z Afriky… říkal jsem ti, že jsem ho zachránil, ale nevíš jak. Já jsem… byl jsem v hořícím domě a měl jsem odtud něco přinést, ale… nemohl jsem to najít a věděl jsem, že když to nezískám, ztratím tak poslední naději na pomoc pro tebe. A tak jsem…“ nedokázal to vyslovit, ale sevření jeho ramene zesílilo v okamžiku, když jeho otci došlo, jak blízko byl tomu, že o něj skutečně přišel.

„Ale byl tam ten chlapec a nemohl jsem ho tam nechat. Vynesl jsem ho a…“ pokračoval Harry rychle.

„Zachránil sám sebe,“ dokončil za něj Severus nepřítomně a ztěžka dosedl do volného křesla. Harry na něj hleděl s obavami, a když si Severus skryl hlavu do dlaní, přešel k němu a sedl si k jeho nohám.

„Nechci, aby ses tím trápil, tati. Jsem tady, jsem v pořádku, jak vidíš a dokonce do rodiny přivedu nového člena. Všechno dobře dopadlo,“ uklidňoval ho Harry a čekal, než na něj pohlédne.

„Proč jsi to všechno dělal, Harry? Kdybys v tom domě zůstal, nikdy… opakuji, nikdy bych si neodpustil, že jsi tam zemřel kvůli mně. Říkáš, že mně nechceš zranit, ale právě toho bys tím dosáhl,“ odvětil Severus trpce.

„Vzpomínáš si, jak jsi mi včera řekl, že jsi nikdy nelitoval svého rozhodnutí vzít si mně k sobě? Já nikdy nebudu litovat svého rozhodnutí jít do Afriky a udělat všechno pro to, abych dosáhl svého. Tak jako jsi ty šest let strávil skrýváním se, abys zachránil mně. Je to náš úděl, chránit jeden druhého a tak to má být,“ nedal se Harry a na dlouhou chvíli si hleděli do očí.

„Už to prosím nikdy nedělej,“ požádal ho Severus, přestože věděl, že to od Harryho nemůže žádat a on mu to nemůže slíbit. Oba rozuměli tomu druhému a věděli, že se s tím musí smířit. Najednou Harry sáhl do kapsy a vyndal z ní přívěsek, který mu dal Kovu. Byl to ten s rohem jednorožce a vložil ho otci do dlaně.

„Přívěsek z prvního rohu mladého jednorožce. Získal jsem ho jako dar při první úloze, během které se ze mě stal animág. Má chránit svého nositele i celou jeho rodinu. Ať ti dobře slouží,“ řekl a Severus dlouhou chvíli překvapeně hleděl na věc ve své dlani.

„To nemůžu přijmout. Dostal jsi ho ty, měl bys…“

„Je to můj svatební dar,“ dodal Harry a Severus přikývl.

„Děkuji,“ řekl nakonec zastřeným hlasem a podal Harrymu dvě přenášedla. Jedno do Afriky, do městečka, které bylo posledním záchytným bodem před pouští, ve které se nacházela chata léčitele, druhé mělo Harryho přenést zpět do Prasinek.

„Měl bys už jít. Neměl bys toho malého nechat dlouho čekat,“ poradil mu Severus a Harry na něj vděčně pohlédl. Vzal si přenášedla a s otcem v závěsu se vydal na cestu ven z hradu.

FENIX TEAM

2008-09-29T19:21:00.001+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

Nový překládací tým se nám pomalu rýsuje. Chce to ještě chvilku času.

pondělí, 29.09.2008, 19:22 Přidány 26.-30. kapitola díla Až na kraj světa sem

neděle, 31.08.2008, 21:16 Přidána 1. část 6. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

Kapitola č. 30: Čas rozhodnout se

2008-09-29T19:17:00.002+02:00

Harry prospal celé tři dny a vzbudil se těsně před večeří. Stále ještě rozespalý vylezl z postele, překvapený, jak se tam ocitl a kdy se stihl převléct do pyžama. Netušíc, kolik je hodin, otevřel potichu dveře do obýváku, kde seděl Severus pohroužený do nějaké knihy.

„Áááá, šípková Růženka se vzbudila?” přivítal ho se škodolibým úsměvem, ale hned na to si ho zkoumavě prohlédl. „Cítíš se lépe?” zeptal se a Harry se ušklíbnul.

„Nikdy mi nebylo lépe, ale mám pocit, že jsem prospal nejméně půl století.“ odpověděl a posadil se na gauč vedle otce. “A jak je tobě?”

„Výborně, od té doby co mám jistotu, že žiješ,” odpověděl ostřeji, než původně chtěl a zavřel knihu.

„Promiň, tati, ale stalo se a už na tom nic nezměníme. Dopadlo to dobře pro všechny, tak co kdybychom to tak nechali?” navrhl a černovlasý muž přikývl.

„Hledala tě tu slečna Weasleyová a samozřejmě nesměli chybět ani Black s Lupinem. Ujistil jsem je, že jen spíš, ale i tak mi asi moc nevěřili,“ poznamenal a pokrčil rameny.

„Hm, asi bych za nimi měl zajít,” rozhodl se chlapec a chtěl se jít převléct, ale ruka na jeho rameni ho zastavila.

„Nedáme si spolu večeři? Můžeš za nimi zajít později,” navrhl a Harry věděl, že mu na tom velmi záleží, přestože se tvářil, že je mu to jedno.

„Jen se převleču a hned jsem zpátky,“ odvětil s úsměvem a jak řekl tak i bylo.

Chvíli jedli mlčky a ticho přerušovalo jen cinkání příborů.

„Jak dlouho ti trval návrat domů?” zeptal se Severus se zájmem. Chtěl vědět, jak dlouho trvalo Harrymu splnit všechny úlohy a kolik času strávil na cestě. Předpokládal totiž, že to bylo největším důvodem jeho únavy.

„Hm, šest či sedm dní, nevím. Trochu jsem ztratil přehled po čtyřech dnech bez spánku,” přiznal Harry a tvář mu zčervenala.

„Ty jsi letěl sedm dní na koštěti bez přestávky? Měl jsi v plánu se zabít?“ křikl na něj Severus a neskrýval své pohoršení.

„Neletěl jsem na koštěti, uklidni se. A navíc, byl to jediný způsob, jak to stihnout včas. I tak to bylo velmi těsné, jak jistě víš,” odpověděl Harry celkem klidně.

„Jak to myslíš, že jsi neletěl na koštěti?” zeptal se otec, ignorujíc druhou část Harryho konstatování.

„Hm, když jsi… no v Chroptící chýši sis toho asi nevšiml, ale… stal jsem se animágem,” oznámil a doufal, že na něj bude Severus hrdý.

Příbor s hlasitým cinknutím dopadl na talíř a Severus šokovaně hleděl na svého syna.

„Animágus? Kdy jsi stihl… jaké zvíře?” zajímal se, když konečně znova nabyl vlastní rovnováhy.

„Jsem fénix a pokoušel jsem se o to ještě tady ve škole, ale vyšlo to až při první úloze v Africe.”

„Fénix? Neuvěřitelné…. a ta první úloha… chceš mi o tom povědět víc?” navrhl, ale Harry věděl, o co mu jde a zamítavě zakroutil hlavou.

„Promiň, ale myslím, že tvá představivost i tak běží na plné obrátky, tak k čemu přilévat olej do ohně. Přežil jsem a zvládl je všechny, tak na to prosím nemysli,” zamlouval Harry. Rozhodně neměl v úmyslu říkat otci o drakovi, chiméře či o tom, jak se rozhodl zemřít v ohni.

„Jaká byla svatba?” změnil rychle téma, ale otcův temný pohled způsobil, že se téměř začal dusit kouskem bramboru. „Stalo… stalo se něco?”

„Myslíš si, že bych byl schopný oslavovat, když ty ses toulal kdoví kde? Svatba je věc týkající se celé rodiny a ty jsi její součástí, takže… odložili jsme termín, dokud se nevrátíš,” oznámil mu Severus a Harryho bodly výčitky svědomí.

„Um, promiň,” zamumlal.

„Neomlouvej se. Vlastně jsem uvažoval nad tím, co jsi říkal o… té dvojité svatbě. Jestli sis to nerozmyslel, možná bych si uměl představit, že to zorganizujeme najednou. Nemám moc rád velké oslavy, a kdybych to měl prožívat dvakrát, možná by mi na to nestačily zásoby uklidňujícího lektvaru. Navíc, nebyl bych v centru dění jen já a to by mi víc než vyhovovalo,” oznámil otec s typickým úšklebem, který mu Harry opětoval.

„No… Ginny jsem už o ruku požádal a souhlasila, takže… kdyby chtěla…“ pokrčil rameny a dojídal zbytek večeře.

„Kdy jsi to stihl?” nevycházel z údivu. Ten chlapec ho ještě pořád dokáže šokovat.

„No… v tu noc, co jsem odešel. Takže… půjdu se jí zeptat, jestli by s tím souhlasila a pokud ano… jaký termín by ti vyhovoval?”

„Možná by to šlo přes vánoční prázdniny. Do té doby byste stihli zařídit všechno potřebné a nebudu si muset brát volno ve škole,“ odpověděl učitel po chvilce zamyšlení. Harry se zamyslel a v duchu počítal, kolik času do té doby zbývá.

„Fajn, to bych mohl stihnout. Tak já už běžím, vrátím se asi dost pozdě, nemusíš na mně čekat, jen mi prozraď heslo, abych se sem dostal,” otočil se už na odchodu a čekal.

„Heslo je Harry,” řekl potichu a oba na sebe pohlédli zvláštním pohledem.

„Děkuji,” odpověděl Harry a neděkoval jen za prozrazené heslo, oba to věděli.

Utíkal chodbami, nevšímajíc si zvědavých pohledů studentů, ale při rychlosti, kterou běžel téměř nestihl zabrzdit a skoro vrazil do Brumbála se Siriusem.

„Harry, to je překvapení. Jsem rád, že se cítíš lépe,” usmál se na něj ředitel a on jeho úsměv opětoval. Vzápětí se však ocitl v pevném objetí svého kmotra.

„Siriusi, vždyť mě zadusíš,” protestoval se smíchem a sevření povolilo.

„Nezodpovědný hlupáku,” zavrčel Sirius a mohlo to znít nahněvaně, ale opak byl pravdou a Harry v nich viděl úlevu.

„I já tě rád vidím, Siriusi. Děkuji, že ses o otce postaral,” řekl a při vzpomínce na noc se Snapem a to, jak ho spoutal, se mírně začervenal.

„No… já…” začal ostýchavě, ale Harry nad tím jen mávl rukou.

„Vím, co se stalo, ale udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl,“ ujistil ho. „Poslyš, Siriusi… Siriusi, rád bych si s tebou popovídal, ale no… víš…” koktal Harry ve snaze dostat se co nejdřív za Ginny.

„Jen běž a pozdravuj ji,” pochopil Sirius a otočil se k odchodu a doufal, že si s ním bude moct brzy popovídat.

„Harry, jestli dovolíš, šel bych kousek s tebou. Chtěl bych s tebou chvilku mluvit. Nezdržím tě dlouho, vím, že slečna Weasleyová už tě netrpělivě čeká,” ujistil ho a Harry nakonec přikývl.

„Siriusi, přeji pěkný večer, a jak jsem řekl, vždy budeš vítaný, kdyby ses rozhodl jinak,” pověděl černovlasému muži a když ten souhlasně přikývl, spočinula starecká ruka na chlapcově rameni a oni kráčeli chodbami starého hradu.

„Sirius chce odejít?” zeptal se Harry překvapeně a doufal, že to s ním nijak nesouvisí.

„Bohužel, ano. Ale neboj se, určitě bude spokojený na místě, kam se chystá. Od tvého odchodu se totiž pár věcí změnilo a zdá se, že nejen máj je lásky čas,” usmál se Brumbál záhadně a mrknul na šokovaného Harryho.

„Sirius… on…”

„Přesně tak, Harry. Ale abych tě příliš nezdržoval, jak jsem slíbil, rád bych, abys zvážil jednu mou nabídku. Vím, že ses chystal nastoupit do bystrozorského výcviku, ale tato škola… a nejen ona ti je v mnohém zavázána a bylo by mi ctí nabídnout ti místo učitele Obrany proti černé magii. Teď, když Sirius odchází, je volné místo pomocného učitele a ty by sis tak mohl dokončit potřebné kurzy, aby ses stal plně kvalifikovaným profesorem,” oznámil mu a jejich pohledy se střetli.

„Cože? Já a učitel?” žasl mládenec.

„Přesně tak, Harry. Vedl jsi přece BA, a pokud jde o zkušenosti, myslím, že se nemusím obávat toho, že bys nebyl vhodným kandidátem. Jsem si jistý, že by s tím souhlasil i Remus, ba dovolím si tvrdit, že by byl nadšený,” pokračoval.

„Ale já…”

„Nechci, abys mi odpověděl hned. Sirius tu zůstává do Vánoc, do té doby máš čas na rozhodnutí. A Harry, kdyby sis na mě někdy našel čas, velmi rád bych se dozvěděl něco víc o tvé výpravě,“ mrknul na něj a nechal šokovaného chlapce stát před portrétem Buclaté dámy.

„Jdeš dovnitř, nebo se tu budeš kochat pohledem na mou krásu celý den?” zeptala se ho žena z obrazu.

„Ehm, když já… nevím heslo,” přiznal a ona se na něj upřeně zadívala.
„Já jsem to věděla, no ale… že jsi to ty,” řekla a otevřela mu průchod do nebelvírské společenské místnosti.

Večer s Ginny byl tím pravým povzbuzením, které potřeboval a když souhlasila se Severusovým nápadem, aby zorganizovali dvojitou svatbu, zdálo se být jeho štěstí dokonalé. Teda… až na jednu drobnost, ale ukázalo se, že ani s tím problém nebude.

„Tak jak jsi pochodil včera večer? Mám pocit, že jsem tě slyšel přijít až okolo 4 ráno,” zkonstatoval Severus při pohledu na Harryho kruhy pod očima.

„Cože? Ty.. ty jsi nespal?” zeptal se překvapeně Harry.

„Spal, ale nešlo neslyšet tvoje Den je krásný,” ušklíbnul se a při pohledu na Harryho, červeného jako paprika měl co dělat, aby nevyprsknul smíchy. „Znamená to teda, že rozšíříme seznam hostí o pár Weasleyovců a několik tvých obdivovatelů?” pokračoval Severus a nemohl si odpustit drobné popichování svého syna.

„No… ano,” připustil Harry se širokým úsměvem na rtech.

„Tak to gratuluji,” řekl spokojeně a pokračoval ve snídání. „Smím vědět, jaké jsou tvoje další plány do budoucna?“ zeptal se znenadání, až Harrymu zaskočilo. Ten otec si nedá pokoj, dokud mě vážně nějakým způsobem nezabije, pomyslel si a šklebil se přitom od ucha k uchu. Dokonce to bude vypadat jako nehoda, jestli utopím ve lžičce čaje, pokračoval dál ve svých úvahách a sledoval otce, který si právě naléval kávu do šálku.

„Budu tvým novým kolegou,” řekl ve chvíli, kdy se otec chystal usrknout toho lahodně vonícího nápoje a nahlas se rozesmál, když se Severus polil místo, aby se napil.

„Cože???”

„No… ředitel mi nabídl místo pomocného učitele OPČM. Budu pomáhat Remusovi a přitom si udělám ještě nějaké potřebné kurzy. Nabídl mi to včera a dal mi čas na rozmyšlení, ale myslím, že už jsem se rozhodl. Budu tak moct být s Ginny každý den, než dokončí školu a pro našeho syna to tu bude nanejvýš vyhovující. A dokonce tu budeš i ty, abys na něj občas dohlédl, když bude třeba,“ pokračoval Harry vysmátý jako Hagrid po deseti vědrech ohnivé whisky.

„Co mi kdo přimíchal do té kávy? Zdálo se mi, že jsi mluvil o nějakém tvém synovi. Nechceš mi snad tvrdit, že…“ koktal Severus a zdálo se, že brzy omdlí.

„No… asi jsem ti to nepověděl, ale budu se muset ještě na pár dní vrátit do Afriky. Je tam jeden chlapec… sirotek a… mluvil jsem o tom s Ginny a rádi bychom si ho osvojili,” informoval Harry otce.

„Osvojili…” opakoval šokovaně. „Osvojili… uvědomuješ si, co to znamená? Je to velká zodpovědnost, starat se o dítě a vy sami jste ještě děti,” oponoval Severus.

„Jestli si dobře vzpomínám, ty sám jsi nebyl o moc starší, když sis mě vzal k sobě,” nedal se Harry.

„To bylo za jiných okolností. Neměl jsem tehdy moc na výběr.”

„A kdybys měl, udělal bys něco jinak? Vím, že jsi to se mnou neměl lehké, byl jsem malé usmrkané děcko a ty jsi chtěl studovat a tak…”

„Rozhodl jsem se dobrovolně a nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval. Nenechal bych tě těm mudlům ani za nic,“ odpověděl Severus celkem vážně. „A pokud šlo o moje tehdejší plány do budoucna… nebýt tebe, kdoví co by bylo. Ale tohle je něco úplně jiného, Harry. Jestli chceš, můžeš toho chlapce přivést do naší rodiny a s Calwen se o něj postaráme, jestli jinak nedáš…” navrhl, ale Harry zakroutil hlavou.

„Jsem rozhodnutý, tati. Vím, že se na tebe budu moct kdykoli obrátit s prosbou o pomoc a že mi vždy pomůžeš. Ty i Calwen, a proto… chtěl bych to zkusit,” vysvětlil a jeho hlas zněl tak naléhavě i rozhodně zároveň, že Severus neměl odvahu ho odmítnout. Vážně by mohl, po tom všem, co pro něj Harry udělal? Kde se v něm bere tolik lásky a obětavosti pro druhé, ptal se sám sebe, ale odpověď byla jednoduchá. Harry byl jako Lilly… jako jeho matka, kterou kdysi tak moc miloval, a kterou mu Harry den za dnem připomínal.

„Kdykoli bys potřeboval pomoct, stačí říct,“ uzavřel a Harryho oči ožily radostí.

„Díky, tati, bude z tebe skvělý děda,” odpověděl Harry a jen tak tak uskočil před dobře mířeným lechtacím kouzlem.

Kapitola č. 29: Návrat ztraceného syna

2008-09-29T19:16:00.002+02:00

Harry seděl u postele svého otce a stále ho držel za ruku, jakoby věřil, že jeho přítomnost bude pro otce povzbuzením. Stále měl zvýšenou teplotu, ale jeho dech byl klidný a spal. Madam Pomfreyová i pan Conroy, kterého Harry zavolal okamžitě po návratu z Chroptící chýše. Starý ošetřovatel, přestože neměl službu, se dostal do školy o něco později a mohl jen potvrdit slova školní ošetřovatelky.

„Potřebuje odpočívat, ale jinak bude v pořádku. Zůstanou už jen vzpomínky, nic jiného,” uklidňoval chlapce a stiskl mu rameno.

„Děkuji,” šeptl Harry a pod návalem úlevy i únavy, kterou pociťoval po sedmidenním letu bez přestávky, se mu do očí tlačily slzy.

„Měl by sis odpočinout, chlapče,” radil mu Conroy, ale chlapec jen zamítavě zakroutil hlavou.

„Chci tu být, až se vzbudí, musím… musím mu toho tolik povědět.”

„To počká, Harry. Severus se nevzbudí dřív než ráno a ty jsi úplně vyčerpaný,” přidal se i ředitel, ale ne nadarmo byl Harry synem svého otce. Byl stejně tvrdohlavý jako Severus a odmítl jakékoli jejich pokusy dostat ho do postele. Neuspěla ani madam Pomfreyová, a tak Harry dostal posilňující lektvar, aby trošku doplnil síly.

Okolo půlnoci, když ho začal přemáhat spánek, pohlédl na otce a přemýšlel. Snad se nic nestane, když ho na chvilku nechá samotného. Jen na pár minut, co… musí vidět Ginny. Musí jí říct, že se vrátil, aby o něj neměla strach. Bude to jen okamžik, hned se vrátí… s těmito úvahami, přestože s mírnými výčitkami svědomí se přeměnil na fénixe a vyletěl oknem ošetřovny do chladné noci.

Zaklepal zobákem na okno ložnice a vůbec ho nepřekvapilo, že mu Ginny hned na to otevřela.

„To jsi ty, Fawkesi?” zeptala se v domnění, že v její ložnici právě přistál ředitelův fénix.

„Ne, to jsem já, Harry,” ozvalo se do ticha a ona nemohla uvěřit vlastním očím. Nohy se jí podlomily, ale naštěstí už ji v té chvíli pevně držel v náručí a vtiskl jí na rty letmý polibek.

„Tak moc jsi mi chyběla,“ šeptl a setřel jí z tváře osamělou slzičku.

„Bála jsem se o tebe. Nikdo nevěděl, co s tebou je a… ” vzlykala a jejich pohledy se střetly, když jejich tváře ozářil jasný žlutý kotouč na nebi. V dálce se ozvalo vlkodlačí zavytí a oba vyhlédli z okna.

„To bude určitě Remus,” zkonstatoval smutně. Škoda, že jemu už pomoct nemohl.

„A co tvůj otec?” zeptala se se zájmem a on jí prsty prohrábl vlasy.

„Je na ošetřovně, ale bude v pořádku. Musím se k němu vrátit, ale chtěl jsem tě vidět a povědět ti, že jsem v pořádku. Teď bys měla jít ještě spát,” poradil jí a ona poslušně přikývla.

„Uvidíme se ráno?” zeptala se s nadějí.

„Severus by se měl ráno probrat, tak nevím, jestli stihnu snídani, ale rozhodně nikam neodejdu bez toho, abych ti o tom nepověděl,” slíbil a překvapivě jí to stačilo. Rozloučili se dlouhým vášnivým polibkem a Harry pospíchal zpátky na ošetřovnu. Při pohledu na prázdnou postel ho však polil studený pot. Co se stalo, kam ho odnesli, ptal se v duchu a nejrychleji jak mohl, se rozběhl tmavými chodbami školy do sklepení, kde měl jeho otec svoje komnaty. Doufal, že se konečně probral a beze slova, jak pro něj bylo typické, odešel právě tam.

Severus se skutečně probral pár minut po tom, co se od něj Harry vzdálil. Byl na ošetřovně sám, nikdo se o něj nezajímal. Nikdo neseděl u jeho postele a nedržel ho za ruku, vždyť kdo by to pro něj vlastně udělal… jedině Calwen, která byla doma a určitě spokojeně spala, anebo… anebo Harry. Ten by byl schopný něčeho takového, ale chlapec nikde nebyl. Musel to být určitě jen sen o tom, že se nad ním jeho syn sklání a utěšuje ho, že všechno bude v pořádku. Jenže… on skutečně byl v pořádku. Je přece noc a měsíc v celé své kráse jasně zářil na nebi, a on… nepřeměnil se a dokonce se cítil výborně. Nepociťoval žádnou slabost či nedostatek energie, ba naopak. Cítil se lépe než kdykoli předtím. To však musí znamenat jediné… Harry je… kdyby se vrátil, určitě by ho nenechal o samotě. Seděl by u něj, dokud by se neprobral. Ale to nejde, on přece nemůže být… jeho Harry, ne…

Dobrá nálada ze zjištění, že je konečně v pořádku ho rázem přešla při pomyšlení na syna, kterého zřejmě navždy ztratil. Vzal si svůj plášť, který byl přehozený přes stoličku a tichými tmavými chodbami se vrátil do svého bytu ve sklepení. Sám… ztratil ho navždy…

Tiché klepání, dopadající na jeho dveře ignoroval. Jediný, kdo by za ním v tuto pozdní hodinu přišel, byl Albus a on se s ním nechtěl setkat. Ne po tom všem. Obviňoval toho starého muže za to, že Harrymu nezatrhl jeho plány. Nejvíc, však obviňoval sám sebe za to, že Harryho do té situace navedl.

Klepání neustávalo a když to trvalo příliš dlouho, ozval se hlas toho, kdo se tak vytrvale snažil zaujmout jeho pozornost.

„Tati? Tati, jestli mě slyšíš a jsi vevnitř, otevři, prosím!” žádal Harry, ale odpovědí mu bylo jen ticho.

„Tati, jsi v pořádku? No tak kde jsi, prosím odpověz, jinak se tu zblázním strachy,” nevzdával to a o chvíli později se dveře skutečně otevřely.

Severus hleděl na svého syna jako na zjevení. Ten však na nic nečekal a vrhl se otci okolo krku.

„Díky Merlinovi, jsi v pořádku,” vydechl úlevou a potom se jejich pohledy setkaly. „Jak se cítíš? Kdy ses probral? Byl jsem pryč ani ne půl hodiny a už jsem tě tam nenašel,” mlel Harry páté přes deváté, a přestože se mu ulevilo, když viděl otce stát ve dveřích, stále měl ještě jisté obavy.

„Jsem v pořádku,” odpověděl muž prostě a přísným pohledem se zavrtával do svého syna.

„Myslel jsem, že se mi to jen zdálo. Když jsem se vzbudil a ty jsi tam nebyl, byl jsem si téměř jistý, že jsem v Chroptící chýši blouznil a už tě nikdy neuvidím,“ přiznal Severus potichu a najednou Harryho prudce objal. „Merline, tak moc jsem se bál,“ mumlal a držel chlapce tak pevně, jako by se bál, že mu zase hned zmizí.

„Myslel jsem, že se probereš až ráno, tak jsem šel za Ginny. Vážně jsem byl pryč jen chvilku,” ujišťoval ho Harry a rozhodně neměl v plánu vymanit se z otcova objetí. Byl rád, že jsou konečně spolu a že se nehádají. Jenže ani to nemělo trvat dlouho.

„Byl jsi pryč jen chvíli? Dva měsíce o sobě nedáš žádnou zprávu a je to podle tebe v pořádku?” zeptal se Severus potichu, ale příkře.

„Promiň, ale musel jsem…”

„Nic jsi nemusel! Nebyla to tvoje starost, Harry. Nechci, aby ses vystavoval nebezpečí a už vůbec ne, abys kvůli mně obětoval svůj život,” přerušil ho Snape trpkým, bolestí naplněným hlasem. „Netušíš, jak jsem se o tebe bál. Bylo to od tebe nanejvýš nezodpovědné. A navíc odejít bez jediného slova…”

„Teď teda víš, jak jsem se cítil já. Ale to bylo dokonce horší, protože jsem si skutečně myslel, že jsi mrtvý a ty jsi mě v tom podporoval celých šest let. Ne dva měsíce, ale šest let. A co myslíš, že bys udělal, kdybych ti řekl, co chci udělat? Nechtěl jsem odejít bez rozloučení… ani nevíš, jak mi bylo, když jsem…“ vykřikl Harry zoufale. Věděl, že to muselo přijít, ale teď na to nebyl připravený. Nechtěl poslouchat výčitky, chtěl jen vědět, že je otec v pořádku a že je na něj hrdý, že ho má rád.

„Když jsi co, Harry?” zeptal se Severus a hrdlo se mu stáhlo úzkostí.

„Nic. Já jen… pomyšlení na to, že bych to nestihl a už tě neviděl… náš poslední rozhovor…“ mumlal zmateně a svět okolo něj se začal rozmazávat. Hlava se mu motala a najednou mu byla strašná zima.

„Kdybych věděl, kam se chystáš, nikdy bych ti to nedovolil. Nechápu, jak to mohl Albus dopustit a ty…” pohlédl na Harryho, který byl najednou úplně bledý. „Harry, jsi v pořádku?” zeptal se a všechen hněv byl najednou pryč. V jeho hlase nebylo nic jiného než obavy otce. Přistoupil k němu blíž, právě v čas, aby ho zachytil před dopadem na zem.

„Do kotle, Harry, tohle mi nedělej,” zaúpěl a odnesl chlapce na pohovku. Zběžně ho prohlédl, ale kromě pár škrábanců a odřenin nenašel nic, co by svědčilo o původ jeho stavu. Usoudil, že hlavním problémem je únava a úplné vyčerpání organismu. Přenesl ho tedy do své postele a nalil mu do krku několik posilujících a vyživujících lektvarů. Když bylo o chlapce postaráno, sedl si vedle něj na postel a tak jako ještě před chvílí Harry, ho držel za ruku. Občas mu prsty odhrnul vlasy z čela a vlhkým ručníkem setřel pot, který se perlil na jeho čele následkem mírné teploty.

„Proč to pro mně všechno děláš?” povzdychl si nahlas, nečekajíc odpověď, ale Harry na malou chvilku otevřel oči a pohlédl na něj.

„Protože tě mám rád, tati a nechci tě znova ztratit,” šeptl unaveně.

„I já tebe, Harry. Ale teď spi, povíme si to později,” ujistil ho Severus a na tváři se objevil náznak úsměvu. „Děkuji,” zašeptal po chvíli a podle mírného úsměvu na Harryho tváři usoudil, že ho chlapec slyšel. A to bylo v pořádku. Byl svému synovi vděčný za záchranu života a hlavně za to, že se mu vrátil živý.

Kapitola č. 28: Prosím…

2008-09-29T19:15:00.007+02:00

Brian právě zápasil s jedním z otcových kotlíků, když se dveře laboratoře potichu otevřely a zpoza nich vykoukla fialová hlava jeho tety Dory.

„Zdravíčko, fešáku, nechceš s tím pomoct?“ zeptala se vesele a přestože chlapcovy oči na malou chvilku zazářily radostí, vzápětí pohasly a jeho radost vystřídal smutek.

„Rád bych, ale jako bys nevěděla, že na to otec přijde a bude zle,“ odpověděl nabručeně a hodil kartáč do umývadla.

„Ale co po tom, Severus se vždy tváří jako by snědl kaktus, ale co oko nevidí…“ šibalsky na něj mrkla a stačil jediný přesný pohyb hůlkou a kotlíky se začaly čistit samy.

Oba se skvěle bavili, dokud se dveře s hlasitým třesknutím neotevřely a v nich nestál nikdo jiný, než Severus sám, v celé své kráse.

„Vidím, že tě to čištění vážně baví, takže si ho zopakuješ každý víkend do konce měsíce,“ zahřměl na chlapce přísně.

„Ale tati, já jsem…“ chtěl protestovat, ale otcův přísný pohled ho umlčel.

„Teď jdi do svého pokoje,“ přikázal Severus autoritativně a jen co se za chlapcem zavřely dveře, přešel ke stolu, připravený pustit se do vaření.

„Jsi na něj moc přísný, Severusi,“ vyčítala mu Tonksová a nezalekla se jeho hrozivého pohledu.

„A ty se mi snažíš podkopat autoritu u mého vlastního syna,“ vrátil jí.

„Ne autoritu otce, ale jednoho velmi protivného profesora. Vzpamatuj se, Severusi! Co by ti to udělalo, kdyby ses k němu choval víc jako k synovi než neposlušnému studentovi?“ vedla si dále svou.

„Máš pocit, že s ním jednám jako se studentem? Jednou jím skutečně bude, ale věř mi, že teď mi jde jen o jedno. Chci z něho vychovat poctivého a slušného člověka.“

„Doteď ses o jeho výchovu příliš nezajímal a věř tomu nebo ne, Calwen to zvládla obdivuhodně,“ vybuchla, ale ve chvíli, kdy ta slova vyklouzla z jejích úst, věděla, že přestřelila. To už byl ale Severus vytočený do krajnosti.

„Chceš tím říct, že nejsem schopný vychovat své syny? Oh jistě, Harryho přece vychoval Black s tím tvým vlkodlakem, že? A to, že byl chlapec vychovaný a poslušný jsi jaksi opomenula, anebo si myslíš, že se takové děti rodí přirozeně?“ křikl na ni a jeho pohled by mohl zabíjet.

„Samozřejmě, že byl vychovaný. Jak by taky ne, když za každou malou chybu dostal trest. A netvrď mi, že to není pravda… dobře vím, kolik trestů jsi mu udělil jen za prvních pár měsíců v prvním ročníku,“ hádala se s ním a její vlasy nabývaly odstínu ohnivě červené v důsledku hněvu, který pociťovala.

„Ani ve snu tě nenapadlo, že ty tresty byly zástěrkou, abych mohl strávit chvíli se svým synem? To, co bylo mezi mnou a Harrym a všechno ohledně jeho výchovy laskavě přenechej mně a jemu. Když bude mít on pocit, že jsem mu někdy ukřivdil, je dost starý na to, aby mi to řekl sám. A pokud jde o Briana… začíná se u něj projevovat náhodná magie a je třeba ho usměrňovat. Naposledy nechal vybuchnout dveře jen proto, že ho Calwen pokárala, když něco vyvedl. Nemám v plánu nechat ji v tom samotnou a to, o co se snažím, je naučit ho lepšímu sebeovládání. Anebo se chceš nabídnout na opravy tohoto domu pokaždé, když nechá něco vybuchnout?“ zeptal se ledovým hlasem a ona by se nejraději propadla pod zem.

„On… on nechal vybuchnout dveře?“

„Ano, ale co to… že by tento fakt unikl pozornému oku zkušené bystrozorky?“ vysmíval se jí.

„Severusi, já… promiň, vážně jsem neměla…“ koktala ve snaze omluvit se.

„Pro tentokrát tě ušetřím a nerozkrájím jako přísadu do lektvarů, ale napříště si taková obvinění vyprošuji,“ zavrčel podrážděně a sehnul se po jednom z vyčištěných kotlíků. „Teď, jestli dovolíš, měl bych začít pracovat, jinak zůstane Lupin bez své obvyklé dávky a to přece nechceme, že?“ ušklíbnul se a pohledem ji vyprovázel až ke dveřím.

S pokorným výrazem ve tváři ho nechala samotného a šla se podívat, s čím by mohla pomoct své sestře.

„Zdálo se mi to, anebo jste tam na sebe vy dva štěkali jako psi?“ zeptala se Calwen přímo a Dora si jen povzdychla.

„Je to moje chyba… řekla jsem něco, co jsem neměla a vlastně… můžu být ráda, že ještě žiju. Vlastně Snapea téměř nepoznávám. Když došla řeč na Harryho…“ nevěřícně zakroutila hlavou.

„Severus na Harryho nedá dopustit. Sice jen málokdy dává najevo svoje city, ale má ho rád, jak jen otec svého syna může mít. Stejně tak i Briana a Connie, přestože není jeho,“ zastávala se Calwen svého budoucího muže.

„Zřejmě se o Harryho velmi bojí,“ zkonstatovala Dora zkroušeně.

„Bojí? To je slabé slovo,“ opravila ji sestra a postavila před ni šálek s horkým čajem. „Oba o něj máme strach a vím, že kdyby Severus mohl, už dávno by ho šel hledat,“ povzdychla si.

„Už brzy se určitě vrátí,“ ujišťovala ji Tonksová a pohladila ji po ruce. Calwen se na ni vděčně usmála, ale v očích měla strach o celou svou rodinu.

Sirius seděl v jednom z malých domů, které byly obývané zaměstnanci rezervace a sledoval Avelin, která jim připravovala snídani.

„Ještě jsi mi nepověděla, proč jsi tak náhle zmizela,“ začal najednou a její pohled sám o sobě říkal, že by se tomuto tématu nejraději vyhnula.

„Nevím, jestli jsem připravená o tom s tebou hovořit,“ povzdychla si a podala mu hrneček s kávou.

„Avelin, už jsem ti říkal, co k tobě cítím. Já… vážně už nevím, jak ti dokázat, že tě mám rád a ať máš jakýkoli problém, můžeme ho vyřešit společně,“ naléhal na ni už poněkolikáté od včerejšího večera, kdy ho zachránila před Poseidonem.

„Ale ten problém je ve mně a jen já ho můžu vyřešit. Já totiž…“ začala opatrně a ani nevěděla jak, svěřila se mu se svými pocity včetně zmatku, který v ní panoval.

„Chápu,“ řekl Sirius a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl obejmout. Poddala se mu a vychutnávala si teplo jeho náruče. „Potřebuješ čas, aby sis to v hlavě urovnala a já na tebe nebudu naléhat. Jen si pamatuj jedno, prosím,“ řekl potichu a ona na něj mlčky hleděla v očekávaní toho, co přijde.

„Miluji tě a chci s tebou být. Nevím, jestli na celý život anebo na pár týdnů, ale vím, že bych nám rád dal šanci. Vím, že těch pár dní s tebou bylo tím nejkrásnějším, co jsem kdy zažil a já… nechci tě ztratit,“ šeptal a hleděl přitom do jejích krásných modrých očí.

„Siriusi…“ chtěla něco odpovědět, ale zastavil ji.

„Nechci, abys mi odpověděla hned. Máš času, kolik potřebuješ a já budu čekat, dokud se nerozhodneš,“ odpověděl a letmo ji políbil na čelo. „Nenechej mě čekat dlouho,“ prosil už na odchodu a ona slabě přikývla.

Sirius se rozloučil s Charliem a nezapomněl mu poděkovat za pomoc s Avelin. Bylo mu jasné, co na ně s Albusem ušili, ale byl jim za to vděčný. Neměl sice ještě vyhráno, ale měl naději a ta přece nikdy neumírá.

Dny, zbývající do úplňku uběhly rychleji, než by si Severus přál. Vyučování skončilo a on seděl pohroužený do svých myšlenek, upírajíc pohled do plápolajícího ohně. Ozvalo se klepání a bez toho, aby se namáhal zjišťováním, kdo ho ruší, vyzval návštěvníka, aby vstoupil.

„Je čas, Severusi. Měli bysme vyrazit,“ řekl Albus smutně a on jen stroze přikývl.

Cesta do Chroptící chýše nebyla o nic veselejší než samotná cesta do pekla, aspoň tak to v ten podvečer Severus cítil. Zbývalo už jen pár minut do západu slunce a on věděl, co to znamená. Slunko ještě ani nezašlo a on už pociťoval první známky začínající přeměny. Nebylo to příjemné, ba začínalo to i bolet, ale on zaťal zuby, rozhodnutý nedovolit tomu netvorovi, který v něm rostl, aby ho zlomil.

Peří ohnivého ptáka bylo promočené a ztratilo ze svého jasu, když se fénix z posledních sil vznesl nad krajinou blízko hradu. Slunko už zapadalo a on věděl, že mu nezbývá moc času. Něco mu říkalo, že svého otce najde v Chroptící chýši, a proto zamířil přímo tam. Skrz rozbitou okenní tabuli viděl Severuse křečovitě svírajícího okraje otlučeného stolu a netrpělivě zaklepal na okno, aby ho vpustili dovnitř.

Albus nevěděl, kde se tam vzácný pták objevil tak znenadání, ale když se z fénixe stal chlapec, kterého už téměř oplakali, na nic se neptal a přiběhl k Severusovi, jehož oči se rozšířily úžasem, když spatřil svého syna.

„Harry…“ zachrčel a tvář se mu zkřivila v bolestné grimase.

„Tady jsem, tati. Všechno bude v pořádku, vydrž. Už jen chvilku…“ žádal Harry zoufale a prohledával kapsy svého pláště, aby našel to, co potřeboval. Třesoucí se rukou přiložil otci lahvičku s lektvarem k ústům, ale ten se najednou začal zmítat v bolestivých křečích a skoro mu ji vyrazil z rukou.

„Pomozte mi s ním, pane,“ prosil Harry ředitele a ten chytil Severuse tak, aby mu zabránil v pohybu.

„Vypij to, tati! Pomůže ti to, uvidíš, důvěřuj mi!“ žádal Harry a Severus poslušně vypil celý obsah vzácného elixíru. Avšak to co se stalo potom, nečekal ani jeden z nich.

Oči učitele lektvarů se náhle rozšířily a jeho tělo se třáslo hůř než v horečce.

„TATI!!!“ vykřikl Harry zoufale a po tváři mu stékaly slzy. Nevěděl, co dělat. Mělo to přece fungovat, co udělal špatně? Co se pokazilo? Přišel snad pozdě? „Tati, prosím, vydrž! Bojuj!“ křičel chlapec a nevnímal ruku na svém rameni, která se ho snažila uklidnit. Nevnímal nic okolo sebe, jen otce, který se před ním zmítal v bolestných křečích a on nevěděl, jak to všechno dopadne.

„Prosím…“ šeptal zoufale a svíral jeho ruku ve své dlani tak silně, jakoby mu chtěl předat zbytky vlastní energie, jen aby to konečně ustalo a on byl v pořádku. „Prosím, tati…“

Kapitola č. 27: Nesplněná úloha

2008-09-29T19:15:00.006+02:00

Harry seděl na staré slaměné posteli, držel za ruku malého chlapce, se kterým se jen před malou chvilkou objevil na prahu léčitelova domu. Při pomyšlení na to, že selhal a ztratil tak i poslední šanci na záchranu otcova života, se mu do očí tlačily slzy.

„Nedokázal jsem to… nemohl jsem to udělat…“ řekl potichu, aby nevzbudil spící dítě.

„Co jsi nedokázal?“ zeptal se ho Kovu klidně a nespouštěl z Harryho oči.

„Nesplnil jsem tvou úlohu,“ řekl Harry tónem, jakoby nechápal, že musí vysvětlovat tak zřejmou věc. „Měl jsem ti něco přinést, anebo obětovat svůj život, ani jedno jsem nesplnil a můj otec… nemohl bych tu poslední zkoušku zopakovat?“ zeptal se zoufale a prosebně hleděl na starce, který zamítavě kroutil hlavou. „Ale otec… on teď…“ koktal a v hrdle mu narostl obrovský knedlík, který zastavil proud vlastních výčitek. „Ale nemohl jsem tam to dítě nechat napospas osudu… otec to určitě pochopí,“ mumlal a znovu se zahleděl na chlapce s klidnou tváří. Když ji však zahlédl před pár hodinami poprvé, nebyla tak klidná. Vrátil se ve vzpomínkách ke chvíli, kdy otevřel tajné dveře v podlaze…

To co spatřil, mu vyrazilo dech. Z podzemního úkrytu na něj hleděl pár velkých čokoládových očí zalitých slzami. Tvář asi čtyř či pětiletého dítěte byla umazaná a krátké ruce se k němu vzpínaly s tichou žádostí o pomoc. Harry chvíli ohromeně stál a nevěděl, co dělat. Měl přece zemřít v tomto pekle, aby zachránil svého otce, jenže nebyl tu sám. Nemohl dopustit, aby s ním zemřelo nevinné dítě, to přece… Trvalo možná minutu, než se rozhodl. Natáhl ruku k chlapcovi a vytáhl ho ven z jeho úkrytu.

„Všechno bude v pořádku, neboj,“ ujišťoval chlapce a pevně si ho k sobě přivinul, aby ho chránil před stále ještě běsnícím ohněm. Všechny stěny okolo něj byly v plamenech a ať hledal, jak chtěl, východ nenašel. Znovu pohlédl na chlapce, který se ho křečovitě držel a skrýval si uslzenou tvář do jeho pláště. V uklidňujícím gestu ho pohladil po vlasech a pohlédl nad sebe. V nízké střeše byla malá prasklina, možná kdyby jí pomohl…

„Poslouchej mě, musíš mi pomoct, rozumíš mi?“ zeptal se chlapce a ten na něj zmateně koukal. „Musíme se odtud dostat a jediná cesta ven je ta díra ve střeše. Neptej se mě jak, ale přeměním se na takového velkého ptáka a ty na něj musíš nasednout a pevně se držet, rozumíš?“ žádal Harry a divoce se rozkašlal v důsledku nadýchání se kouřem. Chlapec rychle přikývl a v jeho očkách bylo vidět strach.

„Neboj se, maličký. Za chvíli jsme venku,“ ujistil ho Harry, přestože si tím sám nebyl jistý. Oheň postupoval rychleji, než by si byl přál. Z kapsy vytáhl svou hůlku a zamířil na střechu.

„Bombardo!“ zakřičel a zakryl chlapce vlastním tělem, aby ho nezasáhl zbloudilý kousek padajícího stropu. Díra nad jejich hlavami se zdála dostatečně velká a jemu nezbývalo nic jiného, než se přeměnit. O malou chvilku později už před chlapcem stál jasně červený pták, čekající, než se ho chytí. Stalo se a on se vznesl do vzduchu, dávajíc pozor, aby se co nejvíc vyhnul běsnícím plamenům.

Jen co společně dopadli na zem před dřevěnou chatrčí, zmizela jim z dohledu tak rychle, jako když se před Harrym objevila poprvé. S obavami prohlédl chlapce a kromě povrchových odřenin byl v pořádku. Jemně mu prstem setřel slzy z tváře a s úlevou si vydechl.

„Už je to v pořádku, jsi v bezpečí,“ tišil ho a najednou se mu chlapec vrhl okolo krku tak prudce, až ho svalil na záda. Harry to nečekal, ale rozhodně se od něj neodtáhl. Krouživými pohyby chlapce hladil po zádech, aby ho uklidnil, když se celý třásl.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho po chvilce, ale odpověď nedostal. Rozhodl se dát mu čas a přemístil se s ním před dům starého léčitele, který už na ně čekal.

„Ulož ho do postele,“ přikázal mu a starší chlapec poslechl. Sledoval, jak se chlapci únavou zavírají oči a když se jeho dech uklidnil do pravidelného rytmu, dolehly na něj vlastní výčitky. Zachránil sice tohle jemu ještě stále neznámé dítě, avšak odsoudil tak svého otce k životu… jestli vůbec přežije…
Kovu mu položil ruku na rameno a přerušil tak tok jeho vzpomínek. „Pojď se mnou, Harry, musíme si promluvit,“ přikázal a on ho tiše následoval.

„Chceš mi něco k té úloze říct?“ zeptal se ho léčitel a vyčkával.

„Je mi to líto. Chtěl jsem… skutečně jsem byl rozhodnutý tam zůstat. Udělal bych pro otce všechno…“

„Všiml jsem si,“ přikývl.

„Ale když jsem tam zahlédl toho chlapce… už nešlo o mně. Musel jsem ho zachránit, i za cenu toho, že úkol nesplním,“ zamumlal Harry a očima sledoval špičky svých bot.

„Harry, co myslíš, co bylo podstatou tvé úlohy?“

Chlapec na něj na chvíli nechápavě hleděl, ale po chvilce pokrčil rameny. „Já… nevím, nenašel jsem tam nic, co by mohlo mít cenu. Myslel jsem, že jsem si měl uvědomit, co pro mně otec znamená a rozhodnout se, jestli jsem schopný pro něj podstoupit největší oběť,“ řekl potichu a Kovu neurčitě pokyvoval hlavou.

„Ano, smyslem této úlohy bylo pochopit hodnotu života. Život je ten poklad, který jsi měl objevit. Život a sílu oběti,“ vysvětloval trpělivě. „Ale bylo v tom i něco víc. Toho chlapce jsi tam nenašel náhodou. Rozhodl ses obětovat vlastní život za svého otce, ale byl jsi ochotný obětovat život otce pro někoho, koho neznáš? Byl bys ochotný zahodit šanci na jeho záchranu proto, abys ušetřil život nevinného dítěte?“

„Váhal jsem,“ přiznal se Harry. „Na malou chvíli jsem si říkal, že otec je pro mně důležitější, než cokoli jiného.“

„Možná jsi váhal, ale důležité jsou činy. Postavil jsi život nevinného dítěte nad život toho, koho miluješ. Učinil jsi správné rozhodnutí, Harry. Poznal jsi sílu největší oběti, oběti, kterou tvoje matka ušetřila i tvůj život,“ vysvětloval.

„Takže… takže jsem uspěl?“ zeptal se překvapeně.

„Ano a nejen to. Zároveň s tím jsi splatil svůj dluh životu tím, že jsi daroval život stejným způsobem, jakým byl darovaný tobě,“ usmál se Kovu a byl rád, že se v chlapci nezmýlil.

„Myslel jsem…“

„Mýlit se je lidské, Harry a ty jsi jen člověk, tak jako já. Máš však čisté a šlechetné srdce a to tě dělá výjimečným. Zůstaň i nadále takový jaký jsi a až přijde čas, nebudeš muset litovat žádného ze svých činů,“ radil mu Kovu a Harry chápavě přikývl. Stále ještě nemohl věřit tomu, že uspěl ve všech úlohách a získal tím pomoc, o kterou žádal. Severus bude volný a konečně si budou moct ve zdraví a štěstí dosyta vychutnávat rodinné pohody.

„Kdo je vlastně ten chlapec?“ zeptal se Harry po chvíli a zastavil na prahu dveří vedoucích do skromného pokojíku.

„Je to sirotek. Přišel o své rodiče v tom domě, kde jsi ho našel už před třema lety. Zachránili ho sousedé, kteří se o něj až donedávna starali,“ vysvětloval a jeho pohled spočinul na odpočívajícím chlapci.

„Proč není s nimi? Co vlastně dělal v tom domě?“

„Byli už staří a přišel jejich čas. Opět je sám, a pokud jde o ten dům, byla to tvá úloha, ale nemysli si, že bych ho vystavil nebezpečí. Byl chráněný pro případ, že by ses rozhodl jinak,“ vysvětlil Kovu a bez mrknutí oka čelil Harryho zlostnému pohledu. Viděl v nich obvinění za to, co udělal chlapci, ale jeho svědomí bylo čisté. V každém jeho činu byly skryté úmysly a často ne jen jeden.

„Co s ním teď bude?“

„Zůstane se mnou, než mu najdu novou rodinu. Takovou, která by ho zahrnula potřebnou láskou a starostlivostí,“ odvětil léčitel a jemným posunkem zastavil příval dalších Harryho otázek. „Měl by ses vyspat. Máš jen pár dní na návrat domů, jestli chceš svému otci pomoct. Vím, nad čím uvažuješ, a souhlasím. V těle fénixe to bude nejrychlejší, ale nesmíš otálet. Zítra brzy ráno tě očekávám u jezírka za domem,“ informoval ho a s těmi slovy zanechal Harryho o samotě s chlapcem, kterého zachránil. Harry na něj chvilku mlčky hleděl, dokud jeho víčka neztěžkla a on se aspoň na pár hodin nepoddal klidnému spánku. Po dlouhé době byl skutečně klidný, protože věděl, že obstál a byl už jen krůček ke zdárnému konci.

Vstal brzy ráno a když došel k jezírku, Kovu už ho čekal. Sedl si vedle něho a čekal, až starý muž promluví.

„Po dobu plnění třech náročných úloh jsi prokázal hodně výjimečných vlastností a bylo mi ctí tě poznat. Věřím tomu, že ses sám mnohému přiučil a tyto zkušenosti v životě zúročíš,“ začal Kovu a Harry ho nepřerušoval. „Toto je odměna za tvoje úsilí. Otevři to!“ přikázal, když chlapci podával jakýsi balíček. Harry ho opatrně otevřel a spatřil v něm tři věci.

„Lektvar pro tvého otce. Musí ho vypít před západem slunka v den úplňku, jinak víš, co se stane,“ vysvětloval, když Harry vybral malý flakónek až po okraj naplněný průzračně čistou tekutinou.

„Toto je amulet z rohu jednorožce, který jsi získal v první úloze. Byl to dar pro tebe a ty si ho můžeš nechat, anebo ho darovat. Jeho úlohou je chránit svého majitele a jeho rodinu,“ ukázal na druhý předmět ležící v balíčku a Harry si s úžasem prohlížel přívěsek vsazený do stříbrné obruby zavěšené na jemném řetízku.

„Teď si vezmi do ruky tu hůlku,“ řekl Kovu a Harry poslechl. Pocítil zvláštní příval energie, když se jeho prsty dotkly dřeva a jemu to připomenulo den, kdy poprvé kupoval u Olivandera svou hůlku. Tentokrát to byl ještě o něco intenzivnější pocit a on vzápětí pochopil, proč.

„Vím o tvé hůlce a jejím spojení s Voldemortovou a jsem si jistý, že ti slouží víc než dobře. Sám mi ale určitě dáš za pravdu, že je lepší mít zálohu a proto je tato hůlka stejná jako tvá první, jen s jedním malým rozdílem,“ vysvětloval Kovu.

„Pero z fénixe… je to to pero, co jsem vám dal?“ uhádl Harry a na tváři se mu roztáhl široký úsměv. „Já… nevím, jak ti za všechno poděkovat, Kovu. Hlavně za pomoc pro otce,“ koktal Harry a starcova dlaň dopadla na jeho rameno.

„Jen zasloužená odměna za tvoje zásluhy, nic víc, nic míň. Rád bych s tebou byl déle, ale jestli chceš přijít včas, měl bys vyrazit,“ poradil Kovu a Harry opět zabalil balíček a uschoval ho do bezpečí svého pláště.

„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se najednou a jejich pohledy se setkaly. Oba věděli, že se nevidí naposledy.

„Mapka, která tě dovedla k třetí úloze, ti ukáže cestu,“ odpověděl a potom už mlčky hleděl za rychle se vzdalujícím ptákem, letícím tam, kam ho vedlo jeho srdce.

Kapitola č. 26: Den plný překvapení

2008-09-29T19:15:00.005+02:00

Nálada profesora lektvarů byla toho dne hluboko pod bodem mrazu. Od rána měl zvláštní pocit, jakoby jakousi předtuchu něčeho zlého a děsil se při pomyšlení na to, co by to mohlo být.

„Dobré ráno, Calwen, je všechno v pořádku?“ adresoval jednoduchou otázku hned po probuzení své budoucí manželce, která se také právě probouzela z velmi zvláštního snu. Viděla v něm dítě, plačící a v plamenech. Nebyla odbornice na výklad snů, ale podle její matky představovaly děti ve snech trápení a starosti. Ale co ten oheň? Vždy chápala představu ohně jako zkázu, ale zároveň jakousi očistu. Co však znamenal v jejím snu? Chtěla se zeptat Severuse, ale přestože jeho otázka k ní přišla v podobě myšlenky, vycítila z ní starosti a obavu. Rozhodla se proto netrápit ho víc, než bylo nutné.

„Ahoj, zlato, všechno je v pořádku. Děje se něco? Zníš ustaraně,“ zeptala se cestou do koupelny. O hodně raději by si s ním promluvila osobně, ale i tohle bylo lepší než nic a byla vděčná Harrymu za ten dar.

„Nic se neděje, mám jen takový zvláštní pocit a chtěl jsem si být jistý, že jste ty a děti v pořádku,“ odpověděl a skutečnost, že jeho pocit se netýká nikoho jiného než Harryho, ho zasáhla plnou silou.

„Severusi? Jsi v pořádku? Myslíš… myslíš, že by to mohlo souviset s Harrym?“

„Chtěl bych ti říct, že ne… že všechno bude v pořádku, ale sám tomu přestávám věřit,“ povzdychl si.

„Stále je naděje, nevzdávej to. Severus Snape, kterého znám a miluji se nikdy nevzdává, tak to nedělej ani tentokrát,“ snažila se ho uklidnit, ale sama měla slzy na krajíčku. Její sen a Severusova předtucha…

„Musím už jít, uvidíme se večer,“ změnil téma a rozloučil se. S tichým povzdychem a hlubokou vráskou na čele vykročil vstříc novému dni a svým povinnostem.

Netušil, že o pár poschodí výše, v kanceláři ředitele probíhala diskuse o plánech pomocného učitele Obrany proti černé magii. Možná kdyby věděl, že se na pár dní zbaví Siriuse Blacka, byla by to aspoň malá útěcha pro jeho už tak napjaté nervy.

„Odejdeš dnes po vyučovaní. Přenášedlo aktivuješ vyslovením Charlieho jména,“ oznamoval Albus Siriusovi, který od něho právě přebíral starou šněrovačku.

„Vážně netušíš, co Charlie potřebuje?“ zeptal se černovlasý muž zvědavě a jeho oči zářily vzrušením. Konečně nějaká změna, pomyslel si a těšil se na to, že na pár dní vypadne z hradu. Nejen, že mu to tu všechno připomíná Harryho, ale ještě i Severus je na něj od posledního úplňku nepříjemnější než obvykle. Co na tom, že mu tím zachránil život? To jednoduše profesora lektvarů nezajímalo.

„To mi neřekl, ale prý by velmi ocenil, kdyby sis našel čas navštívit ho a pomoct mu s jedním malým projektem,“ zopakoval to, co mu řekl už před chvílí.

„Samozřejmě, rád za ním půjdu, i když si dokážu představit, že Hagrid by si to se mnou velmi rád vyměnil,“ ušklíbl se a Albus jeho úsměv opětoval.

„To rozhodně, bohužel hajného máme na škole jen jednoho, kdežto učitele Obrany hned dva. Jinak bych tě nemohl uvolnit na dobu delší než pár dní. Takhle však… zůstaň jak dlouho budeš chtít, nebo jak dlouho tě bude Charlie potřebovat,“ oznámil mu ředitel a on chápavě přikývl.

„A co bude se Severusem? Další úplněk je už za sedm dní,“ poznamenal a přestože věděl, že už by mu Snape nedovolil být tu noc v jeho blízkosti, cítil svůj závazek k Harrymu a byl rozhodnutý svůj slib dodržet.

„Neměj obavy, postarám se o Severuse sám. Stále však doufám, že se Harry vrátí a nebude to už potřeba,“ zarazil ho ředitel.

„Děkuji, Albusi a doufám, že máš pravdu. Ten chlapec mi dělá starosti,“ povzdychl si a na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. „Když už jsem tu… víš něco o Aveline? Jak se má?“ zeptal se a na jeho tvářích se objevily červené skvrny. Stále na ni nemohl zapomenout… vlastně ani nechtěl. Kolikrát už žádal Albuse, aby mu řekl kde ji hledat, ale starý muž byl neoblomný a chránil soukromí své neteře.

V Albusových očích se objevilo něco, co Sirius neodkázal rozeznat. Dlouho na něj upřeně hleděl, než nakonec promluvil.

„Myslím, že se má celkem dobře. Ještě stále na ni myslíš?“

„Stále… na každém kroku mám před očima její tvář. Víš, asi je to zvláštní, vždyť ji téměř neznám, ale asi jsem se zamiloval,“ přiznal nakonec a čekal, jak na jeho přiznání Albus zareaguje.

„Není to zvláštní, je to normální a lidské. Jsem si jistý, že časem se to vyřeší, dej Aveline čas,“ poradil mu a v duchu se radoval. Zdá se, že situace se vyvíjí podle jeho představ. Dokonce našel spojence, který mu ochotně nabídl svou pomoc… Charlieho Weasleyho. Bylo načase dát dohromady dvě osamělá srdce, která bijí v jednom rytmu, zatím však každé zvlášť.

„Kéž bys měl pravdu, Albusi. No tak já snad půjdu…“ rozloučil se Sirius a v duchu už byl ve svém bytě a přemýšlel, co všechno bude potřebovat.

Hořící trám padl Harrymu k nohám a jen těsně minul jeho hlavu. Dům se kromě ohně naplnil i štiplavým dýmem a uvězněný chlapec se začal dusit. Byl sice odhodlaný zemřít, ale pud sebezáchovy ho nutil zakrýt si ústa i nos rukávem a snažil se co nejméně nadýchat dýmu. Nechybělo moc, aby se přiotrávil a doufal, že když upadne do bezvědomí, nebude cítit tu příšernou bolest, která musela přijít. V uších mu zaléhalo hukotem ohně a neslyšel už nic jiného jen vlastní zrychlené a hlasité dýchání.

Najednou jeho pozornost upoutal jakýsi nový, blíže nespecifikovaný zvuk. Snažil se zachytit, odkud přicházel, ale bylo to tak tiché, že to v tom mumraji okolo sotva slyšel. Nakonec však došel až ke skrytým padacím dvířkům v podlaze, vzdáleným asi metr od něj. S vypětím posledních sil je otevřel a to co uviděl, ho ochromilo.

„Ne… to nemůže být pravda, to přece…,“ koktal a jeho mozek začal i přes nedostatek kyslíku pracovat na plné obrátky.

Netušil, že celé drama sledují oči starce, který ho sem poslal. Kovu seděl na břehu jezírka, ve kterém Harry viděl svého otce a Ginny a sledoval chlapce, který právě čelil nejtěžší zkoušce svého života. Léčitel si byl vědom toho, jaký zmatek právě chlapec pociťoval, ale doufal, že se v něm nezmýlil.

„No tak, chlapče. Musíš se rozhodnout… udělej, co musíš, Harry. Zvol svou cestu,“ radil mu Kovu na dálku, přestože věděl, že ho neuslyší.

V ten den nejen ráno bylo krušné pro dva učitele Bradavické školy čar a kouzel. Jen co se Severus Snape konečně přemístil před svůj domov, kde na něj čekala Calwen s Brianem a Connie, dveře se prudce otevřely a v nich jeho žena s vlasama rozcuchanýma na všechny strany a přísným, ba přímo naštvaným výrazem na tváři.

„Konečně jsi doma. Já už skutečně nevím, co s ním,“ řekla místo přivítání a když se dožadoval vysvětlení, ukázala na dveře obýváku, ze kterých teď zůstaly jen třísky, které vysely v pantech.

„Co se tu do kotle stalo? Někdo nás vykradl?“ zeptal se s nanejvýš ustaraným výrazem ve tváři, ale zbytek domu nevypadal nijak poškozený, což se zlodějům nepodobalo.

„Ale co zloději, tohle má na svědomí tvůj syn,“ oznámila mu a zdálo se, že její hněv konečně trochu upadal, jen co zahlédla pochopení v jeho očích.

„Svévolná magie,“ zkonstatoval a na tváři se mu usadil zlomyslný úškleb. „Tak co tomu předcházelo?“ zajímal se a než odložil svůj cestovní plášť, zamumlal tiché Reparo a dveře byly opět jako dřív.

„Děkuji a jestli chceš vědět, co se stalo, měl by ses zeptat přímo toho malého záškodníka. Je ve svém pokoji a píše si úkoly. Má zákaz vycházek i televize,“ oznámila a než stačil cokoli odpovědět, zmizela v kuchyni. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než promluvit do duše svému mladšímu synovi.

Vyšel po schodech a s rukou natáhnutou ke klice se zarazil. Místo toho, aby dovnitř vpadl jako uragán, zaklepal a čekal na odpověď, která nepřicházela. Zaklepal ještě jednou a stiskl kliku. Chlapec seděl na posteli a s naštvaným výrazem vzdorovitě hleděl kamsi před sebe.

„Smím vejít?“ zeptal se Severus a Brian, jakoby se probral z nějakého tranzu na něj pohlédl jako na zjevení.

„Já… já jsem nechtěl, tati. Vážně ne, to nějak… ono samo…“ koktal a vystrašeně hleděl na otce, který se k němu pomalu přibližoval.

„Vím, že za ty dveře nemůžeš. Svou divokou magii nemůžeš ovládat, proto se jí říká divoká, nebo také svévolná. Ale určitě bys mi mohl vysvětlit, co tě rozčílilo natolik, že ji to vyvolalo,“ žádal přísně a pod tíhou otcova pohledu se Brian zastyděl.

„Já… no… vzpomínáš si ještě na ty dělobuchy, co mi koupil Harry? Použil jsem dnes nějaký ve škole a našemu školníkovi z toho zalehlo v uších. Jenže ten blázen začal běhat po celé škole a vykřikovat, že ohluchl,“ vysvětloval potichu a Severus měl co dělat, aby skryl svoje pobavení.

„Předpokládám, že tě za to máma nepochválila.“

„Ne, křičela na mně a prohledala mi celý pokoj, aby našla i ty poslední žertovné předměty, co mi ještě zbyly. No a já…“

„Neovládl ses a odnesly to dveře v obýváku, rozumím,“ dokončil za něj otec a položil mu ruku na rameno. „Za ty dveře tě trestat nebudu, ale to co jsi vyvedl ve škole bylo krajně nezodpovědné, mladý muži a zasloužíš si trest,“ začal se svým kázáním.

„Ale máma mi už zakázala telku i vycházky. Co ještě?“ vykřikl chlapec, ale černé oči ho probodávaly skrz naskrz, až nakonec ztichl.

„Jsem obeznámen s trestem, který ti udělila tvoje matka a považuji ho za velmi mírný. Navíc, jestli se nemýlím, měl jsi psát úkoly a ne se válet po posteli,“ pokračoval, jakoby ho Brian nepřerušil. „Ten trest je za to, že jsi vyvolal rozruch ve škole, můj trest je za to, že jsi používal kouzelné předměty v přítomnosti mudlů, takže… myslím, že mám ve své laboratoři v pivnici pár kotlíků, co by potřebovaly vydrhnout,“ oznámil a chystal se k odchodu.

„Kotlíky ne, prosím,“ fňukal chlapec a prosebně hleděl na otce.

„Chceš raději krájet tlustočervy?“

„Ehm… jsou ještě kotlíky aktuální?“ zeptal se chlapec nevinně a Severus nad tím jen mávl rukou. „Uvidíme zítra, ale teď si běž umýt ruce a před večeří se mámě omluvíš,“ přikázal a on si nedovolil otci odporovat. Zbytek večera tak proběhl už celkem klidně.

Ale nebylo tomu tak u Siriuse. Když se přemístil do rezervace, obklopovala ho neproniknutelná tma a ze všech stran k němu doléhaly zvláštní, strach nahánějící zvuky z okolních ohrad. Doufal, že ho tu někdo bude čekat, ale mýlil se. Hůlkou si tedy posvítil na cestu a vykročil po vyšlapané cestičce směrem, kde tušil obývanou část rezervace.

Ušel však jen několik metrů, když se za ním ozval varovný výkřik:

„Pozor!!! K zemi vy tam!“

Jen tak tak stihl uhnout před drakem, který se po něm ohnal svými ostrými drápy a následně na něj chrlil oheň. Zdálo se však, že postava, která ho předtím upozornila, už vyčarovala potřebné ochrany a oba byli v bezpečí před rozhněvaným tvorem.

„Já se z tebe zblázním, Poseidone. Co mám s tebou dělat?“ slyšel jakýsi ženský hlas a začal se zvedat ze země. „Jste v pořádku?“ obrátila svou pozornost k Siriusovi a v slabém světle vycházejícím z hůlky viděla, jak přikývl.

„Avelin? Jsi to ty?“ zeptal se neznámý a ona zůstala stát na místě jako přikovaná, když se jí podařilo přiřadit hlas k tváři muže, na kterého myslela několik posledních týdnů.

„Siriusi? Co ty tu? Kde se tu bereš?“ koktala zmateně.

„Na to samé bych se mohl zeptat i já tebe, nemyslíš?“ odpověděl na otázku otázkou a přešel k ní tak blízko, až mu konečně mohla vidět do tváře. „Tak moc jsi mi chyběla,“ zašeptal a ona nevěděla, co v té chvíli dělat.

FENIX TEAM

2008-09-24T19:03:00.002+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

Stále se neozval žádný překladatel pro James Potter and the Hall of Elders' Crossing.

středa, 24.09.2008, 19:04 Přidán překlad 26. a 27. kapitoly Albus Severus Potter a Stíny minulosti sem

středa, 24.09.2008, 19:04 Přidány 24. a 25. kapitola díla Až na kraj světa sem

neděle, 31.08.2008, 21:16 Přidána 1. část 6. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

Kapitola č. 25: Zkouška ohněm

2008-09-24T19:01:00.005+02:00

V tu noc Harry ani oka nezamhouřil. Navzdory chladu, který v noci vládl, zůstal celou dobu venku a nespouštěl zrak z měsíce, který se na obloze skvěl jako gigant. V duchu byl se svým otcem, ale nejistota, která ho sžírala, byla nesnesitelná. Když se pak na obzoru začalo rozednívat, mísil se v něm strach s úlevou. Stále však seděl na zemi a zamyšleně hleděl do neznáma.

Najednou pocítil čísi ruku na svém rameni, a když vzhlédl, jeho pohled se střetl s pohledem starého léčitele. Ty oči byly pro něj stále ještě záhadou, ale na druhé straně měl pocit, že jsou mu čímsi blízké a známé. Možná to bylo pochopením, které v nich našel, když ho Kovu vyzval, aby ho následoval.

„Neměl bych to dělat, ale tvoje srdce je v této chvíli přeplněné bolestí a trápením. Mou úlohou je sice podrobit tě zkouškám a nijak ti v nich nepomáhat nebo je ulehčovat, ale jestli se těchto pocitů nezbavíš, budou ti stát v cestě při plnění poslední, nejtěžší zkoušky ze všech.“ řekl Kovu a vedl Harryho k malému jezírku za chatrčí. Harry si byl téměř jistý, že ho tam nikdy předtím neviděl, ale muž se kterým tu byl, je přece sám o sobě jedna velká záhada. Nebýt toho, že je chlapec kouzelník, asi by ho mizící a znovu se objevující jezírka zarazily, ale on věděl, že v jejich světě je možné skutečně všechno.
„Co je to za zkoušku?” vyzvídal a sedl si vedle něj, na místo které mu ukázal.

„To se už brzy dozvíš. Teď však…“ řekl a natáhl dlaně, poznamenané věkem, nad hladinu. Jeho tichá slova k Harryho uším doléhala jako tóny jemné melodie, když odříkal jakési staré latinské kouzlo.

„Exhibeo pectus in odyne guid agitur de per- propinquus.”

(Ukaž srdci ztrápenému, co přežívá blízké jemu.)

Najedou se hladina jezírka začala čeřit a Harry ohromeně sledoval, jak se na ní vytvářejí jednotlivé obrazce, když najednou… Harryho srdce se na okamžik zastavilo, když na zemi v Chroptící chýši uviděl ležet tělo svého otce, stejně nehybné jako před časem v domě na Praděrské ulici.

Remus Lupin se právě vzpamatovával ze své přeměny a s lítostí pohlédl na svého kolegu, stále ještě znehybněného a v bezvědomí.

„Měl bys ho pustit. Je ti jasné, že až se probere, bude zuřit,” varoval Siriuse, který jaksi nerozhodně postával vedle Severusova těla.

„Na jeho nálady si člověk po čase zvykne, ale… myslíš, že bude v pořádku? Viděl jsi, co se s ním dělo. Co jiného jsem měl dělat?” zeptal se a pohledem ho prosil o pomoc.

„Neboj se, to bude v pořádku. Zruš to a podíváme se, co pro něj můžeme udělat,” navrhl Remus a Sirius poslechl. Jen co se tělo učitele lektvarů uvolnilo a on začal nabývat vědomí, všem zúčastněným se ulevilo.

Severus otevřel svoje černé oči a zmateně se rozhlédl okolo sebe. Rukou si promnul ztuhlý krk a měl pocit, jakoby po něm přeběhlo nejméně stádo kentaurů.

„Co se stalo?” zeptal se a zamračeně přecházel pohledem z Remuse na Siriuse, který stále ještě vypadal, jako kdyby viděl ducha samotného Voldemorta.

„Vítej mezi živými, Severusi,” usmál se Remus a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát.

„Ještě jedna taková noc s vámi dvěma a mezi živými dlouho nepobudu,” odsekl a pokusil se vstát, ale nohy se mu podlomily. Kdyby ho Sirius včas nezachytil a nepomohl mu dojít ke staré ošoupané pohovce, padl by na zem jako podťatý. „Tak dočkám se knečně vysvětlení?” zavrčel místo poděkování a Sirius byl konečně úplně klidný. Pokud dokáže být Severus hned tak sarkastický a „příjemný”, bude všechno v pořádku.

„Řekněme, že jsi mi nedal na výběr a hrubá síla zvítězila, jako obvykle,” ušlíbnul se a statečně odolával Snapeovu zdrcujícímu pohledu. Už- už se Severus připravoval na nějakou štiplavou odpověď, když se do rozhovoru vložil Remus.

„Myslím, že dnešní noc byla náročná pro nás všechny, co kdybysme si tyto věci nechali na později a šli se konečně trochu vyspat? Sirusovi můžeš nadávat třeba i celý zbytek víkendu, ale udělal jen to, co musel, aby ti pomohl. Měl bys to zvážit, Severusi a teď…” řekl a otevřel dveře vedoucí do tajné chodby, směr Bradavice.

Obraz na vodní hladině se rozvlnil a před ním se ukázala další známá tvář. Ginny seděla u okna a s očima červenýma od slz pohlédla ven na velký ohnivý kotouč, který symbolizoval příchod nového dne. Dalšího dne, který stráví jeden bez druhého, jen se vzpomínkami v srdci.

„Ginny…” zašeptal a rukou se dotkl hladiny ve snaze dotknout se milované tváře. Pod jeho dotykem se však její podoba rozplynula a on hleděl na vlastní odraz na vodní hladině.

„Jsou v pořádku a netrpělivě čekají na tvůj návrat. Teď se jen musíš rozhodnout.. vrátíš se k nim domů, anebo podstoupíš třetí úlohu?“ zeptal se Kovu a přestože věděl, jaká bude jeho odpověď, musel mu tu otázku položit. Čekala ho skutečně těžká zkouška, právě ta, při které mnozí selhávají. Věřil tomu, že s Harrym to bude jiné, ale mohl se mýlit… i on je přece jen člověk.

„Proč jsi mi to všechno ukazoval?” zeptal se zdrceně. Myslel na ně den za dnem, noc za nocí, ale vidět je, jak se trápí, mu trhalo srdce. V té chvíli netoužil po ničem jiném než sevřít Ginny v náručí, či pomoci Severusovi překonat následky zatím naštěstí neúspěšné přeměny.

„Chtěl jsem ti ukázat, co všechno máš a co můžeš ztratit v okamžiku jediného chybného rozhodnutí. Zkouška, před kterou stojíš, bude jiná než předešlé a ty budeš muset zvolit cestu. Dobře zvaž, kolik máš času, protože při dalším úplňku se tvůj otec bez pomoci přemění. Dnes v noci neměl svůj lektvar, a jestli přijdeš i o jeden den později, už nic nezmůžeš,“ vysvětloval Kovu vážným hlasem.

„Co když to nestihnu? Pomozte mu, prosím. Udělám všechno, co chcete, jen mu pomozte!” prosil, ale Kovu zůstal neoblomný.

„Takže chceš pokračovat? Varuji tě, bude to zkouška ohněm a můžeš v ní přijít o život.”

„Jsem rozhodnutý. Tak co mám udělat?” zeptal se Harry rozhodně a v jeho pohledu bylo jasné odhodlání.

„Toto je mapa pouště. Je začarovaná tak, aby tě sama vedla správným směrem, takže určitě nezabloudíš. Jdi podle ní a najdeš jeden z nejcennějších pokladů, jaký člověk může získat. Najdi ho a tvá úloha je splněná. Pomůžu tvému otci, tak jak jsem slíbil a ty…” usmál se na něj, „ty se konečně vrátíš domů ke svým milovaným,” řekl podávajíc mu pokrčený pergamen.

„Co je to za poklad? Jak budu vědět, že jsem na správném místě?“ zeptal se, ale Kovu se beze slova otočil k odchodu.

„Hodně štěstí, Harry! Doufám, že se nevidíme naposledy,” loučil se s ním a svoje poslední slova myslel upřímně. Skutečně doufal v chlapcův úspěch.

V ten den byl v Bradavicích stanovený víkend s možností návštěvy Prasinek a Ginny se moc těšila, že se konečně znova setká s Hermionou. Od té doby co se vrátila do školy, se cítila osaměle a nebylo to jen Harryho odchodem. Vždy trávila většinu svého času s bratrem, Hermionou a Harrym a teď se tu ocitla sama jen s pár kamarádkami z ročníku, se kterýma si však nebyla nijak blízká a pak nesmíme zapomínat na Lenku no ale… to byla prostě Lenka.

Cestou k hlavní bráně zahlédla černý stín učitele lektvarů mířícího do sborovny a v mžiku se za ním rozběhla.

„Pane profesore… profesore Snape,” volala za ním, dokud se neotočil a nepočkal, až ho doběhne.

„Neměla byste po chodbách běhat, slečno Weasleyová. Nerad bych vysvětloval svému synovi, že jste přišla k úrazu, když jste se mě pokoušela zastihnout,” zamračil se, ale jeho pohled už na ni neměl žádaný účinek.

„Promiňte pane, chtěla jsem… jen se zeptat…” lapala po dechu a nevšímala si posměšného úšklebku na jeho tváři. „Chtěla jsem se zeptat, jestli jste v pořádku a jestli nemáte nějaké zprávy o Harrym,” dodala klidně.

„Díky za váš zájem, jsem v pořádku, jak ráčíte sama vidět a pokud jde o Harryho… Když se dozvím cokoli nového, budu vás samozřejmě včas informovat. Ještě něco máte na srdci?” odsekl, ale vynechal svou pravidelnou dávku sarkasmu. Vlastně s ní hovořil úplně normálním tónem a ona si toho byla vědoma.

„Děkuji vám, pane. Doufám, že se brzy vrátí,” povzdychla si a jeho pohled na malou chvíli zjemněl.

„I já v to doufám, slečno Weasleyová. Kdybych měl jakoukoli informaci, určitě vám dám vědět. Teď mě však omluvte, už na mě čekají,“ omluvil se a nečekajíc na odpověď se otočil na podpatku a pokračoval ve své cestě.

Chladný podzimní vzduch jí chladil tvář, stále ještě červenou od setkání se Snapem. Stále o něm smýšlela jako o svém učiteli a přitom možná brzy… tedy jestli vůbec… by se měli stát rodinou. Bylo to pro ni trochu nepředstavitelné, i když Snape ji učil jen teď, v posledním ročníku a ona si nemohla stěžovat tak jako kdysi její bratři. Možná to bylo kvůli Harrymu, ale neztrpčoval jí hodiny tak jako jiným studentům a ona mu za to byla vděčná, přestože jí neuniklo, jak moc se kvůli svému synovi trápí.

Hermiona jí vyšla naproti a jen co ji zahlédla, rozběhla se k ní a skočila jí okolo krku.

„Udělal to… konečně, myslela jsem, že se nikdy nedočkám, ale udělal to!” jásala celá natěšená, ale Ginny nechápala co se děje.

„Ehm, Hemriono, o čem to mluvíš? Kdo co udělal? Nebo se vrátil Harry?“ zeptala se a v jejím nitru se právě rozhořel malinký plamínek naděje.

Ach, promiň… úplně jsem zapomněla, jak se asi musíš cítit, když tu není. Do kotle a já se tu raduji jako malá! Nemysli si, že jsem na Harryho zapomněla, také o něj mám strach, ale…” koktala, ale Ginny ji posunkem zastavila.

„To nic, jen mi řekni, co se stalo. Dostala jsi snad neomezený přístup k vzácným svazkům Edinburgské knihovny?” dobírala si ji se smíchem.

„Ne, ne! Přestože, ani to by nebylo špatné, možná o to zažádám…” zamyslela se na chvilku, ale když její mladší kamarádka protočila očima, rychle se vrátila k původnímu tématu.

„Ron mě včera večer požádal o ruku a já jsem souhlasila,” oznámila jí nadšeně a ukázala ruku, na které se skvěl jednoduchý stříbrný kroužek s očkem.

„Páni, tak už ne jeden, ale dva inteligenti v naší rodině. Aspoň pozvednete úroveň, která díky Ronovi klesla pod bod mrazu,” zažertovala a po dlouhé době se jí na tváři objevil úsměv.

„Cože?” nechápala Hermiona, ale Ginny nad tím jen mávla rukou a pevně ji objala. „Moc ti blahopřeji, Ron si vybral dobře. Ale asi bych měla Fredovi a Georgovi navrhnout, aby začali pracovat na nějakých posilovačích nervů, protože je budeš potřebovat,” povzdychla si, ale byla šťastná za ně za oba. Kdy už bude mít stejné štěstí i ona? Harry ji sice o ruku požádal, ale bylo to ve chvíli kdy ani jeden z nich netušil, jestli se jejich cesty opět spojí.

„Neboj, já už si s ním poradím. Zajdeme to k Rosmertě oslavit?” navrhla starší z děvčat a vykročily po cestičce k oblíbenému podniku.

„Jistě, musíš mi vyprávět, jak se to všechno seběhlo. Předci jen, Ron a vyznání lásky? Ten pohled musel stát za to.”

„No zřejmě nechtěl zaostávat za Harrym, proto se konečně rozhoupal. A koho jsi myslela tím druhým inteligentem?“ zeptala se znenadání a Ginny se začala smát.

„No přece Snapea. Uvědomila jsem si totiž, že jestli se vdám za Harryho, budeme rodina,” vysvětlila Ginny a Hermiona se zamyslela. Představa, že bude jedna rodina se Severusem Snapem byla velmi zajímavá, přestože k jejímu vlastnímu štěstí ho znala jako svého učitele jen nakrátko a všechno co o něm věděla, věděla od Harryho.

„Tomu říkám podařená rodinka,” zkonstatovala a po jejím prohlášení následoval opětovný výbuch smíchu.

Uběhly asi tři týdny, od té doby co se Harry vydal na cestu podle mapy, kterou mu dal Kovu. Byla to vskutku dlouhá a namáhavá cesta, protože nesměl používat své koště. Jen co se o to totiž pokusil, mapka na pergamenu zmizela a přestože si byl jistý, že ukazovala rovnou cestu, letěl špatným směrem a musel se vracet. Od té doby se proto koštěte raději vzdal a kráčel rozpálenou pouští pěšky. Zdálo se mu, že se neustále točí do kruhu, ale ne a ne najít místo, kam mířil. Uvědomoval si, kolik času uběhlo od té doby, co odešel z chatrče a pomyšlení, že to nestihne, ho naplňovalo zoufalstvím. I kdyby totiž našel svůj cíl hned dnes, jaká je šance, že se domů dostane včas? Přemístit se na takovou vzdálenost nemohl a nevěděl, jestli by to zvládl v těle fénixe, jehož let by byl několikanásobně rychlejší než let na koštěti. Byl totiž unavený a na konci se silami po několikatýdenním putovaní.

Kráčel z kroku na krok, když mapa na pergamenu zmizela a on držel v rukách prázdný papír. Co to má znamenat, ptal se v duchu sám sebe, ale odpověď nenacházel. Stál uprostřed pustiny a kromě pár osamělých stromů tu nebylo nic, co by mohl považovat za místo, které hledal.

Ani se však nenadál a před ním jakoby ze země vyrostla dřevená chatrč. Bylo to tak zvláštní a udivující, že nepochyboval o tom, že došel do cíle. Opatrně přistoupil ke dveřím s hůlkou připravenou v pozoru a čekal, co se bude dít.

Domek byl ponurý a zel prázdnotou. Uvolněné desky pod jeho nohama praskaly a stěny ze dřeva se nebezpečně otřásaly pod nápory větru, který se zvedl ve chvíli, kdy chlapec překročil práh domu. Když se za ním dveře prudce zavřely a zamkly, úlekem až poskočil, ale ani Alohomora či jiné kouzlo na jejich otevření nepomáhalo.

„Možná musím nejdřív najít ten poklad, o kterém mluvil Kovu a ony se samy otevřou,” pomyslel si a začal pátrat po něčem, co by pro něj mohlo být tak cenné, jak říkal Kovu. V zápalu hledání si ani nevšiml dýmu, který ho obklopoval, dokud nebezpečné plameny nezachvátily celou jednu místnost. S hrůzou sledoval, jak se před ním ztrácí jediný možný východ a on se ocitá v pasti, ze které není úniku.

„Do kotle, on snad tu zkoušku ohněm myslel doslova,” vykřikl, neuvědomujíc si, že to řekl nahlas. Hůlkou se snažil rychle se šířící oheň uhasit, ale zřejmě šlo o mocnou magii, kterou nemohl porazit jednoduchým kouzlem.

„Přeměň se,” šeptaly jeho instinkty. „Jsi fénix, plameny ti neublíží,” naléhaly na něj, ale on stál a upřeně civěl do plamenů. Nemůže odtud odejít dřív, než získá to, pro co sem přišel, ale to sotva najde v této pohromě. Nezvládl to, pohořel… pohořel…

V případě, že žadatel nesplní úlohy a zemře při jejich vykonávání, slíbená pomoc se tomu, pro koho ji žádá, dostane.

Slova z knihy se mu najednou vynořila v mysli a on věděl, co musí udělat.

„Odpusť mi, tati, že jsem odešel bez jediného slova, ale jestli je to jediný způsob, jak ti pomoct… musím to udělat. Mám tě rád, tati,” šeptal a v očích se mu objevily první slzy. Nechtěl zemřít, chtěl být zase s Ginny, vařit s otcem lektvary, učit Briana létat a nakonec učit vlastní děti… ale toho se už nedočká. Zemře tu v plamenech. Sám, avšak s pocitem, že otci zachránil život.

„Miluji tě, Ginny, doufám, že budeš v životě šťastná, přestože beze mně. Prosím, nezapomeňte na mně, mám vás všechny rád,“ šeptal a doufal, že se k nim jeho slova nějakým způsobem dostanou.

Zavřel oči a stojíc na jediném místě čekal, kdy si pro něj přijde smrt. Slyšel, jak se s velkým rachotem odtrhl trám ze střechy a padal… přímo na něj.

Kapitola č. 24: Chroptící chýše

2008-09-24T19:01:00.004+02:00

Na severu Anglie bylo v ten den velmi chladno a mrazivá atmosféra zavládla i v kanceláři ředitele hned po vstupu černovlasého učitele lektvarů. Severus moc dobře tušil, o čem bude tato debata a jen co v křeslech proti Brumbálovi uviděl sedět Blacka s Lupinem, všechny pochybnosti byly rázem pryč.

„Chtěl jsi se mnou mluvit, Albusi?“ zeptal se co nejneutrálnějším tónem.

„Ano, Severusi. Myslím, že víš o čem. Dnes večer je úplněk a chtěl jsem vědět, jaká opatření na dnešní noc podnikáš. Předpokládám, že lektvar jsi užil,“ začal bez okolků ředitel a jeho jasné modré oči přísně hleděly na Severuse.

„V den úplňku je potřeba, abych lektvar užil těsně před setměním a ano, mám ho připravený stejně jako je připravená dávka pro Lupina,“ odsekl Snape a posadil se do prázdného křesla.

„Za to jsme ti všichni samozřejmě velmi vděční, že myslíš i na něj,“ řekl Brumbál s mírným úsměvem, který však rázem zmizel. „Slyšel jsem od Remuse a Siriuse, o co tě Harry žádal v listě a dřív, než tvůj syn odešel, požádal mě víceméně o to samé.“

„Nejsem malé děcko, které potřebuje opatrovatelku,“ vyprskl Snape jedovatě a z jeho očí šlehaly blesky. Nejen že bude muset překonat další příšernou noc, ale navíc ho teď neustále sužují výčitky kvůli Harrymu. Byl pryč už skoro měsíc a nebylo po něm ani vidu ani slechu. Měl se už dávno vrátit, pokud tedy… ne, na to nesmí myslet. Musí se soustředit na to, co bude dnes v noci. Zřejmě se mu nijak nepodaří vyvléct z toho, aby s ním byl Lupin a ten prašivý pes. Přemýšlel, jak nejlépe se s touto skutečností vyrovnat a připravit se na to, že ho někdo jiný uvidí v tom bídném stavu, v jakém se pravidelně ocital každý měsíc.

„Vím, že ne, ale trvám na tom, aby byli s tebou. Nechceme přeci, aby se zopakovala situace z minulého měsíce. Remus bude dost silný, aby tě v případě nutnosti udržel a zabránil ti zranit se a Sirius, ať už v lidské nebo ve své zvířecí podobě ti může poskytnout potřebnou pomoc, pokud bude třeba. Měl bys zvážit, jaké lektvary by mohly být užitečné a vysvětlit mu jejich použití,“ ředitel byl celkem klidný. Znal svého učitele lektvarů a věděl, jak zvládnout jeho výbuchy hněvu.

„Předpokládám, že mě chcete s nimi zavřít v Chroptící chýši,“ odfrkl si pohoršeně a překřížil ruce na prsou.

„Bude to tak nejlepší. Nejen pro tebe, ale i pro Remuse,“ přitakal.

Oba pohlédli na muže hluboko ponořeného v jednom z křesel. Vypadal, že je duchem úplně někde jinde a oni se ani nepokoušeli ho z jeho zamyšlení vytrhnout.

„Fajn, ale on,“ rezignoval nakonec Severus a ukázal na nevinně se tvářícího Siriuse, „se o nic nepokusí. Neudělá nic, co mu dopředu neřeknu, aby udělal,“ žádal a na tváři druhého muže se usadil šibalský úškleb.

„Vážně věříš, že si nechám ujít příležitost? Až tak moc věříš, že jsem se změnil?“ zeptal se Sirius ale pohled, který po něm Snape šlehl, ho přinutil přestat s nevhodnými vtipy. „Poslyš, Snape, snažím se ti pomoct. Možná ne kvůli tobě, ale slíbil jsem to Harrymu. Na tom chlapci nám záleží oběma a už jednou jsme si řekli, že uzavřeme příměří. Takže se neboj, neudělal bych nic, čím bych Harryho zklamal. O nic se nepokusím a dnes večer ti pomůžu, jak nejlépe budu moct,“ slíbil celkem vážně a Severus jen krátkým přikývnutím vzal jeho slib na vědomí.

„Výborně, jsem rád, že jsme se nakonec tak rychle dohodli. Chtěl bych ještě chvíli hovořit se Severusem o samotě, jestli dovolíte,“ požádal Albus a Remus se Siriusem se zvedli k odchodu.

„Čekám vás v šest v mém kabinetu. Vezmeme si dávku lektvaru a potom se přesuneme do Prasinek,“ oznámil jim ještě Severus a dveře za dvojicí mužů se zavřely.

Na chvíli mezi nimi zavládlo tíživé ticho. Hleděli si do očí a snažili se pochopit jeden druhého.

„Budeš v pořádku, Severusi? Zvládneš ještě aspoň jeden úplněk, než se Harry vrátí?“ zeptal se Albus s obavami.

„Věříš tomu, že se vrátí?“ zeptal se s malou nadějí a vrhl na ředitele prosebný pohled.

„To mu skutečně tak málo věříš, Severusi?“

„Ne, to… ne že bych mu nevěřil. Jen se bojím, čeho všeho je schopný. Bojím se, že když bude mít pocit, že něco nezvládne, raději by…“ nedokázal to ani vyslovit. „Nikdy by se nevzdal a bojoval by do konce,“ šeptl a naprázdno polkl.

„Slíbil, že se vrátí a on svoje slovo drží,“ snažil se ho povzbudit Albus, ale sám měl o chlapce strach.

„I já jsem slíbil, že ho neopustím a šest let jsem ho nechal myslet si, že jsem mrtvý,“ řekl trpce a upřel svoje černé oči do země.

„On se vrátí, nedělej si s tím starosti. Hlavu vzhůru a dnes večer… hodně štěstí, Severusi,“ popřál mu a s tichým povzdychem ho vyprovázel ze své pracovny.

Přesně v šest se ozvalo klepání na dveře jeho kabinetu a za nimi stál Remus Lupin ve svém obnošeném starém plášti. Krátce mu kývl na pozdrav a jen co mu Severus ustoupil ze dveří, vešel dovnitř.

„Kde je Black?“ zeptal se podrážděně Severus a vykoukl na chodbu, jestli ho někde neuvidí.

„Nevím, od té doby co jsme odešli od ředitele, jsem ho neviděl a ve svém bytě není,“ pokrčil rameny Remus a přijal nabízenou stoličku u stolu. Chvíli na Severuse zkoumavě hleděl a potom se osmělil k prosté otázce: „Jsi v pořádku?“

Samozřejmě, že nebyl. Byl nervóznější než kdykoli předtím. Nevěděl, jak to všechno dopadne a neměl chuť to zjišťovat s těma dvěma po boku.

„Samozřejmě,“ odsekl a sáhl po jedné z lahviček stojících na stole. „Tvůj lektvar,“ podal mu ho a Remus se slabě usmál na znamení vděku. Chystal se vypít obsah lahvičky, když se dovnitř krbem přenesl Sirius s vlasama rozcuchanýma a pokrytýma sazema. Vpadl dovnitř, a kdyby se nezachytil Severuse stojícího nejblíže, asi by se natáhl na zemi jak dlouhý, tak široký.

„Díky, Severusi. Měl by sis koupit protiskluzovou předložku, anebo je to záměr, nechať své hosty přizabít se dřív, než tě uvidí?“ dobíral si ho, jen co nabyl ztracenou rovnováhu a oprašoval se od popela. To už ale Severus nevydržel a prudce ho od sebe odstrčil.

„Kde si myslíš, že jsi? Řekl jsem, že tu máš být v šest a to bylo přesně před deseti minutami. Navíc, jestli sis nevšiml, můj kabinet má dveře a já bych uvítal, kdybys dřív než narušíš moje soukromí, ZAKLEPAL,“ křikl na něj a Sirius couval před přívalem jeho hněvu.

„Ups, ty máš teda náladu,“ zkonstatoval a otočil se. Nevšiml si však, že při couvání došel až ke stolu a ten se teď s velkým rachotem převrátil. Všichni tři zírali na spoušť, kterou způsobil a Sirius pocítil obrovský pocit viny, když viděl, jak Severus zpod papírů a knih vytahoval střepy lahvičky na lektvary.

„To… to byl…“ zeptal se opatrně, neschopný dokončit větu.

„Jeho vlkodlačí lektvar,“ dodal za něj Remus s kamennou tváří.

Severus jednoduchým kouzlem uklidil nepořádek a postavil opravenou lahvičku k umyvadlu. Její obsah však vrátit nešel a on neměl žádné další zásoby. Proč do kotle neměl nic v zásobě, nadával si v duchu, ale bylo pozdě plakat nad rozlitým lektvarem. Pevně sevřel okraje stolu, aby se uklidnil a zhluboka dýchal. To je konec… nebude mít lektvar a všechna Harryho snaha vyjde nazmar. Jeho život je v ohrožení úplně zbytečně, a i kdyby… i kdyby zemřel, Severusovi tím už nepomůže.

„Severusi…“ osmělil se Sirius a opatrně k němu přešel. Chtěl ho poplácat po rameni, ale nevěděl, jak by na to Snape reagoval. Proto jen spustil ruku podél těla a čekal, až se na něj sesype nová sprška nadávek a výčitek. Nestalo se a Severus jen okolo něho beze slova přešel až k Remusovi. Neměl chuť chrlit oheň zloby na něho, když sám byl na vině. Měl si ten proklatý lektvar vzít dřív, ne nechávat si to na poslední chvíli. Proč to vlastně udělal? Možná… asi stále doufal, že se tu najednou objeví Harry s radostným úsměvem na rtech a řekne:

„Jsem tu, tati a splnil jsem všechny úlohy. Jsi volný… už žádné prokletí, už nikdy víc během úplňku nepocítíš bolest a nemusíš se bát, že by z tebe byl vlkodlak.“

Bylo to tak hloupé myslet si, že se tak stane a on, Severus Snape, známý pesimista najednou hledal každou jiskřičku naděje, která by ho vyvedla ven z této bezradné situace.

„Tak už to konečně vypij, ať můžeme jít,“ řekl překvapivě klidným hlasem Lupinovi, který stále ještě pevně svíral lahvičku až po okraj naplněnou lektvarem.

„Možná bys měl ty…“ namítl Remus a podával svou dávku kolegovi.

„Nedělej hlouposti, Lupine a vypij to, jinak ti ten lektvar naleju do krku násilím,“ zavrčel netrpělivě.

„Remus má pravdu, měl by sis ho skutečně vzít ty,“ připojil se Sirius, a tentokrát ho opět zastavil Severusův vražedný pohled.

„Když budu mít pocit, že potřebuji radu od někoho jako jsi ty, Blacku, vzhledem k našim blízkým rodinným vztahům budeš první, kdo se o tom dozví. Myslel jsem však, že účelem tvé přítomnosti dnes je pomoct mi přežít nadcházející noc, což se mi sotva podaří v přítomnosti zuřivého vlkodlaka. Bylo by to asi tak lehké jako přesvědčit Voldemorta, aby si se mnou zatancoval tango. Věř mi, je hodně lidštějších způsobů sebevraždy, které bych zvolil v případě náhlého popudu či potřeby,“ odsekl a vytáhl ze skříňky balíček s lektvary, které by se mohly hodit. Po chvilce zaváhání k nim přidal ještě jednu dvě lahvičky a přísným pohledem sledoval Lupina, který udělal, co mu přikázal. V rychlosti vysvětlil Sirusovi, na co který lektvar použít a potom už se spolu všichni tři vydali tajnou chodbou přímo k Chroptící chýši. K místu, na které měl Severus od dětství jen nejhorší vzpomínky, navíc spojené právě s osobama, které ho dnes doprovázeli s úmyslem pomoct mu.

Slunko na obloze zapadlo právě v okamžiku, kdy se trojice mužů ocitla v opuštěné chatrči na okraji dědinky. Místo něj zaujal na noční obloze své místo měsíc v celé své kráse a dva ze tří začali pociťovat jeho účinky. Pro Siriuse to nebyl pěkný pohled. Nejen, že už několik let býval svědkem Remusova utrpení v kůži vlkodlaka, ale dnes to bylo o hodně horší při pozorovaní Severuse, který se snažil skrývat před nimi prožívanou bolest.

Na nic nečekal a z balíčku s lektvary vybral ten proti bolesti. Bez váhání poklekl k Severusovi, který si oběma rukama svíral hlavu, jakoby se mu měla rozskočit, a nalil mu ho do úst. Ticho noci proťalo zavytí už přeměněného Remuse, který stál opodál a nervózně sledoval scénu odehrávající se před ním. Hned na to následoval bolestivý výkřik a Severus si začal trhat vlasy na hlavě.

Sirius se snažil uklidnit ho, promlouval k němu, opakovaně mu podával lektvary, které byly připravené, ale on sám na něco takového připravený rozhodně nebyl. Bezradně hleděl na jinak vždy silného a odvážného muže, který se teď svíjel v křečích a skučel bolestí. Jeho nehty se zarývaly do dlaní tak hluboko, až za sebou zanechávaly krvavé škrábance. Nevěděl, jak mu pomoct a co dělat, aby mu zabránil zranit se ještě víc, proto vytáhl svou hůlku a …

„Petrificus Totalus,“ zamumlal a lítostivě pohlédl do divokých černých očí ochromeného muže. „Promiň, Severusi, je to pro tvoje dobro. Mdloby na tebe!“ vykřikl a Severus ztratil vědomí. Nehybně ležel na podlaze a jen občas jím škublo, to když křeče byly natolik silné, že přemohly i znehybňující kletbu. Nalil mu do krku poslední dávku lektvaru proti bolesti a doufal, že Severus do rána vydrží. Jestli ne… nikdy by si to neodpustil a nemohl by už nikdy Harrymu pohlédnout do očí.

FENIX TEAM

2008-09-21T13:23:00.002+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

Stále se neozval žádný překladatel pro James Potter and the Hall of Elders' Crossing.

neděle, 21.09.2008, 13:25 Přidán překlad 23.-25. kapitoly Albus Severus Potter a Stíny minulosti sem

neděle, 21.09.2008, 13:25 Přidána 23. kapitola díla Až na kraj světa sem

neděle, 31.08.2008, 21:16 Přidána 1. část 6. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

Kapitola č. 23: Tříhlavá příšera

2008-09-21T13:22:00.002+02:00

Harry zůstal na místě jako přikovaný. Bál se pohnout, aby nějakým způsobem neporušil křehké skořápky vajec a také samozřejmě nechtěl vzbudit dračici. Byl by to jeho konec ještě dřív, než by s úlohou začal.

Co nejtišeji a nejopatrněji vylézal z hnízda a neustále sledoval samici, ujišťujíc se, že spí. Podařilo se. Byl venku a pomalu ale jistě utíkal za nejbližší skálu, která mu poskytovala alespoň nějaké útočiště. Až potom se porozhlédl okolo sebe, aby zjistil, že se nachází v jakési skalnaté roklině. Rozhodně tu nebyla nikde na blízku žádná dračí rezervace a tento drak tu žil ve volné přírodě. Skvělé místo na hnízdění, pomyslel si chlapec. V této pustině určitě není tolik dravců, kteří by ohrožovali dračici i její mladé a jediná hrozba by mohla přijít ze vzduchu v podobě dravých ptáků. S těmi si však budoucí matka hravě poradí, pomyslel si a tím vlastně zavrhl svůj nápad použít nějakým způsobem své koště. Nebude se tu moct skrýt do koruny stromů, když tu žádné nebyli a na obloze ho zkoumavý zrak dravce okamžitě zpozoruje. Letový prostor tedy nebyl bezpečný. Ale jak se k ní nepozorovaně dostat?

Možná by mohl seslat mdloby, anebo ji jinak omráčit, nožem ji trošku pořezat a jen co bude mít trochu její krve, kouzlem ránu zacelí a je to!

„Výborný plán, Harry,“ozval se tichý hlásek v jeho hlavě. „Nezapomínej však, že se chystáš omráčit draka a ne člověka. Jeho kůže je několikanásobně hrubší a tvoje kouzla na ni budou neúčinná, Tak jak bys to asi chtěl udělat? A pokud jde o to zranění… je to morbidní a příliš to připomíná Voldemorta, který tvou krev použil ke svému znovuzrození. Vážně se chceš snížit na jeho úroveň?“

„Do kotle!“ zaklel ještě jednou a kopl do nejbližšího kamene. Jaksi však ve tmě neodhadl jeho velikost a místo, aby se kámen odkoulel dál a rozbolela ho noha tak, že bolestí vykřikl. „Ty jsi ale kus tupce,“ nadával si a přemítal v hlavě svoje možnosti. Žádná se však nezdála být vhodná k úspěchu jeho akce. Zřejmě bude muset opět přemýšlet. Doufal jen, že to nebude trvat tak dlouho, jako u jednorožců. Úplněk byl totiž už za pár dní a před ním byla ještě třetí úloha, samozřejmě pokud splní tuhle. Rozhodl se proto najít si vhodný úkryt někde poblíž, odkud by měl dobrý výhled na hnízdo, ale zároveň byl z dohledu nepochybně nervózní samice.

Dva dny a dvě noci Harry proseděl ve skalní jeskyni a sledoval dění v roklině pod ním. Zdálo se, že dračí samice měla zásoby jídla někde poblíž, protože se od hnízda nikdy nevzdálila na dlouhou dobu. Po dobu těch okamžiků však Harry neustále čekal na jakékoli nebezpečí, které by tu mohlo hrozit. Na třetí den se vzbudil a s tichým povzdychem se posadil na skalnatý výčnělek pod převisem. Zdálo se, že to bude den jako ty předtím, ale mýlil se. Jen co se dračice vzdálila od svého hnízda, v jedné z malých úžlabin se mihl podivný stín. Harry okamžitě vytáhl svou hůlku a vystrčil hlavu tak, aby viděl co nejlépe.

Neslyšel nic, ale tmavý stín se neustále přibližoval k osamělému hnízdu. Mohla to být vracející se samice, ale na to bylo příliš brzy a ona většinou přilétala z druhé strany. Vzápětí se vynořila hlava nebezpečně vyhlížejícího lva. Dvě žluté oči se rozhlédly po okolí, větříc ve vzduchu, jestli je dračice nablízku. Když byl vzduch čistý, vyšel lev ze svého úkrytu. Jaké však bylo Harryho překvapení, když se neukázalo tělo lva, ale kozy, která měla místo chvostu dračí hlavu. Ještě nikdy ve svém životě neviděl chiméru, ale o tom, že je to ona nebylo nejmenších pochyb.

Zachvátila ho panika, když sledoval toho vskutku příšerného tvora, jak se plíží k hnízdu. Vystrašeně sledoval oblohu i blízké okolí rokliny, jestli někde neuvidí dračí samici. Kdyby věděla, v jakém ohrožení její vejce jsou, nepochybně by tu už byla. Nebylo typické, aby se chiméry živily vejci, ale zdálo se, že právě ty, jsou jejím hlavním cílem v této chvíli.

Harry neváhal ani chvilku. Opět se v něm probudil jeho záchranářský komplex a nehledíc na nebezpečí, které mu hrozilo, přivolal si své koště a vznesl se na něm do vzduchu a zamířil právě k chiméře, která představovala hrozbu. První, co ho napadlo, bylo vyčarovat ochranný štít okolo hnízda, ale nebyl si jistý, jestli bude fungovat. Byl účinný proti kletbám, ale pokud šlo o fyzický útok…

Jeho obavy byly zbytečné. Jen co se příšera s třema hlavama přiblížila k neviditelné kupoli vyčarované okolo vajec, neznámá síla ji odhodila o pár metrů dál a ona narazila na ostrou hranu skalní stěny. Jen co se trochu vzpamatovala, rozhlédla se po okolí, hledajíc příčinu svého neúspěchu a… našla ji.

Harryho oči se na malý okamžik střetly s divokýma žlutýma očima chiméry a bylo mu jasné, že se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Mohl by utéct a zachránit si vlastní kůži, jenže co bude s hnízdem a dračicí, když se vrátí? Z jeho úvah ho vytrhl proud ohně, který mu sežehl koncové větvičky koštěte a on se najednou vznesl o kousek výš, následovaný dalším ohněm.

Tři hlavy chrlící oheň mu daly dost zabrat, aby se jim vyhnul, natož aby stihl vrhat kletby, ale když už se mu to podařilo, bylo to zbytečné. Hrubá kůže zajistila, že se všechny jen odrazily a nechaly tvora bez poskvrny. Snažil se proto aspoň hrát o čas a zdržet ji, dokud se neobjeví majitelka hnízda.

Mohlo to trvat snad deset minut, přestože se to zdálo jako celá věčnost, než se uzavřeným prostorem rozlehl řev hodný skutečného draka. Avšak když se protivnice postavily vedle sebe, rozdíl v jejich výšce nebyl velký. Až teď si Harry uvědomil, jak je dračice malá a pochyboval o tom, že se sama dokáže ubránit. Vzdálil se proto do bezpečné vzdálenosti a sledoval urputný souboj, při kterém nebyla nouze o tu největší ohnivou přehlídku, jakou kdy viděl.

Dračice byla zraněná a následkem zranění její síla i pozornost ochabovali. Harry si uvědomoval, že jestli okamžitě nezasáhne, zemře nejen ona, ale její vejce se stanou dalším úlovkem pro nenasytnou chiméru. V mysli hledal něco, co by mu pomohlo, když si vzpomněl na velmi starou legendu. Nevěděl, kolik je na ní pravdy, ale byla to v té chvíli jediná věc, co ho napadla.

Byla to legenda o matce všech chimér, dceři stohlavého obra Tyfóna a Echidny, napůl ženy a napůl hada. Předpokládalo se, že je jedinou svého druhu a když ji Bellerofontés zasáhl šípem napuštěným olovem přímo do tlamy, olovo se roztavilo a spálilo její vnitřnosti, nikdo nepředpokládal, že se s touto příšerou ještě někdy setkají. Byla to však jen jedna z řeckých bájí a Harry věděl, že chiméry žijí dodnes a nejsou právě oblíbenými společníky. Přestože… v Hagridově případě jeden nikdy neví.

Chlapec neztrácel čas a vyčaroval si luk a šíp napuštěný olovem. Nebyl právě nejlepší střelec, ale doufal, že když se k ní dostane dostatečně blízko, podaří se mu zasáhnout cíl. Vzlétl znova na svém koštěti a mířil k tříhlavé potvoře, která právě odrovnala svou protivnici. Dračice ležela pár metrů od hnízda a ztěžka oddychovala, nezvládajíc dále bránit ani svůj vlastní život. Harry pustil násadu od koštěte, napnul luk a namířil na jednu z hlav. Teď jen potřeboval, aby chiméra rozevřela svou obrovskou papulu a on mohl vystřelit. Stalo se. Jen co ho zahlédla, či dřív jen ucítila, vychrlila na něj nový proud ohně právě ve chvíli, kdy šíp opustil jeho dlaň a vzduchem mířil k svému cíli.

Bylo to vskutku o chlup. Harry se jen tak tak vyhnul ohni a ze vzduchu sledoval, jak se chiméra svíjí v ukrutných bolestech, když se jí tělem šířilo tekuté olovo. Trvalo to několik dlouhých minut, než vydechla naposledy a on považoval za bezpečné přiblížit se ke zraněné dračici.

Krvácela na několika místech a on se držel v bezpečné vzdálenosti, aby ho nezasáhla, kdyby chtěla chrlit oheň a bránit se. Zdálo se však, že je natolik vyčerpaná, že jí bylo všechno jedno.

„Jen klid, nechci ti ublížit,“ snažil se ji uklidnit, ale hlas se mu třásl strachy. Její černé oči ho ostražitě sledovaly a z nozder jí stoupaly obláčky dýmu, ale nezaútočila. „Už ti nic nehrozí. Nikdo ti neublíží, chci ti jen pomoct,“ pokračoval dál a opatrně přistupoval blíž, až byla na dosah. Natáhl k ní ruku a dotkl se její šupinaté pokožky. Byla teplá a vlhká od krve. Cítil, jak se její svalstvo stahuje v křečích a věděl, že jestli jí rychle nepomůže, nedopadne to dobře. Na chvíli zaváhal, ale přeci jen vytáhl skleněnou baňku a naplnil ji krví, která vytékala z hluboké rány. Jen co byla po okraj naplněná temně červenou tekutinou, zazátkoval ji a vytáhl opět svou hůlku a hojivými kouzly začal zacelovat největší rány. Potom, když jeho kouzla ztratila účinek, soustředil se na svou přeměnu ve Fénixe a svýma léčivýma slzama dokončil zbytek. Všechny rány byli zacelené, a když se před dračicí opět objevil černovlasý chlapec, posadila se a zařvala, chrlíc do vzduchu oheň. Ne na Harryho, ale na opačnou stranu, aby ho nezranila. Na nic víc nečakala a rozepjala svá křídla, letíc k hnízdu.

„Finite Incantatem,“ zamumlal Harry a ona se mohla bezpečně přiblížit k svým budoucím potomkům. Všechno bylo v nejlepším pořádku a on věděl, že teď už je tu zbytečný. Měl, co potřeboval, jeho záchranářský komplex opět jednou přispěl k záchraně několika životů a všechno bylo, jak mělo být. Přemístil se tedy před chaloupku starého léčitele a ani v nejmenším ho nepřekvapilo, že už na něj netrpělivě čekal.

„Zvládl jsi to lépe, než jsem si myslel. Vskutku výborný výkon, chlapče,“ přivítal ho s úsměvem a vedl ho dovnitř.

„Můžu se na něco zeptat?“ osmělil se Harry na prvním schodě.

„Ano?“ otočil se a léčitel a jejich pohledy se střetly.

„Věděl jste o té chiméře?“

„Samozřejmě. Měla to přece být zkouška odvahy, nebo jsem se o tom nezmínil? Navíc, ta chiméra ohrožovala tamější populaci draků už nějakou dobu,“ odpověděl nezaujatě a Harry si uvědomil, že tento muž zřejmě ve všem co dělá, má ukrytý nejeden úmysl.

Když toho večera hleděl na měsíc, jasně zářící na hvězdami poseté obloze, v duchu byl u svého otce. Jak asi tuto noc přežije? Vzal si lektvar? Bude v pořádku?

FENIX TEAM

2008-09-17T14:16:00.002+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

Opakujeme žádost: Sháníme překladatele pro James Potter and the Hall of Elders' Crossing, bez minimálně 2 nemůže překlad dále pokračovat.

středa, 17.09.2008, 14:16 Přidán překlad 19.-22. kapitoly Albus Severus Potter a Stíny minulosti sem

středa, 17.09.2008, 14:16 Přidány 21. a 22. kapitola díla Až na kraj světa sem

neděle, 31.08.2008, 21:16 Přidána 1. část 6. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

Kapitola č. 22: Dračí hnízdo

2008-09-17T14:07:00.005+02:00

malém údolí na severu Irska, obklopená množstvím vysokých stromů byla nenápadná oblast, které se obyvatelé z okolí většinou vyhýbali. Možná to bylo způsobeno zvuky, které se odtud šířily a strašily obyvatele blízké vesničky, anebo možná tím, že o ní vůbec nevěděli, kdo ví. Projít však houštinou a prodrat se hustým porostem divoké zeleně, naskytl by se jim pohled na obrovskou planinu ohrazenou množstvím dřevěných kůlů. Na první pohled se mohlo zdát, že dřevěné sloupy jsou jen volně a bezdůvodně zapíchnuté do země, ale vnímavý čaroděj mohl cítit energii, kterou bylo jejich okolí doslova prosycené. A nebylo to určitě bezdůvodně. Při pozornějším pohledu totiž bylo možné zahlédnout časté záblesky ohně uprostřed jinak tmavé krajiny.

„Hej, Charlie, jdeš prohlédnout Koru?“ ozval se odkudsi drsný mužský hlas a brzy se na obzoru objevila i silueta svalnatého muže, kterému patřil.

„Ahoj, Sete, ano jdu k ní. Děje se něco?“ zeptal se tázaný zrzavý muž s tváří ošlehanou od větru a slunka.

„Byla trochu nervózní, asi už se začnou líhnout.“ odpověděl jeho kolega, když došel až k němu.

„Jasně, zkontroluji to.“ přislíbil mladý muž a vydal se k jedné z ohrad. Zábrany, které byli upevněné na zmiňovaných sloupech, ho dovnitř vpustili bez problémů. Byli to totiž kouzla bránící vyjít tvorům, kteří v nich byli umístěni a pro lidi byli neškodné.

„Ahoj Koro, děvče, jak se máš?“ zeptal se asi tři metry vysoké dračí samice, která si ho ostražitě prohlížela svýma jasnýma žlutýma očima. Z hrdla se jí vydral jakýsi zvláštní chrčivý povzdych, který si Charlie vysvětlil po svém. „Neboj, všechno bude v pořádku. Necháš mě podívat se, viď?“ zeptal se chlácholivě a držel ruce tak, aby na ně viděla. Věděl, že je jinak krotká, vždyť ji vychovával od malého mláděte, ale od té doby co nakladla vlastní vejce, nepustila k sobě nikoho kromě něho, a přesto musel být opatrný i on. Jindy by mu neublížila, ale pokud by se cítila ohrožená, mohla by ho zašlápnout, roztrhat v zubech či dokonce seškvařit na uhel. V tomto ohledu měli draci několik možností jak svého nepřítele či kořist usmrtit. Málokdo však ví, kdy který způsob používají, pokud se jejich chovu nevěnuje tak jako právě Charlie Weasley, druhý nejstarší z dětí Weasleyových.

Jen co zkontroloval samici, která mu byla svěřená a její potomků těsně před vylíhnutím, vydal se na obhlídku rezervace, ve které měli v současnosti tucet draků nejrůznějších druhů. Mnoho z nich bylo vychovaných v zajetí od narození, ale pár z nich se k nim dostalo až v dospělosti a v jejich případě byl postup chovu značně komplikovanější. Právě procházel okolo ohrady nejnovějšího přírůstku, mladého norského draka, když zaslechl výkřik. Okamžitě vběhl dovnitř, právě včas aby viděl, jak ohnivý sloup zapálil hábit mladé ženy stojící asi dva metry od něho.

„Avelin!!!“ křikl a běžel k ní, svlékajíc svůj vlastní plášť, kterým uhasil oheň na jejích šatech. Jediným kouzlem se mu podařilo vytvořit ochrannou bariéru mezi nimi a drakem, který nepřestal útočit a chrlit na ně oheň. Jen co se žena vzpamatovala z prvotního šoku, odvedl ji ven z ohrady, nespouštějíc zrak z nahněvaného draka.

„Avelin, co jsi to pro Merlina vyváděla? Víš, jak je Poseidon agresivní, byla jsi u něj příliš blízko.“ káral ji příkře a kontroloval, jestli je v pořádku. V jeho modrých očích se zračili obavy, když prohlížel její ohořelé šatstvo, ale nenašel žádné vážné zranění.

„Jsem v pořádku, Charlie, děkuji. Nebýt tebe, už je ze mně pečená sekaná.“ snažila se žertovat, ale jemu do smíchu rozhodně nebylo.

„Avelin, co se s tebou děje? Od té doby co ses vrátila z dovolené, jsi nějak nesvá. Jsi nesoustředěná a to je při této práci často nebezpečné.“

„Promiň, jsem jen trochu unavená.“ mumlala provinile.

„Ave, poznám, když ti něco je. Tak o co jde? Možná bych ti mohl pomoct.“ zkusil to znova a na jeho tváři se prohloubily vrásky od starostí, které si o ni dělal. Viděl, jak se celá třásla, nejen zimou a tak ji objal okolo ramen a chlácholivě jí kroužil po zádech rukama, aby ji zahřál a uklidnil. Jen co pocítila jeho blízkost, schoulila se k němu jako raněné zvíře a rozplakala se.

„Pšššt, to zas bude dobré. Jen klid.“ opakoval neustále a stáli tam, obklopeni tmou, až dokud k němu nevzhlédla a ve světle velkého žlutého kotouče na noční obloze k němu neopřela svoje slzami zmáčené oči.

„Promiň, nechtěla jsem tě zdržovat a zatěžovat svýma starostma. Díky, že jsi mi pomohl, ale teď už půjdu.“ zašeptala, ale on ji nepustil.

„Pojď, uvařím ti čaj a povíš mi, co se stalo. Vůbec mě neobtěžuješ, jsme přátelé, vzpomínáš si?“ pousmál se a vedl ji na druhou stranu rezervace, kde se nacházely malé domečky, ve kterých bydleli zaměstnanci zdejší rezervace.

Když asi o půl hodiny později společně seděli v příjemně vyhřátém obýváku, skromně, ale vkusně zařízeném, nevydržel to a znova se jí zeptal.

„Tak co, chceš si o tom popovídat?“

„Já nevím. Je to… složité a přitom tak jednoduché, ale jsem z toho strašně zmatená.“ začala nesouvisle a po chvíli se zarazila. „Asi bych to měla vysvětlit od začátku, že?“ zeptala se, a když přikývl, zhluboka se nadechla.

„Celou dovolenou jsem strávila buď v Prasinkách u otce, anebo ještě častěji v Bradavicích a někoho jsem tam potkala.“ začala a on jen chápavě přikyvoval a nechal ji vyprávět vlastním tempem. Řekla mu o všem, co ji na Siriusovi zaujalo, co se jí na něm líbí a dokonce se smála při popisu některých jejich společných chvil.

Když svoje vyprávění skončila, Charlie se usmíval.

„Děvčátko, vždyť ty ses nám normálně zamilovala. To je přece štěstí a ty se tváříš, jakoby to byla katastrofa.“ domlouval jí, ale ona si jen bolestně povzdychla.

„Nechápeš to? Ono nejde ani tak o mně a Siriuse, jako o mně a …“ zvolala zoufale a nervózně přešla k oknu.

„Marvina. Chápu, ale Avelin, on už tu není a nevrátí se. Zatímco Sirius tu je a zdá se, že má o tebe vážně zájem.“

„Jenže já…“ zarazila se. Věděla, že její argumenty nejsou opodstatněné, ale ona to tak cítila a nemohla to nijak změnit.

„Vím, že ho stále ještě miluješ, ale jsou to už tři roky a Marvin by si přál, abys byla šťastná. Nikdy nechtěl nic jiného.“ vysvětloval jí trpělivě a při vzpomínce na Marvina ho bodlo u srdce. Nikdy si jeho smrt nepřestal vyčítat. Byl to její manžel a jeho nejlepší přítel, který před třemi lety zahynul při jedné pracovní záležitosti. Měli tehdy s Charliem službu a nebýt Marvina, asi by byla rodina Weasleyových o jednoho svého člena menší. Při záchraně Charlieho však utrpěl zranění, kterým podlehl dřív, než se jim podařilo zajistit mu ošetření.

„Já vím, vím… ale mám pocit, že ho tím zrazuji.“ povzdychla si.

„Zeptej se sama sebe, co cítíš k Siriusovi?“ začal z jiného konce.

„Miluji ho,“ zašeptala okamžitě bez chvilky zaváhání.

„Tak vidíš. Znám Siriuse a sice byl na škole známý jako záletník, ale také vím, že když se do nějaké zamiluje, udělal by pro ni první poslední. A jestli ho máš i ty rada, nevidím v tom problém.“

„Ale Marvin…“ protestovala opět, ale on s ní jemně zatřásl a jejich pohledy se setkaly.

„Marvin je mrtvý, Avelin. Žije v našich srdcích a tam také navždy zůstane, ale je tam dost místa i pro další, kteří přijdou po něm. Víš, ještě než jste spolu začali chodit… nedokázala ses tehdy rozhodnout mezi ním a Davidem Fingervaalem, tehdy mi řekl, že tě miluje tak moc, že i kdyby ses rozhodla pro Davida, nijak by ti to nevyčítal, jen by doufal, že s ním budeš šťastná a on se bude muset smířit aspoň s tvým přátelstvím.“ pravil potichu, prstem stíral slzy, které se jí koulely z očí.

„To skutečně řekl?“

„Samozřejmě… miloval tě a chtěl pro tebe jen to nejlepší. Vím, že kdyby tu mohl být s námi, řekl by ti, abys poslouchala hlas svého srdce. A já ti radím to samé. Nech si to všechno rozležet v hlavě a uvidíš, jak se nakonec rozhodneš. A kdybys potřebovala nějaké volno, stačí říct.“ ujišťoval ji a ona se konečně opět usmála.

„Děkuji ti, Charlie. Jsi skutečně kamarád. Slibuji, že budu u draků opatrnější. A k Poseidonovi se příště nebudu přibližovat tak blízko.“ slíbila a on jí uvěřil.
Oba v ten večer usínali se vzpomínkami na milého, vždy usměvavého muže, kterého navždy ztratili, avšak nikdy na něj nezapomněli.

Tichem se rozlehl zvláštní šouravý zvuk, to když mladý černovlasý muž vykoukl mezi nějakými divnými předměty, mezi které ho zaneslo přenášelo. Zdály se mu nějak křehké, a když se zaposlouchal do ticha, zaslechl hlasité odfukování nebezpečně blízko spící dračice.

„Do kotle.“ zaklel a rozhlédl se okolo sebe, aby s hrůzou zjistil, že sedí v dračím hnízdě obklopený asi půl tuctem dračích vajec.

Kapitola č. 21: Přísady do lektvaru

2008-09-17T14:07:00.004+02:00

Nový týden s sebou přinesl hned několik změn. Sirius Black byl konečně šťastný a když ho ráno probudilo lechtání jemných kučer Avelininých vlasů po tváři, chtěl setrvat v tomto snu navždy. Na tváři se mu roztáhl spokojený úsměv, ale oči stále neotevřel.

„Jsi vzhůru?” zeptal se medový hlas těsně vedle jeho ucha, ale místo odpovědi jí věnoval první ranní polibek.

„Jak dlouho mě takhle pozoruješ?” zeptal se a modrýma očima ji doslova pohladil po tváři, toužil vrýt si do paměti každý její rys.

„Hm, ne dlouho, ale dost na to, abych si tvou tvář zapamatovala navždy.” odvětila a její hlas zněl najednou jinak, tak vzdáleně… sklopila zrak a přitulila se k němu, snažíc se oddálit chvíli, která musí přijít.

„Děje se něco?” zeptal se Sirius, kterému ta změna neušla. Znali se jen pár dní, ale měli pocit, jakoby spolu byli odjakživa a jinak to ani nemohlo být. Čas v lásce nehraje roli a Sirius ho rozhodně nemínil ztrácet, už tak mu toho v životě uteklo víc než dost.

„Dnes se musím vrátit a nevím, jestli se ještě někdy uvidíme.” zašeptala tak potichu, že ji sotva slyšel. Jen co k němu její slova dozněla, zamrazilo ho.

„Jak to myslíš? Já jsem… myslel jsem… doufal, že ty a já…” koktal, neschopný složit souvislou větu. Otočila se k němu tak, aby mu viděla do očí a v jejích nezapomenutelných průzračných studních se odrážel smutek.

„Siriusi, tyto dny strávené s tebou pro mně byly něčím neopakovatelným a nezapomenutelným. Velmi ti děkuji, že jsi mi dal to, co mi už dlouho chybělo, ale…”

„Jaké ale, Avelin. Mám tě rád, nechci, abys odešla! Zůstaň se mnou, prosím.” zvolal naléhavě.

„Naše životy jsou rozdílné, Siriusi.” pravila a z očí se jí koulely slzy velké jako hrachy. Věděla, že mu tím ubližuje, a proto ji to bolelo ještě víc. Nechtěla odejít, ale musela. Už teď, se pro těch pár dní se Siriusem cítila vinná a věděla, že když neodejde teď, tak potom nikdy.

„Nemůžu, Siriusi, promiň.” zašeptala, vylezla z postele, hodila na sebe v rychlosti plášť a vyběhla z jeho bytu. Mlčky za ní hleděl, ochromený a neschopný jakéhokoli činu. Když mu konečně došlo, že utekla a už se nevrátí, bylo pozdě. Nenašel ji na chodbě, v jejím bytě, ba ani ve škole. Odešla bez rozloučení a on nevěděl kam.

Když se v to ráno posadil mezi Severuse a Remuse, moc mu na náladě nepřidalo, že si ho oba zkoumavě prohlíželi.

„Utekly ti blechy, Blacku?” dobíral si ho učitel lektvarů, nedbajíc hrozivého pohledu, který po něm Sirius hodil.

„Nech ho, Severusi. Nevidíš, že není ve své kůži?” zastal se ho Remus, načež Severus jen tázavě zvedl obočí, ale víc se o Siriuse nestaral.

Albusovi také neušel Siriusův nepřítomný pohled a smutný výraz, a velmi dobře znal příčinu. Avelin se jen v krátkosti zastavila před snídaní, aby mu oznámila, že se vrací domů. Oči měla opuchlé od slz, ale neptal se jí. Věděl, co ji k jejímu rozhodnutí vedlo, a doufal, že si nakonec ujasní, co od života dále očekává a rozhodne se správně.

„Dej jí čas.” řekl potichu Siriusovi, když okolo něho procházel, ale v pohledu mladšího muže bylo tolik bolesti a smutku, že čas bude v této chvíli ten, co mu bude zasazovat ránu nožem přímo do srdce každý den až do chvíle, než se Avelin rozhodne.

Severus se nestaral o to, co mohlo Blacka trápit. Sám měl náladu horší než obvykle a bohužel nepomohl mu ani víkend strávený s rodinou. Ba naopak, každý pohled na Briana mu připomínal, že má ještě jednoho syna, o kterém už několik týdnů neměl žádné správy.

Kde teď asi je? Co dělá, nepotřebuje něco? Jaké úlohy musí plnit, aby mu pomohl? Proč mu to jen říkal? Proč to Harry prostě nemohl nechať tak… vždyť ani neví, jestli je ještě šance mu pomoct. Toto a mnoho dalších věcí trápilo Severuse Snapea od chvíle, kdy zjistil, kam Harry šel. Přál si, být opět v pořádku, vždyť kdo by ne, ale ne za cenu života vlastního syna. Avšak dokud nebude vědět nic bližšího o tom, jestli Harry žije… na jinou možnost se ani neodvážil pomyslet, mohl mu pomoct aspoň tím, že přečká nejbližší úplněk bez přeměny. Proto se hned po skončení vyučování v ten den zavřel ve své laboratoři. Byl nejvyšší čas připravit vlkodlačí lektvar nejen pro sebe, ale i pro Lupina. Od té doby co sám věděl, jaký to je příšerný pocit, nenechal by Remuse bez něj, pokud by mu v tom něco vážného nezabránilo a to i přesto, že ho neměl příliš v lásce.

Harry mezitím stihl africkému léčiteli vypovědět, jak si získal důvěru zlatých jednorožců. Ten se jen spokojeně usmíval, když chlapec popisoval svou přeměnu v ptáka Fénixe a vůbec ho nepřekvapovala jeho skromnost, kterou do svých slov vkládal, když o tom vyprávěl. Nepovažoval se za hrdinu, ba naopak, považoval to za štěstí a ne za důkaz svých schopností.

Ano, ten chlapec měl výjimečné schopnosti pramenící především z čistoty jeho srdce a upřímnosti, které u něj Kovu viděl a cítil už při prvním setkání. Nepochyboval o tom, že jeho úmysly při získaní pomoci pro otce jsou čisté, a že je ochotný podstoupit skutečně cokoli. Proto mohl upustit od svých požadavků, ale v Harryho případě věděl, že mu tyto zkoušky prospějí k jeho vlastnímu dobru. Pokud jde o jeho otce, ještě je čas a kdyby ne… Ale Harry to zvládne, tím si byl Kovu téměř jistý. Bylo by mu líto, kdyby skončil jako ti ostatní, jenže oni neboli jako on.

„Než ti dám pokyny k další úloze, mohl bys mi prokázat malou laskavost? Není to úloha, a jestli mi nevyhovíš, nic se na naší dohodě nemění. Avšak vděčně tě za to odměním.” promluvil po čase Kovu a Harry nevěděl, co čekat.

„Jestli bude v mých silách vám vyhovět, potom v tom nevidím žádný problém a nepotřebuji za to odměnu. Tou mi bude pomoc pro otce.” zaševelil.

„Výborně, potom teda… slzy a pero ptáka Fénixe jsou velmi vzácné…” začal a pohledem vyzýval Harryho, který rázem pochopil. Najednou na jeho místě nestál chlapec, ale ohnivě červený pták s nádherným lesklým peřím. Z chvostu si vytrhl jedno pero a položil ho k nohám léčitele, který ho zaujatě sledoval. Potom se sklonil nad nádobku, kterou mu Kovu podal a stačilo jen pomyslet na Severuse, už se mu z očí koulely léčivé slzy.

Nádobka se v mžiku naplnila vzácnou tekutinou a z Harryho se opět stal mladý muž. Kovu mu beze slova podal svitek pergamenu s novým zadáním, vzal si pero i slzy, které mu Harry bez váhání daroval a tiše se vytratil, nechajíc chlapce osamotě.

Mírně roztřesenýma rukama Harry rozvinul pergamen a se zatajeným dechem četl.

Slzy Fénixe, které jsi mi dal, jsou významnou složkou léčivého lektvaru pro tvého otce. Avšak samotné na jeho léčbu nestačí, proto musí být posílené další velmi silnou magickou substancí, dračí krví. Můžeš si říct, že ji seženeš v nějaké lékárně, ale tvou úlohou je získat čistou dračí krev, přímo od draka.

Při těchto slovech Harry naprázdno polkl. Vzpomněl si na první úlohu v Turnaji tří kouzelníků, kdy měl získat dračí vejce. Tehdy však stačilo draka jen obejít, ale teď? Jak má získat jeho krev, když ho nemá zabít? Nechtěl ho zabít, vždyť by to ani neodkázal, ale jak jinak by dosáhl toho, co po něm Kovu žádá? Četl proto dál.

Zvířata jsou stejně živé bytosti jako my lidé a jejich život má stejnou cenu, proto ke splnění této úlohy nesmíš použít žádné násilí proti drakovi, jehož krev mi přineseš. V zásuvce pracovního stolu najdeš starý nůž, který ti poslouží jako přenášedlo a vezme tě do dračího údolí. Tam najdeš, co potřebuješ, hodně štěstí.

Harrymu se ulevilo, že příkaz obsahuje formulku, o nepoužívání násilí. Nechtěl by bojovat s drakem a pokoušel se ho zabít. Tím se však nezbavil otázky, jak tu krev získá. Možná by ho mohl na sebe nalákat, zajistit, aby se odřel o nějaké výčnělky skal a potom si jít pro jeho krev. Byl v tom jen jediný háček. Na co mu bude krev, když z toho nevyvázne živý? O tomto faktu totiž nepochyboval. Jestli se i jen přiblíží k drakovi, kterého předtím vyprovokoval, nezůstane po něm ani mastný flek, o tom nebylo pochyb.

Rozhodl se nechat řešení této situace až na místo činu, proto váhavě přistoupil ke stolu a vyndal přenášedlo, aby v tom momentu, kdy se ho dotkl, pocítil známé trhnutí pod pupkem.

FENIX TEAM

2008-09-10T14:43:00.006+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

Opakujeme žádost: Sháníme překladatele pro James Potter and the Hall of Elders' Crossing, bez minimálně 2 nemůže překlad dále pokračovat.

středa, 17.09.2008, 14:16 Přidán překlad 19.-22. kapitoly Albus Severus Potter a Stíny minulosti sem

středa, 17.09.2008, 14:16 Přidány 21. a 22. kapitola díla Až na kraj světa sem

neděle, 31.08.2008, 21:16 Přidána 1. část 6. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

Kapitola č. 20: Roh jednorožce

2008-09-10T14:40:00.004+02:00

Během dní, které Harry trávil pozorováním jednorožců si všiml, že nepřátelští a odměření jsou jen k němu jako člověku. Zdálo se však, že přítomnost jiných zvířat je nijak nepopuzuje a v té chvíli si chlapec vzpomněl na jeden z jeho rozhovorů s Brumbálem.

„Oči jsou vstupní bránou do duše člověka a u zvířat to platí dvojnásobně. Zvířecí mysl je otevřenější a většinou stačí jediný pohled na pochopení zvířecích úmyslů Člověk se naučil lhát, předstírat a schovávat svoje skutečné myšlenky, například pomocí nitrobrany. Proto je u zvířete možné proniknout do ní snáze.“ poučil ho tehdy starý muž a dnes mu konečně naplno došel jejich skutečný smysl a přivedl ho k řešení jeho problému.

Možná to, že ovládá nitrobranu způsobuje tu nedůvěru u jednorožců, pomyslel si. Bojí se, že skutečné úmysly skrývá, aby je oklamal a dokud je nepřesvědčí o opaku, nikdy nedosáhne svého cíle. Ale kdyby se stal zvířetem, možná… ano, to je ono. Stane se animágem a potom znova předstoupí před vůdce stáda. Neviděl jinou možnost a tato nová myšlenka ho naplnila novou nadějí na úspěch.

Když Harry neměl k dispozici žádné knižní zdroje a žádat o pomoc Hermionu by trvalo velmi dlouho, musel se spoléhat jen na vlastní vědomosti. To mu však nevadilo, protože v tomto ohledu pokročil víc, než by si kdokoli myslel. Nikomu se s tím nesvěřil, dokonce ani nepožádal Siriuse o pomoc, ale pokoušel se o přeměnu ve zvíře už po dobu svých studií v Bradavicích. Nikdy ještě nedosáhl správného výsledku, ale byl si jistý, že je na správné cestě. Věděl, že první přeměna je nejtěžší, protože člověk nikdy neví, v co se změní a musí se spoléhat jen na vlastní intuici. A to Harry dělal.

Když se poprvé zamýšlel nad tím, jaké zvíře by ho mohlo charakterizovat, dospěl k názoru, že by to mohl být nějaký pták. Vždy se dobře cítil ve vzduchu a měl rád volnost, nejen v pravém fyzickém smyslu slova, ale i volnost ve svých činech a rozhodnutích. Ne že by mu otec, ředitel či Sirius nechávali volnou ruku v závažných věcech, ale vždy se jistým způsobem dožadoval svého. Tak proč by nemohl být ptákem?

Harry se posadil na kraj lesní mýtinky a soustředil se na svou přeměnu. Bylo k tomu potřeba hodně sebeovládání a soustředění a jen díky výborně zvládnuté nitrobraně s tím neměl až takové problémy. Cítil na sobě zvědavé pohledy jednorožců, ale nenechal se vyvést z míry. Doufal jen, že se nepřemění na nějakou šelmu, protože to by si moc nepomohl.

Trvalo mu asi další tři dny, než se dostal do stavu, ve kterém si byl jistý, že svou přeměnu zvládne. Zavřel oči a s tichým zamumláním formulky Morphys čekal, co se bude dít. Nejdřív pociťoval teplo šířící se od konečků prstů na nohách až do celého těla, následované jemným mravenčením. Jen nejasně si uvědomoval, že se jeho ruce i nohy transformují tak, jako celý zbytek těla, až dokud se necítil úplně jinak. Bylo to, jako by se zbavil jakési velké přítěže a měl pocit, jako by stačilo jen zamávat rukama a on by se vznesl do vzduchu. Dokonce to zkusil a jaké bylo jeho překvapení, když zaslechl šustění vlastních křídel a zem pod jeho nohama kamsi zmizela. Vyletěl do vzduchu a radostně zakroužil nad mýtinkou, odkud ho pozorovalo několik zvědavých párů očí. Mohl vidět, jak se dva jednorožci oddělili od ostatních a doufal, že to znamená to, co si myslel. Měl obrovskou radost z toho, že se mu to podařilo a dokonce byl jeho předpoklad o změně na ptáka správný. Ještě stále však netušil, v co přesně se změnil a proto když spatřil nedaleké jezírko, zaletěl k němu, aby si prohlédl svůj odraz na hladině.

Jaké bylo jeho překvapení, když dvě zelené oči pohlédly do průzračné hladiny čistého lesního jezírka. To co uviděl, ho doslova ochromilo.

Tak tohle se podařilo. Možná to byl lepší nápad, než jsem si myslel, říkal si pro sebe a kochal se pohledem na odraz krásného, ohnivě červeného ptáka Fénixe. Jen jeho oči, které má ohnivý pták obvykle černé, měli ještě výraznější zelenou barvu než normálně. V tom za sebou zaslechl dusot kopyt, a když se ohlédl za sebe, jeho pohled se setkal s pohledem vůdce jednorožců.

„O co se pokoušíš a co tím sleduješ“? zeptal se jednorožec a Harryho překvapilo, že mu rozuměl. Avšak když se nad tím zamyslel, zdálo se mu celkem logické, že spolu kouzelní tvorové můžou komunikovat.

„Jsem tu, abych pomohl tvému synovi. Nežádám nic, jen tvou důvěru a možnost pokusit se ho vyléčit.“ odpověděl Harry a neustále udržoval oční kontakt.

„Proč bys to dělat? Lidé nám nepomáhají, chtějí nás jen využít pro vlastní potřeby.“ oponoval jednorožec.

„Chci mu pomoct, ale nepopírám, že k tomu mám i osobní důvody. Poslal mě sem jistý léčitel, který věří tomu, že když si získám vaši důvěru, budu hoden toho, aby ji do mě vložil i on sám.“ přiznal po chvilce ticha a doufal, že tato upřímná odpověď nezmaří jeho naději.

„Proč ti tak moc záleží na jeho důvěře?“

„Jestli ji nezískám, nepomůže někomu, koho mám rád. Jsem tu proto, abych zachránil svého otce před krutým osudem, a když se mi to nepodaří…“ nedokázal to vyslovit, ale z hrdla se mu vydralo pár tichých smutných tónů a v pohledu druhého kouzelného tvora stojícího proti němu viděl pochopení. I on měl strach o život svého syna a dokázal si představit jeho pocity.

„Tvoje slova znějí upřímně a nebál ses přiznat, že za tvým činem tkví i vlastní zájem. Riskoval jsi tím, že se k tobě otočím zády a už nikdy víc tě nebudu chtít vidět, ale tvá duše je čistá a upřímná. Jestli myslíš, že dokážeš pomoct mému synovi, následuj mě.“ promluvil po chvíli a zamířil do hustého křoví nedaleko jezírka.

Harry, stále ještě v těle fénixe letěl za ním, dokud se jednorožec nezastavil před jakýmsi velkým hnízdem vystlaným suchou trávou a mechem. Přistál vedle něho a zadíval se směrem, kterým se díval jeho vůdce. V hnízdě byli dva další jednorožci. Malý zraněný sameček se zářivě zlatou srstí ležel a se zavřenýma očima se tiskl k matce, která ho chránila vlastním tělem.

„Co se mu stalo?“ zeptal se a přešel blíž, aby si z blízka prohlédl ránu zakrytou jakýmsi listem, který neznal.

„Zatoulal se do mudlovské části lesa a trefil ho zbloudilý šíp. Byl napuštěný silným jedem proti šelmám.“ vysvětloval a v očích se mu zračily obavy.

Harry věděl, že přestože jsou jednorožci velmi zvláštní stvoření a prášek z jejich rohu se používá v obranné magii či jako přísada do mnohých léčivých lektvarů, sami svoje zranění léčit nedokáží, pokud nejde jen o nějaké povrchové odřeniny.

Kdyby nebyl přeměněný, musel by uvařit protijed, samozřejmě za předpokladu, že by se mu podařilo zjistit, o jaký jed šlo. Jako fénix však měl možnost, v jakou si ani netroufal doufat. Jeho slzy dokážou vyléčit jakékoliv zranění a určitě tomu nebude jinak ani v tomto případě.

Jemně zobákem odhrnul list zakrývající škaredé zranění a už jen při tom pohledu se mu slzy samy od sebe tlačily do očí. Sklonil hlavu přímo nad mládě a nechal je dopadat na místo, kde jich bylo zapotřebí. Zprvu se zdálo, že se nic neděje, ale najednou se rána začala zacelovat a po pár minutách po ní na těle mladého jednorožce nebylo ani památky. Hříbě otevřelo oči a pohledem vyhledalo svého záchrance. Zdálo se, jakoby se usmívalo a Harrymu radostí poskočilo srdce. Dokázal to, podařilo se. Lesem se rozezvučely tóny jeho radostné písně, když sledoval šťastnou rodinku a doufal, že i on bude mít ještě aspoň jednou možnost zažít podobnou chvíli v kruhu vlastní rodiny.

„Děkuji ti za záchranu mého syna.“ ozval se mu za zády zatím neznámý hlas a když pohlédl směrem, odkud přicházel, zjistil, že patřil družce vůdce stáda a matce mláděte. „Rádi bysme se ti nějak odvděčili. Prosím, vrať se do své skutečné podoby a přijmi dar, který ti nabízíme.“ pokračovala a přestože Harry netušil, o čem hovoří, poslechl a soustředil se na to, aby se přeměnil zpět na člověka.

Jen co stál proti trojici, malý jednorožec, jehož srst zářila ještě víc, než předtím k němu přistoupil a naznačil, aby ho chytil za jeho roh. Udělal tak a ani se nenadál a roh mu zůstal v ruce. Byl to ten největší akt důvěry a vděčnosti, jakého byli tito tvorové schopní a Harrymu se do očí tlačily slzy dojetí.

Než konečně odešel, provázený vděčnými pohledy šťastných rodičů i celého stáda, stal se svědkem přeměny zlatého mláděte v mladého samce, jehož srst i hříva se změnili ze zlaté na stříbrnou. Když potom stál na prahu staré chatrče, byl unavený, ale šťastný. Kovu ho už čekal a spokojeně se na něj usmíval.

„Blahopřeji, první úloha je za tebou. Svým činem jsi získal víc, než si myslíš, ale teď pojď a odpočiň si. Do cíle je ještě dlouhá cesta.“ řekl a zmizel ve dveřích svého domu.

Kapitola č. 19: Návštěva v Bradavicích

2008-09-10T14:40:00.003+02:00

V neděli ráno Sirius rozhodně z postele nepospíchal. Bolela ho hlava z whisky, kterou včera vypil, přestože jí nebylo tak moc. Nejraději by se na celý den zahrabal ve svém bytě, ale ranní sluníčko bylo neúprosné a přinutilo ho vylézt. Kdyby si pospíšil, mohl by ještě stihnout snídani, pomyslel si a jeho žaludek, jakoby chápal smysl jeho myšlenek, se nahlas ozval.

Kráčel zamyšleně chodbami hradu, kterými se rozléhali radostné výkřiky, smích i tiché šourání. Nedbal na to a jeho nohy ho vedly k Velké síni. Najedou na něj někdo zavolal a on se otočil a pohlédl na ředitele, který mu kráčel v ústrety.

„Dobré ráno, Albusi.” pozdravil a zvědavě si prohlížel osobu, která kráčela vedle ředitele.

„I tobě, chlapče, i tobě. Je všechno v pořádku? Neviděl jsem tě na snídani.” zeptal se s mírnou obavou.

„Všechno v pořádku, jen jsem si po včerejšku trochu přispal a na tvářích se mu objevili červené flíčky, když se jeho pohled střetl s těma očima, které ho včera večer tak očarovaly.

„Delší spánek nikdy není na škodu.” ozval se poprvé ten zvonivý hlas, který patřil andělovi stojícímu vedle Brumbála.

„Máš pravdu, moje drahá. Oh, mimochodem Siriusi, ostatní už se stihli seznámit při snídani, ale když jsi tam nebyl… dovol mi představit ti svou neteř Avelin, je to Aberfortova dcera.” představil mu konečně mladou ženu a Sirius už věděl, odkud se mu ty oči zdály známé. Byli navlas stejné jako Bumbálovy. Zářivé, moudré a nechyběly v nich ani šibalské ohníčky, které prozrazovali, že má něco za lubem.

„Už jsme měli to potěšení.” usmála se Avelin a Sirius její úsměv opětoval.

“Teď, když jsme se opět setkali, smím být natolik odvážný a zopakovat své pozvání?“ osmělil se a ona se naoko zamyslela.

„Proč ne, vždy jsem milovala procházky okolo jezera. Řekněme po večeři, jestli nás poctíte svou přítomností.” navrhla a on nevycházel z údivu, jak snadno to šlo.

„Bude mi potěšením večeřet ve vaší milé společnosti.” zamumlal. Na víc se nezmohl, tak byl omámený její krásou.

„Zdá se, že se tu nebudeš nudit, Avelin. Ale teď už bysme měli jít, Hagrid už tě netrpělivě čeká u lesa, aby ti ukázal svoje nejnovější přírůstky.” vmísil se do rozhovoru ředitel, když už ticho začínalo být příliš dlouhé.

„Samozřejmě, Hagrid… ehm, tak teda, uvidíme se později.” rozloučila se Avelin a následovala svého strýce ven z hradu. Sirius za ní hleděl ještě hodnou chvíli, než mu zmizela z dohledu. Je to možné? Skutečně by se mohl zamilovat? Co by na to asi řekl Albus, kdybych si s ní něco začal? Oh, Siriusi, ty jsi takový hlupák, nadával si v duchu. Co by jen žena jako ona mohla vidět na někom, jako jsi ty? Bývalý trestanec, teď pomocný učitel…. vždyť jí ani nemáš co nabídnout. Avšak jakýsi druhý hlásek mu napovídal něco jiného: Ale proč bych se nemohl zamilovat? Vždyť i Snape se bude ženit… Snape, ten umaštěný netopýr s dlouhým nosem… tak proč ne ty?

Snažil se tyto myšlenky zatlačit do pozadí, ale přepadly ho vždy v tu nejnevhodnější chvíli a ne a ne se jich zbavit. Nemohl se dočkat večera, tentokrát však byla jeho nervozita jiná než včera. Doufal, že mu Remus pomůže strávit ten čas, co měl před sebou nějak smysluplně a tak se k němu vydal jen co do sebe v rychlosti naházel nějaké jídlo.

Harry seděl na ztrouchnivělém pařezu nedaleko mýtinky uprostřed lesa. Bylo to už několik hodin, co tu zahlédl jednoho osamělého tvora s jedním rohem. Věděl, že musí postupovat opatrně, aby ho nevyplašil a tak jen seděl na místě a čekal, než ho zavětří. Stalo se a jejich pohledy se na krátký okamžik střetly. Harry se soustředil na jednu jedinou myšlenku a to, že chce pomoct zraněnému mláděti. Zdálo se, jakoby ho zvíře pochopilo a v tom okamžiku zmizelo.

Zatímco čekal na to, co se bude dít, přemýšlel nad tím, jak mladému jednorožci vlastně pomoci, když ani neví, co mu je. Mohl by použít některé z léčivých lektvarů, ale žádný u sebe neměl a nebyl si jistý, jestli by mu Kovu dovolil nějaký připravit u něj. Už se schylovalo k večeru, když se na mýtince objevilo asi 5 krásných dospělých jednorožců a ostražitě si ho prohlíželi. Chlapec mezi nimi poznal vůdce, který měl zářivou zlatou hřívu a překvapivě nejdelší roh. Musel být skutečně starý, ale přesto z něj vyzařovala obrovská síla a energie. Harry k němu přišel blíže a upřeně mu hleděl do očí. Nakonec to byl jednorožec, kdo jejich oční kontakt přerušil a vzepjal se na zadních, dávajíc najevo své rozhodnutí. Chlapec pochopil. Bylo to odmítnutí a v této chvíli už víc nezmůže. Členové stáda se okolo něj rozestavili a vyzývali ho svými postoji k odchodu. Otočil se proto na patě a cestou, kterou přišel, se vydal ven z lesa. Vrátí se zase zítra a bude sem chodit do té doby, dokud to nějakým způsobem nedokáže.

Sirius nervózně kráčel vedle Avelin a netušil, že každý jejich krok je sledovaný starostlivým pohledem ředitele. Starý muž se usmíval sám pro sebe a přemýšlel, co by těmto mladým lidem tento vztah přinesl.

Slunko právě zapadalo za obzor a jeho zlatavý obrys se odrážel na klidné hladině jezera, když okolo něj dvojice procházela.

„Ty jsi věděla, že se dnes setkáme.“ zkonstatoval muž, ale odpovědí mu byl jen další záhadný úsměv. „Odkud jsi věděla, že tu učím?“ nedalo mu.

„Jsem se svou rodinou v úzkém kontaktu, i když mi práce nedovoluje být s nimi tak často, jak bych si přála. Strýček Albus mi píše velmi zajímavé dopisy, to mi věř.“

„Dokážu si to představit.“ ušklíbl se. „Ale jak to, že tě neznám aspoň ze školy? Podle toho, jak se k tobě chovala Minerva a ostatní učitelé usuzuji, že jsi chodila do Bradavic.“

„Samozřejmě, otec by mi ani nic jiného nedovolil, ale já jsem to tu měla vždy ráda. Navíc, chodila jsem jen do druhého ročníku, když jste vy s Jamesem končili a byla jsem v havraspáru. To by možná vysvětlovalo, proč jsi o mně neslyšel.“

„Ale i tak, neteř samotného ředitele… to bych věděl.“ nevěřícně kroutil hlavou a její zvonivý smích byl balzámem pro jeho ztrápenou duši. „A co vlastně děláš?“ zeptal se po chvíli, snažíc se udržet konverzaci.
„Pracuji se zvířaty. Když sem přijdu, Hagrid je celý bez sebe, aby mi mohl ukázat své miláčky a já mu rozumím.“

„Takže ty máš ráda zvířata? A které máš nejraději?“ zeptal se a oči mu šibalsky zářily.

„No… kdybych si měla vybrat…“ zamyslela se, ale to už okolo ní poskakoval velký černý pes a předváděl se.

Takto a ještě jinak spolu strávili zbytek večera, dokud je chlad nezahnal upět do hradu. Zastavili se před hlavní bránou a pohlédli si do očí.

„Tohle byl skutečně ten nejhezčí večer, jaký jsem kdy zažil.“ přiznal upřímně a váhavě ji chytil za ruku.

„I mně se líbil.“ přitakala Avelin.

„Myslíš, že bysme si to někdy mohli zopakovat?“ zeptal se s nadějí v hlase a ona přikývla. Čekala, jestli se odváží políbit ji, zatímco on přemýšlel, jestli smí. Nakonec se k ní naklonil a jejich rty se dotkly. Bylo to tak neuvěřitelně krásné, že se od sebe nechtěli odtrhnout, ale všechno musí jednou skončit a jejich první polibek odezněl, aby ho vzápětí vystřídal další.

„Uvidím tě zase zítra?“ zeptal se šeptem a vzal její tvář do dlaní.

„Uvidíme se na snídani, na obědě i večeři, když budeš chtít.“ odpověděla a letmo ho políbila na tvář. „Ale dnes už bysme měli jít.“ řekla, přestože by s ním nejraději zůstala už na pořád. Věděla však, že když neodejde teď, zašli by příliš rychle příliš daleko a ona to nechtěla uspěchat.

„Nemůžu se dočkat rána.“ zamumlal a násilím se od ní odtrhujíc sledoval, jak mizí v tmavé chodbě vedoucí do třetího poschodí.

Uběhlo několik dní a Harry ve svém snažení nedosáhl žádného úspěchu. Nejen že už se vůdce stáda neukázal, ale mýtinku i její okolí teď hlídalo vždy několik jednorožců. Chlapec si uvědomoval, že se dostal do prekérní situace, ale neviděl z ní žádné východisko. Nemínil se ještě vzdát, ale čas mu byl neúprosným protivníkem, který krátil čas nejen nemocnému mláděti, ale i jeho otci.

S blížícím se úplňkem se ho stále častěji zmocňovala panika a zoufalství. Už téměř přestával doufat, když ho něco napadlo. Nevěděl, jestli to vyjde, ale za pokus to rozhodně stálo. Bude to však vyžadovat nějaký čas. Čas, který bohužel neměl.

Kapitola č. 18: Fiasko

2008-09-10T14:39:00.001+02:00

Harry a jeho průvodce kráčeli několik hodin, než se zastavili na okraji hustého lesa, který mu svou neproniknutelností připomínal Zakázaný les u Bradavické školy. Kovu si ho pozorně prohlédl a snažil se zpozorovat u něj nějaké známky nervozity či strachu, ale Harry na něj hleděl s odhodláním a beze strachu. Zdálo se, že to starého muže překvapilo i potěšilo zároveň.

Chlapec chtěl pokračovat hlouběji do lesa, ale léčitel ho zastavil.

„Tady moje cesta končí. Ostatní je na tobě.“ řekl klidně.

„Ale… ale co mám dělat?“ zeptal se Harry a nechápavě pohlédl směrem k lesu.

„Dokaž, že ti můžu věřit.“ řekl prostě a podal Harrymu jakýsi svitek pergamenu. Než ho stihl otevřít, stařec už tam nebyl. Harry osaměl a v ruce svíral pokyny k první úloze.

Sirius stál před branami hradu a netrpělivě čekal na Remuse, kterého na chodbě zdržela nějaká studentka. Jakoby ty děti nevěděly, kdy má jejich učitel konzultační hodiny, pomyslel si pohoršeně a přestože měl normálně děti rád, dnes už od rána vrčel na všechny strany.

„No konečně!“ zvolal, když zahlédl štíhlého muže s vlasama barvy písku kráčet jeho směrem.

„Uklidni se, Siriusi. Máme ještě hodinu čas a v Prasinkách jsme za třicet minut.“ zamumlal a nenechal se rozhodit špatnou náladou kamaráda.

„Nikdy nevíš, kdo tě po cestě zdrží. Co vlastně chtěla ta Lottová?“ zeptal se na studentku, která způsobila jejich pětiminutové zdržení.

„Chtěla by po zkouškách absolvovat bystrozorský výcvik a prosila mě, jestli bych jí nedával nějaké doučovaní. Není špatná, ale chybí jí trocha praxe.“ odpověděl po pravdě a duchem už byl někde úplně jinde. Těšil se na Doru. Sice se viděli včera, ale i tak mu chyběla. Přes prázdniny spolu byli každý den a on si na její přítomnost zvykl. V duchu litoval Severuse, který je od své rodiny tak daleko. Za ním může Dora přijít kdykoli, ale Calwen je z mudlovského světa a to je přece jen trochu jiné.

„Posloucháš mě vůbec?“ zaslechl rozhořčený hlas kamaráda a rychle se vrátil do přítomnosti.

„Říkal jsi něco?“ zeptal se nevinným hlasem, čímž Siriuse jen popudil.

„Ptal jsem se, jestli víš koho Tonksová přivede. Vždyť víš, jestli je pěkná, milá a tak… abych věděl, jak na ni zapůsobit.“ zašeptal tak, aby ho nemohl slyšet nikdo kromě Remuse.

„Tak to tě skutečně zklamu, netuším ani jak se jmenuje.“ odvětil a po zbytek cesty poslouchal Siriusovy hloupé žerty o tom, že to určitě bude jednooká čarodějnice a bude mít čarovné oko jako Moody, anebo že jí chybí kus nosu, když je bystrozorka.

„Hej, Dora je taky bystrozorka a nechybí jí vůbec nic, jestli by tě to zajímalo.“ zastal se své přítelkyně, ale vzápětí zčervenal jako paprika, protože si uvědomil, že prozradil víc než chtěl.

„V tom případě jsi šťastný muž, Remy.“ poplácal ho po rameni a šklebící se kráčel ke Třem košťatům, kde na ně měla děvčata čekat. Byli tu dřív a tak si objednali.

Tonsková přišla asi o deset minut později a za ní vysoká tmavovlasá žena v purpurovém hábitu. Vlasy měla ostříhané nakrátko a spolu s ostrýma rysama tváře jí dodávaly na přísnosti až natolik, že by svým výrazem mohla konkurovat i profesorce McGonagallové či Snapeovi. Než však na účet této slečny stihl Sirius poznamenat něco jen pro Remusovy uši, byli obě u jejich stolu a Dora se ujala představovaní.

„Ahojte, toto je Trixie Donovanová, moje kolegyně z práce. Toto je můj přítel Remus a toto je Sirius.“ všichni si po tomto krátkém představení podali ruce, a když se Tonsksová usadila vedle Remuse, Trixie si přisedla k Siriusovi. Na rozdíl od černovlasého muže se nezdálo, že by byla nervózní. Když k nim přišla Rosmerta, objednala si jen čistou vodu a na účet Sirusova pohárku ohnivé whisky poznamenala, že alkohol zatemňuje mysl.

„Ale po letech strávených v Azkabanu od tebe asi není možné čekat nic jiného.“ dodala a buď si nevšimla, nebo nechtěla všimnout jeho šokovaného výrazu.

„Sirius byl obviněný neprávem a jeho jméno bylo očištěno.“ bránil ho Remus nedbajíc mírného zakroucení hlavy ze Siriusovy strany, který naznačoval, že to má nechat na pokoji.

„Jistěže, ale v Azkabanu byl, nebo ne?“ usmála se na něj a odhalila bezchybný bílý chrup.

„Myslel jsem, že jsme se přišli bavit a ne vzpomínat na mou minulost.“ vmísil se do rozhovoru Sirius a ona po něm šlehla pohledem.

„Jistěže, pobavit se. Vy muži asi ani na nic jiného nemyslíte.“ odsekla a usrkla ze svého poháru. V tom už se ale přidala i Dora a snažila se zachránit situaci. Pozvat sem Trixie rozhodně nebyl dobrý nápad, to už jí bylo jasné a mohla jen doufat, že to nedopadne hůř, než už to bylo. Hovořili proto převážně o práci a Remus se Siriusem poslouchali, nebo jen občas něčím přispěli do diskuse.

„Vážně, slyšela jsi už, že Potter požádal o odklad výcviku? Co si ten fakan o sobě myslí, že je hvězda? Jen proto, že zabil toho kretony, se mu bude podřizovat celý svět?“ nadhodila nanovo Trixie a napětí u stolu by se najednou dalo krájet.

„Slyšela jsem o tom, vlastně… Harry má teď na práci něco důležitějšího.“ zamumlala Tonsková a doufala, že téma: Harry Potter přejdou co nejrychleji, ale Trixie byla zřejmě jiného názoru.

„Důležitějšího? Pche, jestli chce být bystrozorem, měl nastoupit do výcviku. Jestli si myslí, že přijde o dva týdny později a naskočí do rozběhnutého vlaku, tak se velmi mýlí, chlapeček. Je to jen rozmazlený fakan, co si o sobě myslí, jak je důležitý. Vždyť přitom nic neudělal, dokonce by měl být souzený za použití Avady.“

„Cože?“ vykřikli naráz Remus se Siriusem a ona na ně pohlédla, jakoby nechápala, proč musí vysvětlovat takovou samozřejmost.

„Zákony přece platí pro všechny bez výjimky. Nevím, proč by nějaký Potter, oh, vlastně on ani není Potter, že? Slyšela jsem, že je to nemanželský syn toho hňupa Snapea, ten by měl také hnít v Azkabanu. Kdoví, možná by jim dali i společnou celu, kdyby hodně chtěli.“ ušklíbla se a v jejích společnících to jen vřelo.

„Už nikdy se neopovažuj takhle o Harrym mluvit.“ křikl na ni Sirius a nebýt toho, že je žena, dávno by ji proklel.

„Oh, vás má také omotané okolo prstu, co? To jsem si mohla myslet.“ odfrkla si a oči se jí nebezpečně leskly.

„Harry je můj kmotřenec a já s Remusem jsme se o něj celé roky starali a učili ho. Dokázal toho víc, než mnozí jiní za celý svůj život a zaslouží si vděčnost celého světa. Jestli se ještě jednou někdo i jen slovem zmíní, že by měl pykat za to, co udělal, bude mít co do činění se mnou. A pokud jde o Snapea, ten si toho vytrpěl víc než dost.“ zavrčel hrozivě Sirius, plně si uvědomující, že se právě zastal Severusa Snapea, kterého vždy nenáviděl. Avšak dnes ho zmínka o něm skutečně rozzuřila, ale v jiném smyslu. Uvědomil si, že ho dál nemůže nenávidět a slyšet někoho, jak na něj kydá špínu, mu nebylo příjemné. Trixie však na jeho hrozby nedbala.

„V tom případě se pokusím zajistit celu pro tři. To bude pro Mozkomory skutečně potěšení, mít pohromadě celou rodinu.“ odmlčela se a přimhouřenýma očima si je jednoho po druhém prohlížela.

„Zdá se, že zábava je u konce. Škoda, že jsme si neužili víc, Siriusi. Nepochybně dokážeš být v posteli stejně ohnivý jako při obhajobě těch ničemů, ale přešla mě chuť.“ zaševelila, jakoby se nic nestalo a vstala od stolu. Už byla na odchodu, když se otočila a naposledy za ním zavolala:

„A mimochodem, měl by ses nechať ostříhat. Ty dlouhé vlasy jsou strašné.“

To už Sirius skutečně nevydržel. Byla to poslední kapka a pohár trpělivosti přetekl. V mžiku měl v ruce svou hůlku a nebýt toho, že ho Remus s Tonskovou zastavili, už by se na zemi válela pod vlivem nějaké zákeřné kletby.

„Nech ji na pokoji, nestojí za to.“ uklidňoval ho Remus a Tonsková, úplně bledá, jen přikyvovala na souhlas.

„Promiň, Siriusi, kdybych věděla, že je takováhle, nikdy bych nepozvala.“ omlouvala se.

„Chceš říct, že jsi nevěděla jaká je?“ zeptali se oba muži jednohlasně.

„No… já… znám ji jen trochu. Pracovali jsme spolu jen asi dvakrát a zdála se mi pro Siriuse… no, vhodná.“ zamumlala a ještě víc zbledla.

„To nic, jen mi slib, že už žádné dvojité rande nezorganizuješ.“ žádal Sirius unaveně. To, co slyšel nejen o Harrym ale i Snapeovi rozhodně nepřidalo k jeho už tak velkým starostem o oba.

„Slibuji, příště ti zorganizuji nějaké naslepo a my s Remusem se budeme držet dál, abysme náhodou nevyfasovali nějakou zbloudilou kletbu.“ ušklíbla se a překvapivě se jí ho podařilo rozesmát.

„Poslyš, sestřenko, to co říkala Trixie, o Harrym a Snapeovi… myslí si to víc bystrozorů?“ zeptal se opatrně.

„No… většina je na Harryho straně, ale najdou se i tací jako ona. Ale neboj se, určitě si kvůli nim nemusíme dělat starosti. Dokud je ministrem Kingsley, je všechno v pořádku.“ ujistila ho.

„Fajn, to jsi mě uklidnila. Byl bych nerad, kdyby si Harry musel dělat starosti ještě i s tímhle. Už tak toho má víc než dost. No ale teď vy dva… měli byste si jít užít aspoň zbytek tohoto krásného večera.“

„Nenecháme tě samotného.“ oponoval mu Remus, přestože zachytil jiskřičku naděje v Dořiných očích.

„To je v pohodě, dám si ještě pohárek a půjdu zpátky. Já už mám večer zkažený, ale vy si ho ještě můžete napravit, tak padejte a neberte na mně ohledy.“ řekl a myslel to smrtelně vážně.

Nakonec se mu podařilo je přesvědčit, a když zůstal u stolu sám, objednal si ještě jeden pohárek whisky. Nevěděl, jak dlouho tam seděl sám, pohroužený do vlastních myšlenek, když se mu za zády ozvalo tiché:

„Smím si přisednout?“

Vzhlédl od poháru a pohlédl do usměvavé tváře mladé ženy s vlasama barvy mědi, jako kdysi Lilly Evansová. Jemné kučerky jí rámovaly něžnou tvář, jejíž největší ozdobou byl zářivý úsměv a oči… krásné modré oči, tak jasné jako letní obloha.

„Prosím?“ zeptal se vyjeveně a ona ukázala na prázdné místo, než zopakovala svou otázku. „Oh, samozřejmě… jen si sedněte.“ přitakal rychle a nespouštěl z ní zrak. Byla tak krásná, až mu to vyráželo dech. Najednou nenacházel vhodná slova a když se jejich pohledy setkaly, cítil, jak ho polévá červeň.

„Já jsem Avelin a jestli se nemýlím, vy budete Sirius.“ ozvala se první a on překvapením zapomněl zavřít ústa.

„Jak.. jak to víte?“

„No, tady téměř každý zná každého a přestože nemám ve zvyku poslouchat cizí hovory, ten váš menší výstup před chvílí nešlo přehlédnout či přeslechnout.“ odvětila a rozpačitě se usmála.

„Aha… no, zdá se, že jsem aspoň pobavil pár hostí, když sám jsem na tom přesně naopak.“ povzdychl si.

„Tak jsem to nemyslela. Naopak si myslím, že máte štěstí, že jste se jí zbavil dřív, než jste spolu vůbec začali.“

„Jak víte…? Oh, že se vůbec ptám. Zdá se, že o mně víte víc než já sám.“ ušklíbnul se a úšklebek přešel do nesmělého úsměvu. „Dnes se mi smůla lepí na paty, takže se bojím, že když vás teď pozvu na pohárek, dostanu košem.“

„Hm, dnes už budu muset jíst, ale jestli své pozvaní zopakujete někdy jindy, určitě vám košem nedám.“ odvětila a zvedla se k odchodu.
„Vážně? Tak teda, kdy a kde?“

„Jestli se máme sejít, tak se setkáme i bez toho, abychom to dopředu plánovali. Takže, brzy na viděnou, Siriusi.“ rozloučila se a něž se nadál, byla pryč.

„Tomu se říká štěstí, Siriusi.“ povzdychl si a po zbytek večera nemohl zapomenout na tajemnou Avelin.

Harry nechápavě hleděl na svitek pergamenu a na slova na něm napsaná. Jak to má udělat? To přece… nedokáže to. Sice při této úloze nezemře, ale jestli selže… ne, nesmí to vzdát dřív, než začal. Musí si věřit, udělá všechno, jen aby to nějak zvládl. Ještě jednou se přečetl pokyny na pergamenu:

Důvěra je velmi vzácná a křehká. Nezískává se snadno, ale ztratit ji můžeš v jediném okamžiku. My lidé nedokážeme vidět až na dno duše, protože to dokážou jen ty nejčistší a nejnevinnější tvorové. Těmi tvory jsou jednorožci a jejich důvěra je tou nejcennější, jakou člověk může získat.

Dokaž upřímnost svých činů a získej si jejich důvěru. V tomto lese žije nejstarší stádo zlatých jednorožců, kteří nedovolí lidem přiblížit se k nim. V této chvíli však syn jejich vůdce umírá, a jestli se mu nedostane pomoci, zahyne. Pomoz mu a první úloha je splněná.

Úloha byla víc než jasná a jemu nezbývalo nic jiného, než se pustit do jejího plnění. Nevěděl jak, ale ani ho nenapadlo se vzdát. Vykročil směrem do lesa, kde ho pohltila temnota.

FENIX TEAM

2008-09-07T17:31:00.002+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

Sháníme překladatele pro James Potter and the Hall of Elders' Crossing, bez minimálně 2 nemůže překlad dále pokračovat.

Omlouváme se za delší neaktualizaci. Další české překlady přibydou z kraje týdne.

neděle, 07.09.2008, 17:32 Přidány 14.-17. kapitola díla Až na kraj světa sem

úterý, 02.09.2008, 21:43 Přidán překlad 9. a 10. kapitoly Albus Severus Potter a Stíny minulosti sem

neděle, 31.08.2008, 21:16 Přidána 1. část 6. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

pátek, 29.8.2008, 17:32 Přidán překlad posledních dvou kapitol Cassia Toujours pur sem

pátek, 29.8.2008, 17:32 Přidán překlad posledních dvou kapitol Deníku Ginny Weasleyové sem

Vzpomínky zůstanou

Fénix team slaví rok od svého založení, loni touto dobou byli jeho členové přilepeni k obrazovkám svých počítačů a snažili se pro vás vytvořit co nejlepší překlad sedmého dílu HP. Při této příležitosti jsem se rozhodla si zavzpomínat a podělit se s vámi o své zážitky.

Sháníme kvalitní české překladatele. Touhle větou pro mě dne 29.7.2007 všechno začalo. Nad slovem kvalitní jsem se na chvilku pozastavila, nicméně pak jsem napsala na příslušný ICQ kontakt a strifer mi poslal dva zkušební texty, po jejichž přeložení jsem se dočkala věty: Vítej v týmu!

Po patnácti minutách už jsem měla práce až nad hlavu. Přeložila jsem valnou část kapitoly dvacet osm, odměnou mi bylo číslo na šéfa-rozdělovatele práce a další svěřený úkol.

Šla jsem spát ve dvě ráno, utahaná jsem byla jako kotě, jakýmsi záhadným způsobem jsem však vstala ještě před polednem a vydala se k počítači.

Jako první jsem vyfasovala korekci mně již známé dvacet osmičky a málem mi nad ní ruply nervy. Docela ráda jsem se vrátila k „pouhému“ překládání, mé nadšení ovšem zmizelo zhruba u druhého odstavce a nahradily ho nadávky a zoufalá zvolání, že bych se na to nejraději vyprdla. Naštěstí jsem šla spát docela brzy, už v jednu, někteří jedinci si však nejspíš zvykli nespat a hrdinně překládali dál, což jsem obdivovala.

Můj třetí den byl nejhektičtější ze všech, šéf mi nasolil CELOU jednu kapitolu. Původně jsem si říkala, že se přepsal, ovšem nebylo tomu tak. Strávila jsem nad ní šest hodin a myslela si, že už mám volno. Ale kdeže… Ač mi běhaly mžitky před očima a potřebovala jsem odpočinek, šéf mi nasolil další lahůdku a jela jsem dál. Vzdorovat nemělo smysl.

Můj čtvrtý a zároveň poslední den překladu naplňoval příslib konce námahy a všech útrap. Překládala jsem ze setrvačnosti a motivovala se slovy „Ještě kousek a už to bude!“. A bylo.

Překlad byl dokončen po půlnoci dne 2.8.2007. Všichni jsme byli vyčerpaní a ospalí, ale šťastní, že jsme to dotáhli až do konce. Odměnou nám byl váš neutuchající zájem, který jste nám projevovali ve svých komentářích a za který vám chci poděkovat. Po velice intenzivním překládání byla vaše milá slova balzámem na duši, byla důkazem, že naše práce nebyla ani v nejmenším nedoceněná, což nás všechny těší dodnes.

Teď bych ráda poděkovala dvěma lidem, díky kterým můžu tento text psát. Prvním je strifer, který mě do Fénix teamu přijal, a druhým je Roxerd, který si mě v něm nechal. Díky, kluci.

A také bych ráda poděkovala vám, našim čtenářům, že sem stále rádi chodíte a čtete si naše výtvory.

Pro teď se loučím a přeji vám krásné ráno, hezký den, příjemný večer a dobrou noc!

Missbee

Kapitola č. 17: Důvěra, oddanost a odvaha

2008-09-07T17:29:00.006+02:00

Přesto, že byl začátek září, počasí tomu příliš nenasvědčovalo. V den Brianových narozenin nebyl na obloze ani mráček a slunko vykukující zpoza kopců slibovalo jeden z krásných teplých dní nadcházejícího babího léta. Když Severus vyhlédl z okna v patře, odkud byl výhled přímo do zahrady, naskytl se mu zvláštní pohled na podivnou výzdobu.

Barevné lampióny visely rozvěšené po stromech a jeho zkoumavému zraku neušlo pár zabalených balíčků ukrytých v keřích, pod lavičkou či v altánku, který stál v zadním koutě rozlehlého pozemku. Aby to nebylo málo, mezi dvěma stromy byl natáhnutý obrovský transparent, který nesl nápis:

Všechno nejlepší k narozeninám, Briane!

Severus pohlédl na Calwen, která právě vyšla z koupelny, a naznačil, aby se šla podívat.

„To je tvoje práce?“ zeptala se s úsměvem na rtech.

„Chtěl jsem se tě zeptat na to samé. Ale jestli jsi to nebyla ty, kdo teda? Connie?“

„O tom bych věděla.“ zakroutila hlavou a jejich pohledy se střetli, když došli ke stejnému závěru.

„Harry!“ vyhrkli oba najednou a hnali se do kuchyně, kde už na ně čekal oslavenec se svou sestrou. Avšak mladý, černovlasý kouzelník, na kterého padlo jejich podezření chyběl.

„Stalo se něco?“ zeptala se opatrně Connie, která právě pokládala na stůl před Briana veselé palačinky, jako chlapec s oblibou označoval palačinky zdobené šlehačkou, čokoládovou polevou a lentilkami do usměvavé tvářičky.

„Byli jste už venku?“ zeptal se místo odpovědi Severus a na tváři se mu usadil zamyšlený výraz, který před synem úspěšně maskoval tajemným úsměvem.

„Co je venku? Nějaké překvapení?“ vyhrkl Brian nadšeně a jeho očka zářila nedočkavostí. Odstrčil talíř s palačinkami, téměř vrazil do otce a vyběhl ven.

„Pááááni!!!“ ozval se užasle a očima sledoval tu krásu, kterou někdo připravil jen a jen pro něho. Přešel až k velkému dubu, na kterém byl připíchnutý jakýsi svitek pergamenu a nahlas přečetl vzkaz:

„Všechno nejlepší k narozeninám, kamaráde. Tohle je jen začátek, skutečná zábava tě teprve čeká, ale musíš být trpělivý. Každý ukrytý dárek je chráněný před předčasným otevřením a dovolíme si doufat, že nám tvůj otec bude nápomocný v našem plánu a nepokusí se tyto ochrany prolomit, přestože by si s nimi snadno poradil. Tvoje oslava začne přesně ve 14 hodin, tak buď dochvilný a připrav se a nejlepší oslavu, jakou jsi kdy zažil. Bratři Fred a Georgie Weasleyovi zaručují, že na tento den nikdy nezapomeneš.“
Když Brian dočítal, po očku pokukoval po otci, který nevěděl, jestli se zoufalstvím rozesmát nebo rozplakat. Dvojčata Weasleovi v jeho domě, na jeho zahradě, připravující nezapomenutelnou oslavu pro jeho syna. Merlin je všechny opatruj, aby to ve zdraví přežili.

„Něco mi říká, že v tom má nepochybně prsty tvůj bratr. Zřejmě tohle měl na mysli tím překvapením.“ povzdychl si a až do odpoledně trpěl při pomyšlení, co se bude dít.

Přesně ve dvě vyšli všichni před dům a čekali, co se bude dít. Najednou začaly ze všech stran vystřelovat dělobuchy a různé prskavky, které ve vzduchu vytvářely nejrůznější obrazce od stepujících zelených trpaslíků, přes letící ohnivou střelu po písmena tvořící nápis: Brianovi od Harryho

Bylo to úžasné představení a zaujatí pozorovatelé si ani nevšimli, kdy se k nim přidalo pár červenovlasých dětí. Tváře dvojčat, Freda a Georga byly roztáhnuté v širokém úsměvu a nejen oni sledovali užaslý výraz oslavence, který se na tu krásu nemohl vynadívat.

„Doufáme, že se nám podařilo splnit Harryho přání dokonale a on nebude mít důvod stěžovat si.“ ozval se po chvilce Fred, který přistoupil k Brianovi a popřál mu všechno nejlepší.

„Kluci, to je… super, bomba, úžasné, paráda…“ rozplýval se Brian a nadšeně přitom gestikuloval rukama, čímž vyvolal výbuch smíchu všech přítomných. Kromě dvojčat se k zástupu gratulantů přidali i Ron s Hermionou. Přesvědčila je Ginny, která tu samozřejmě nesměla chybět.

Když mu všichni popřáli všechno nejlepší, začal chlapec sbírat dárky z celé zahrady a shromažďovat na jednu hromadu. Byl jich nejméně tucet, a když se zdálo, že jsou všechny, začal je nadšeně otevírat. Byly mezi nimi knihy o Bradavicích od Hermiony, sada kouzelnických šachů od Rona, pár výrobků z dílny Weasleyovských žertovných předmětů, mudlovské hračky od matky a sestry a malá neposedná sovička, kterou mu daroval otec.

„Abys mi mohl kdykoli napsat.“ stálo na lístečku přiloženém ke klícce a když se jejich pohledy setkaly, viděl Severus v synových očích tolik vděčnosti a lásky, až ho z toho zahřálo u srdce. Je tak lehké udělat dítěti radost, pomyslel si a vzpomínal na to, že podobný výraz vídal i v Harryho očích.

„Je tu ještě jeden.“ ozvala se Connie a podala mu velký balíček zabalený ve stříbrném obalu. Byl však dost těžký a tak jí s ním Severus musel pomoct. Už s ním byl přímo u Briana, když na něj chlapec silně zabouchal, ve snaze zjistit, co obsahuje.

„Opatrně!!!“ zaznělo dvojhlasně za jeho zády, ale už bylo pozdě. Tvář učitele lektvarů pokrývaly černé saze z balíku, který mu právě vybuchl v náručí. V tom momentu se všechen smích utišil a několik vystrašených párů očí sledovalo černovlasého muže pokládajícího polorozpadlý balík na zem. Až teď si všiml, že v něm byl měděný kotlík s jakousi nestabilní směsí a domyslel si, že ten výbuch nebyl náhoda, ale plánovaný útok, i když asi ne na jeho osobu. Zpražil pohledem všechny své bývalé studenty, jejichž tváře byly stejné bílé jako čerstvě napadaný sníh a otočil se na patě kráčejíc směrem k domu. Snažil se dostat dovnitř co nejrychleji, aby mohl vypustit svoje potlačované pocity v soukromí.

„Pokračujte, hned se vrátím.“ přeťala ticho Calwen a běžela za Severusem, nevšímajíc si úlevných výdechů hostí. Severuse našla v koupelně, kde se skláněl nad umyvadlem a vydával jakési tlumené zvuky.

„Severusi, jsi v pořádku?“ zeptala se opatrně a očekávala nějaký výbuch hněvu, ale když se k ní otočil, z očí mu tekly slzy. Nebýt úšklebku a zvláštního chichotání, které ho provázelo, asi by se lekla, ale takhle jí okamžitě došlo, že Severuse popadl záchvat smíchu.

„Co je ti tak k smíchu?“ zeptala se a překřížila ruce na prsou.

„Viděla jsi ty jejich výrazy? Nepochybně si mysleli, že je roznesu v zubech.“ odpověděl a znova se rozesmál, snažíc se tlumit svůj smích jak nejlépe mohl.

„Chudáci děti.“ zkonstatovala, ale při pohledu na něj se neubránila a rozesmála se s ním.

„Jen doufám, že se o této nehodě nedozví Albus, jinak bych se mohl bát o svoje místo učitele lektvarů. Tolik kotlíků, které mi vybuchli za poslední měsíc, se mi nepodařilo zničit za celý svůj dosavadní život.“ ušklíbnul se a přešel k ní, aby ji objal.

„Jsem si jistá, že Albus pochopí okolnosti, které k těmto výbuchům vedly. Půjdeme za nimi?“

„Jistě, jen co se mi podaří nasadit zpátky výraz umaštěného netopýra. Nesmím si pokazit pověst.“ dodal jako vysvětlení a ona jen zakroutila hlavou, když vycházela z koupelny a nechala ho, aby si očistil tvář od sazí.

Zatímco oslava dál probíhala bez podobných výbuchů, avšak v přátelské a radostné atmosféře, Harry sedící v jednom malém pokojíčku staré chatrče přemýšlel, jak se jeho bratovi líbilo překvapení, které pro něj vymyslel. Netušil, že tam nebude, ale věřil, že Fred a George se postarali o to, aby to bylo dokonalé.

Ze zamyšlení ho vyrušily šouravé kroky a vrzání dveří.

„Jsi připravený?“ zeptal se ho Kovu a on mlčky přikývl. „Dobře, potom tedy, vysvětlím ti, co tě čeká.“ řekl a usadil se na stoličku naproti mladému černovlasému kouzelníkovi.

„Žádáte jistou oběť, jestli se nemýlím. Mohl bych vědět, o co jde a jak to funguje?“ osmělil se Harry a Kovu si ho zkoumavě prohlížel.

„Slyšel jsi správně, ale všechno je to věc názoru. Tvůj otec potřebuje pomoc a já mu ji můžu poskytnout.“

„Můžete? Není už pozdě?“ zeptal se Harry s mírnou obavou v hlase.

„Ne, dokud se nepřemění, má čas. A než se zeptáš dál, mladý muži, tvůj otec přečká ještě jeden úplněk bez přeměny. Avšak ten další… to už bude záležet na tobě.“ odmlčel se, a když ho Harry nepřerušoval, pokračoval.

„Čeká tě několik úloh. V nich mi budeš muset dokázat svou důvěryhodnost, odvahu a oddanost. Jestli se vzdáš, odejdeš s prázdnou. Jestli podlehneš, tvoje oběť života přinese nový život tvému otcovi a jestli zvítězíš, tvoje vítězství bude po zásluze odměněné.“

„Promiňte, že jsem tak smělý, ale k čemu všechny ty zkoušky? Jestli jde o oběť života, proč potom…“ nestihl dokončit, protože ho starec zastavil.

„Nepožaduji za svou pomoc ničí život. Nechám odejít každého, kdo moje podmínky splní. Ty úlohy však testují nejen tebe, ale i toho, pro koho pomoc požaduješ. Zkouška důvěry je o tom, abych věděl, že ti můžu věřit. Věřit ve smyslu, že jsi člověk, který mou pomoc nechce zneužít. Pokud jde o odvahu, s tou u tebe jistě nebude problém a cíl této zkoušky je jasný. A oddanost…“ v té chvíli se odmlčel a zadíval se přes okno do dálky. „Mnozí lidé jsou oddaní jen sami sobě. Stojící tváří v tvář bolesti a smrti zapomínají na ty, které milují a kteří milují je. Cílem této zkoušky je zjistit, jestli si oddaný jen sám sobě, nebo těm, které nosíš ve svém srdci. Dokázal bys za ně položit vlastní život?“ zeptal se, a když se chlapec nadechoval k odpovědi, opět ho posunkem zastavil.

„Vím, co chceš říct, ale na misce vah jsou činy o hodně důležitější než slova a než mi připomeneš, že jsi čelil Zlu a obětoval ses pro celý svět, vím o tom. Avšak já požaduji vlastní zkoušku a na tom se nezmění nic, ať jsi, kdo jsi. Tím, že jsi ochotný podstoupit všechny tyto zkoušky kvůli svému otci, mi dáváš dostatečný důkaz toho, že si mou pomoc zaslouží. Jestli je totiž na světě byť jen jediný člověk ochotný přijít za mnou a obětovat se pro někoho, potom je mé pomoci hoden a já pomůžu.“ vysvětloval a Harry pochopil.

„Potom jsem připravený na cokoli.“ odpověděl pevně, rozhodnutý nevzdát se a bojovat až do konce.

„Výborně, potom tedy přistupme k první úloze.“ řekl Kovu s úsměvem a vedl Harryho ven.

Kapitola č. 16: Překvapení nekončí

2008-09-07T17:29:00.004+02:00

První týden školy uběhl pro někoho příliš rychle, pro někoho se naopak vlekl až neskutečně dlouho. Jistý černovlasý profesor lektvarů patřil právě mezi tu skupinku, která by se nejraději viděla kdekoli jinde, jen ne tam, kde se právě nacházela. Až příliš si za poslední dva měsíce zvykl na to, že je každý den s Calwen a dětmi. Byl bez nich jen týden, a přestože byl díky přívěsku se svou budoucí manželkou v neustálém kontaktu, chyběli mu.

Naštěstí byl pátek a vyučování skončilo, takže Severus pospíchal do svého podzemního bytu, aby si odložil svůj učitelský hábit a mohl se vydat na cestu domů.

„Severusi, můžeš na slovíčko?“ zastavil ho známý hlas, a když se otočil, pohlédl do nebesky modrých očí ředitele školy.

„Potřebuješ něco, Albusi? Jsem na odchodu.“

„Oh, nebudu tě zdržovat dlouho, jistě se už těšíš domů. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli nemáš nějaké zprávy od Harryho.“

„Nie, Albus, neozval se mi a ani jsem o něm neslyšel. Jestli jsou moje výpočty správné, měl by být na místě v nejbližších dnech. Jen doufám, že je v pořádku.“ zamumlal a znovu se v myšlenkách vrátil ke svému synovi. „Jestli je to všechno co jsi chtěl, tak já už půjdu. Calwen mě čeká na večeři.“

„Jistěže, jen jdi. Doufám, že budu mít také někdy možnost poznat tvou budoucí manželku,“ usmál se.

„Samozřejmě, nebo jsem se zapomněl zmínit o tom, že mi jdeš za svědka?“ zeptal se Severus a posměšně se ušklíbl. Nenechal Albuse odpovědět, otočil se na patě a se spokojeným úsměvem na rtech zamířil ke sklepením.

Avšak nejen Severus měl na víkend svoje plány. Sirius Black pracoval v Bradavicích už osmý rok jako pomocný učitel Obrany proti černé magii a vypomáhal svému nejlepšímu příteli Remusovi, který tento předmět vyučoval sedmým rokem. Právě teď kráčel chodbou v druhém poschodí, aby Remuse našel a pozval ho zítra na pintu u Rosmerty v Prasinkách. Zaklepal na dveře, zpoza kterých se ozývalo veselé chichotání, a když mu jeho přítel otevřel, jeho tvář zdobil mírný ruměnec.

„Ahoj, Siri. Co ty tu?“ zeptal se ostýchavě a zůstal stát ve dveřích tak, aby černovlasý kouzleník neviděl dovnitř.

„No, chtěl jsem s tebou na chvíli mluvit, ale zdá se, že jdu nevhod.“ ušklíbl se a snadno si domyslel, koho to před ním Remus ukrývá. „Zdravím, Tonksová.“ zavolal přes Remusovo rameno a najednou se ve dveřích objevila záplava fialových vlasů.

„Jak jsi věděl, že jsem tady?“ zeptala se s nevinným úsměvem na tváři.

„Nebylo to až tak těžké. Takhle se červenat, jsem Remuse neviděl už velmi dlouho.“ prozradil a on s Dorou vyprskli smíchy.

„Fajn, že jsi tu. Chtěla jsem s tebou mluvit. Půjdeš dál?“ navrhla a odstrčila Remuse Lupina ze dveří, aby mohl vejít. Sirius si nevšímal přítelova pohoršeného pohledu, který jasně říkal, že přišel víc než nevhod a kazí mu večer, a se širokým úsměvem na rtech vešel do bytu učitele OPČM.

„Tak o co jde?“ zeptal se přímo, když si udělal pohodlí na pohovce proti krbu.

„No… přemýšlela jsem o tom, co se stalo za několik dní. Vím, že stále myslíš na to, že jsi měl Harryho zastavit a bojíš se o něj, ale nesmíš se tomu poddávat.“ začala zeširoka a pohledem přecházela z jednoho muže na druhého. Nevěděla, jak se jim její nápad bude líbit, ale za pokus to stálo.

„Poslyš Tonksová, díky za tvou starostlivost, ale…“

„Nech mě domluvit. Všimla jsem si, jak moc jsi na Harryho fixovaný, nejvíc od té doby co ses o něj začal starat. Ale on je teď dospělý a ty se musíš smířit s tím, že až se vrátí…“

„Jestli se vrátí.“ přerušilo ji tiché zamumlání.

„Až se vrátí.“ opravila ho s důrazem na první slovo. „Tak si svůj život zařídí po svém a už s tebou nebude trávit tolik času jako kdysi. Stejně jako se s tím bude muset smířit Snape, ale ten se zanedlouho žení a má ještě jednoho syna. Ty… ty zůstáváš sám a to není dobré.“

„Co se snažíš naznačit?“ zeptal se a přimhouřil oči, když si ji podezřívavě prohlížel. Koutkem oka pohlédl na Remuse, který začínal chápat, kam to všechno vede.

„No… řekněme, že by sis zítra neměl nic plánovat a být připravený v 8 večer před hradem.“ vychrlila náhle a čekala nevyhnutelný výbuch.

„Cože?“ vykřikl a tvářil se víc zmateně než dosud. „Co to má znamenat?“

„Znamená to, že máš zítra rande. A neboj, nenecháme tě v tom samotného, takže to bude dvojité rande.“ prozradila a neubránila se smíchu, když viděla zděšené výrazy na tvářích obou mužů.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptal se Sirius opatrně a vzpomínal na to, kdy naposledy měl rande. To bylo dávno předtím, než ho zavřeli do Azkabanu.

„Obávám se Siriusi, že to myslí víc než vážně.“ zklamal ho Remus a přešel ke své přítelkyni, aby ji objal. Překvapila ho, ale vcelku se mu tento nápad líbil, a jestli to vyjde…

„Merlin mě ochraňuj.“ povzdychl si Sirius a při představě fiaska, které ho zítra čeká nasadil trpitelský výraz.

Zatímco Sirius ve svém pokoji prohlížel šatník a vybíral něco vhodného na své zítřejší „rande snů“, jak ho Dora označila, mistr lektvarů si užíval večer snů v kruhu své rodiny.

Atmosféra u stolu byla uvolněná a příjemná a nebýt Harryho nepřítomnosti, bylo by všechno dokonalé. Avšak i dokonalost sama může pominout v jediném okamžiku a Severusova nálada klesla pod bod mrazu, když Brian začal na otce naléhat s otázkami ohledně svého bratra.

„Myslíš, že se Harry vrátí na moji zítřejší oslavu narozenin?“ zeptal se celkem nevinně, ale úsměv na Severusových rtech zamrzl. Calwen i Connie postřehly jeho změnu nálady, ale jen starší žena znala i její důvod a snažila se rychle změnit téma.

„Přestaň už s tou oslavou, jinak žádná nebude. Jestli jsi dojedl, je čas jít do postele.“

„Ale proč? Vždyť už nejsem malé dítě, Zítra už mi bude sedm let.“ oponoval a nasadil zamračený výraz, navlas stejný jako mívá Severus.

„Když mě bylo sedm let, dávno jsem v tuhle dobu spala.“ vmísila se do rozhovoru Connie, která pochopila matčinu taktiku.

„No dobře, ale přijde zítra Harry? Slíbil mi, že na tuto oslavu nezapomenu a já jsem zvědavý, jaké překvapení pro mně má. Nevíš o tom nic, tati?“ nedal se chlapec odbít.

„Ne, nevím.“ odsekl Severus a odsunul svůj talíř, aby dal najevo, že ho přešla chuť k jídlu.

„A kde vlastně je? Neviděl jsem ho už dlouho, vy jste se zase pohádali?“

To už Severus nevydržel, prudce vstal od stolu, a zamířil ke dveřím na terasu. Nevšímal si chlapcova zmateného pohledu, neslyšel Calwen, která syna kárala za jeho dotěrná slova a poslala ho do postele. Myslel zase jen na Harryho a na oběť, kterou kvůli němu podstupoval. Kde je? Co ho asi čeká a jak to zvládne?

Když si k němu Calwen sedla a položila mu ruku na rameno, aby ho uklidnila, trochu sebou trhl.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se a on jen slabě přikývl. „Brian to tak nemyslel, jen se mu stýská po bratrovi. Když jste se vrátili a on vás konečně poznal, byl velmi šťastný, že jsme konečně rodina, a když jsme si nedávno povídali o jeho oslavě, měl jsi vidět, jak jeho oči zářily, když říkal, že konečně budete na té oslavě i ty s Harrym.“ vysvětlovala trpělivě.

„Já vím, nezlobím se na něj. Jen pokud jde o Harryho… jsem tak bezradný a nevím, co dělat. Nevím kde je, jestli je v pořádku, nebo jestli něco nepotřebuje, jak to tam sám zvládá…“přiznal a ona věděla, že Severus není ten typ, co by přiznal svou bezmoc, kdyby to nebylo skutečně vážné. Teď bylo a ona to věděla. Když jí před pár dny vyprávěl o všem, co se stalo, nemohla věřit vlastním uším. Díky své sestře Doře věděla, že je to vážné, ale tohle skutečně nečekala. Milovala ho však a byla rozhodnutá nést s ním tento úděl, ať to dopadne jakkoli. Nic mu nevyčítala, jen ho nechala, aby jí řekl sám celou pravdu a potom ho ujistila, že s ním zůstane v dobrém i ve zlém. Byl jí za to vděčný a věděl, že se jí může svěřit skutečně se vším. Dokonce i se svou bezradností pokud šlo o Harryho.

„Určitě je v pořádku, Harry se o sebe dokáže postarat.“ ujišťovala ho a přivinula se k němu.

„Kdyby aspoň nebyl tak tvrdohlavý a nešel tam. Můj život nestojí za to, aby kvůli mně obětoval ten svůj. Proč to udělal?“ zeptal se spíš sám sebe.

„Protože tě má rád a stojíš mu za to. Ty na jeho místě bys udělal to samé, Seve.“

„To je něco jiného. Já jsem…“

„Co? Starší? Zkušenější? Nebo jsi chtěl říct méně cenný? Ty víš, že to není pravda. Pro nás všechny co tě máme rádi jsi velmi důležitý a nechceme tě ztratit. Tak s těmi výčitkami přestaň, prosím. Bylo to Harryho rozhodnutí a ty to nezměníš. Můžeš mu však pomoct tím, že si při nejbližším úplňku vezmeš ten svůj lektvar a oddálíš tu přeměnu.“ přemlouvala ho neustále a přestože věděl, že má pravdu, bylo těžké se s tím smířit.

„Jak to děláš, že mě vždy dokážeš úplně odzbrojit?“ zeptal se potichu a jemně ji políbil na čelo.

„Ženské kouzlo osobnosti.“ usmála se spokojeně a v tichosti si vychutnávala jeho blízkost. Po chvilce se však znovu ozvala.

„Přemýšlel jsi už o té svatbě? Ani se to nezdá, jak ten čas běží a termín máme za tři týdny.“ zkonstatovala.

„Hm.“ zamumlal.

„Poslyš Severusi, co kdybysme to odložili?“ zeptala se náhle a posadila se tak, aby mu viděla do očí.

„Cože? Já… no… chápu, že v mém stavu pro tebe nejsem vhodný partner a jestli ses tak rozhodla, nemůžu ti bránit.“ zamumlal a z hlasu mu zaznívala bolest i zklamaní. Calwen si v té chvíli uvědomila, jak její slova vyzněla a v duchu si nadávala.

„Tak jsem to nemyslela, zlato. Chci se za tebe vdát, i kdybys chodící mumie.“ ujistila ho vzápětí.

„Tak teda…“ hleděl na ni nechápavě.

„Měla jsem na mysli jen změnu termínu, dokud se nevrátí Harry. Vím, jak moc ti záleží na tom, aby tam byl a já sama si přeji, aby tam byly všechny naše děti, takže…“

Severus byl překvapený. Nad touto možností už skutečně uvažoval, ale bál se jí to navrhnout. Nevěděl, jak by to přijala a teď se zdálo, jakoby mu četla myšlenky. Skutečně si přál, aby tam Harry byl, živý, zdravý a šťastný spolu s nimi.

„Skutečně bys chtěla… jsi si jistá, že by ti to nevadilo?“ zeptal se a oba věděli, jak moc na její odpovědi záleží.

„Ano, Severusi. Jestli si to přeješ, počkáme, dokud se nevrátí. Je to to nejmenší, co pro tebe v této chvíli můžu udělat.“ zašeptala.

„Děláš pro mě o hodně víc.“ odpověděl potichu, svírajíc ji v náručí. „Jsi tu se mnou a to je víc, než bych si kdy mohl přát.“ dokončil a svoje slova potvrdil dlouhým polibkem.

V tu samou dobu, velmi daleko od nich stál mladý muž uprostřed vyprahlé krajiny, před malou a velmi starou chatrčí, která představovala cíl jeho cesty. Slunce nad jeho hlavou bylo vysoko a strašně pálilo. Únavou a horkem, které tu panovalo se už sotva držel na nohách, ale byl na místě. Poznal to podle vysokého stromu, který viděl v Severusově vzpomínce. Tehdy se na něj nestihl pořádně podívat, ale dnes věděl, že je to Kigelia africana, která je pro obyvatele Afriky velmi důležitá především v léčitelství. Chlapec uvažoval, zda je právě tento strom za tím neznámým úspěchem léčitele zvaného Kovu a jestli i jemu pomůže právě díky jemu.

Okolní krajina ho natolik uchvátila, že si nevšiml, jak se dveře chatrče otevřely a z nich vyšel shrbený stařec s vráskami posetou tváří, pokreslenou nejrůznějšími symboly. Když se zastavil těsně vedle něj, pocítil Harry zvláštní záchvěv energie a skoro vyskočil úlekem, když ho zahlédl.

„Dobrý den.“ pozdravil, když se vzpamatoval a pohlédl do stařeckých očí, které viděl jen jednou, a to jen v otcově vzpomínce, přesto však měl pocit, jakoby je důvěrně znal.

„Vítej v mém malém království, synku. Čekal jsem, kdy se tu ukážeš, a vidím, že ne marně.“ usmál se a odhalil svůj neúplný chrup.

„Vy… vy víte, kdo jsem?“ koktal Harry a nespouštěl ze starého muže oči.

„Jistěže vím, tak jako vím, proč jsi přišel. Pojď za mnou.“ řekl, nečekajíc na odpověď a vedl ho do staré chatrče.

Kapitola č. 15: Pokušení

2008-09-07T17:28:00.005+02:00

Když se Severus Snape ocitl před domem na Grimmauldově náměstí, oznámil Calwen, že se ještě zdrží a uvidí se později. Když se ho zeptala, jestli ví něco o Harrym, potvrdil její domněnku a slíbil, že jí všechno vysvětlí. Sice sám netušil, jak jí to říct, ale zřejmě bude muset odhalit alespoň částečnou pravdu. Předtím však potřebuje hovořit s ředitelem.

Když ho Albus našel před dveřmi své kanceláře, úsměv na tváři byl rázem pryč. Jeho modré oči se střetly s těmi tmavými a Severus pochopil.

„Tys to věděl.“ zkonstatoval rozhořčeně. „Věděl jsi, co chce udělat a neřekls mi to! Jak jsi mu to mohl dovolit? Víš, co se může stát?“ křičel na něj a hlas se mu nepatrně zachvěl při poslední větě.

„Severusi, utiš se a pojď se mnou. Popovídáme si v pracovně, tohle není vhodné místo,“ zarazil ho Albus, prošel okolo svého učitele lektvarů a otevřel dveře ředitelny natolik, aby mohl vejít za ním. „Prosím, posaď se.“ nabídl mu, ale Severus odmítl a začal nervózně pochodovat po místnosti jako lev v kleci.

Zatímco Severus zjišťoval, kam se jeho syn poděl, Harry měl za sebou první dva dny cesty. Přes den využíval střídavě vlak nebo autobus, v noci letěl na koštěti. Byl už dost unavený, když si doteď nedopřál dlouhý odpočinek a téměř nespal a litoval, že se nemohl prostě přemístit. Naneštěstí to nešlo, protože místo, kam měl namířeno, neznal a následky přemisťování mohly být dost nepříjemné, jestli ne tragické. Rozhodl se proto najít místo, kde by mu pronajali pokoj na jednu noc, aby se vyspal a doplnil energii, kterou bude určitě potřebovat.

Letěl už dobré dvě hodiny po setmění, když v dálce zahlédl neonový nápis: NONSTOP BISTRO a rozhodl se zastavit. Na velkém parkovišti nedaleko benzínové pumpy sesedl z koštěte a zamířil k nízké budově, nad kterou se skvěl nápis, který viděl už z dálky. Zvonek nad dveřmi zacinkal, když vešel a všechny hlavy se otočili jeho směrem.

„Dobrý večer.“ zamumlal a co nejnenápadněji se přesunul k baru, za kterým stála mladá servírka v ne příliš pěkném růžovém stejnokroji.

„Zdravíčko, co to bude, fešáku?“ zeptala se a nepřestávala přitom žvýkat.

„Ehm, kávu, prosím.“ zamumlal a sedl si do rohu, co nejdále od dvou svalnatých mužů s potetovanými rameny a šátky okolo plešaté hlavy.

„Hej Betty, ještě dvě!“ rozkázal si ten blíže k Harrymu a třískl dlaní do stolu.

„Nejsem tvoje stará, Tome. Musíš chvíli počkat, tamten nový chce kávu.“ odpověděla nevrle a zářivě se usmála Harryho směrem. Ten její úsměv slabě oplatil a sáhl po jídelním lístku, aby nepůsobil příliš nápadně a neprovokoval ty mudly. Bylo to totiž mudlovské bistro, ve kterém nehrozilo, že by někdo poznal chlapce s jizvou.

„Mladý si počká, říkám, že chci pivo!“ křikl znovu ten samý a servírka protočila očima. Když za chvíli konečně přinesla Harrymu jeho kávu, provinile se usmála.

„Toma si nevšímej, myslí si, že když tu vysedává každou noc, má právo si tu rozkazovat, ale jinak je to dobrý chlapík.“

„Jasně, vždyť nic neříkám.“ ujistil ji a upil z kávy, která by svou chutí mohla konkurovat některým lektvarům. Snažil se však svou nechuť nějak zamaskovat a požádal dívčinu, která se mu představila jako Betty o nějaký sendvič.

„Ještě jsem tě tu neviděla, odkud jsi?“ zeptala se zvědavě a neustále na něj upírala svoje velké kaštanové oči a záměrně si hrála s uvolněným blonďatým pramenem vlasů. Barva jejích vlasů by mu připomínala Malfoye, ale jeho blond byla aspoň přirozená, kdežto tahle vypadala, jako by spadla do kotle s odbarvovacím lektvarem. Při myšlence na tento lektvar se musel ušklíbnout. Když o něm totiž slyšel poprvé, představoval si, jak by vypadal otec, po jeho použití a u Rona a Hermiony tato představa vyvolala obrovské pobavení.

„Zdaleka, z Anglie.“ zamumlal a přál si, aby si ho nevšímala.

„Oh, úžasné, byla jsem v Anglii před pár lety a bylo to tam úžasné. A co tě přivádí sem k nám do Cataranza?“

„No, já jen projíždím. Zdržím se jen na noc. Nevíte o nějakém motelu nebo o nějakém místě, kde bych sehnal ubytování na noc?“ zeptal se a doufal v kladnou odpověď. Avšak ta co přišla, mu vyrazila dech.

„U mě by se místo našlo. Končím tu o půlnoci a můj byt je jen deset minut odtud. Místa na zemi je dost, ale kdybys chtěl...“ zatvářila se nevinně, ale ruměnec na tváři prozrazoval její hříšné myšlenky. „Moje postel je dost velká pro oba.“ zašeptala, když se nahnula přes stůl, aby Harrymu nabídla pohled do jejího hlubokého výstřihu.

Černovlasý kouzelník na chvilku oněmněl úžasem. Zdálo se mu to, nebo se ho tato neznámá pokoušela dostat do své postele? Pohled, který se mu naskytl, ho na chvíli ohromil, ale velice rychle se vzpamatoval, když si v duchu vybavil Ginninu usměvavou tvář a její nádherné oči… naprázdno polkl a odtrhl oči od jejího výstřihu.

„Ehm, myslím, že se pokusím najít nějaký ten motel a jestli ne, budu pokračovat v cestě.“ dostal ze sebe a hodil na bar příslušný obnos peněz za nechutnou kávu a napůl snězený sendvič. „Rád jsem tě poznal, měj se tu fajn.“ popřál a nejrychleji jak mohl, se vyřítil z bistra, ve kterém se najednou cítil jako chycený v pasti. Jen co byl venku, zhluboka se nadechl a nasedl na koště, které ho vyneslo do vzduchu, kde se cítil konečně v bezpečí. Jestli nenajde nějaký nocleh, bude si muset aspoň odpočinout, než se vydá přes moře, které ho dělilo od Afriky.

Severus seděl v Albusově kanceláři a na jeho tváři bylo znát obavy a únavu.

„Je to šílenství a ty to víš, Albus. Proč musí vždy dělat takové nerozvážnosti? Vážně se nikdy nepoučí?“ mumlal a hledal pochopení v očích starého muže.

„Právě naopak, Severusi. Jsou to zkušenosti, které Harryho vedou k takovým činům. Myslel si, že tě ztratil a nechce si tuto zkušenost zopakovat. Udělal to, co považoval za správné i když je to šílené, musíme věřit, že to dokáže. Zvládl toho už skutečně hodně, proč by neměl tohle?“ snažil se ho na oplátku povzbudit.

„Neměl jsem mu to všechno říkat a tu vzpomínku jsem měl někde uschovat. Kdyby to nevyděl v mé mysli… Kdybych aspoň mohl jít za ním a zastavit ho, ale nejde to. Do kotle, už toho šamana nenajdu, i kdybych se za ním vydal hned teď. Jednou mě odmítl, a proto už ho nikdy nenajdu.“ povzdychl si zkroušeně.

„Harry by si našel jiný způsob, jak ti pomoct. On se nevzdává, stejně jako ty a já kdybys za ním šel, nezastavil bys ho. Můžeš být na svého syna skutečně hrdý, Severusi.“

„Jsem hrdý, ale ne proto, co pro mě udělal. Je to můj syn a mám ho rád, a kdyby… jestli ho ztratím, nikdy si to neodpustím. Nikdy.“ řekl potichu a Albus věděl, že je marné pokoušet se Severusovi zabránit v těchto výčitkách. Jediným lékem na ně je Harryho šťastný návrat a jim nezbývá nic jiného, než čekat.

„Měl bys to říct Calwen. Jsem si jistý, že to pochopí.“

„Snad máš pravdu. Budu už muset jít, aby se nestrachovala. Uvidíme se za dva dny, Albusi.“ oznámil a rozloučil se. Za dva dny měl začít školní rok a on se sem znovu vrátí. Ale co bude dál? To byla otázka, na kterou neznal odpověď.

Kapitola č. 14: Kde je Harry?

2008-09-07T17:28:00.004+02:00

Ron a Hermiona s obavami hleděli na nahněvaného učitele lektvarů, který se před nimi procházel sem a tam a uvažoval o tom, co se tu děje. Najednou se zastavil a prudce se otočil přímo k nim.

„Kde je Harry?“ zeptal se ostře, až Ron nadskočil úlekem.

„Já… já… nevím, pane.“ koktal chlapec, ale jeho kamarádka ho od dalšího vysvětlování zachránila.

„Proč se nás ptáte, kde je Harry? On tu není? Celý den jsme ho nemohli nikde najít, tak jsme přišli sem. Neviděli jsme ho od zkoušek.“ ujala se slova Hermiona a statečně vydržela dívat se Snapeovi do očí.

„Ptám se proto, že ten idiot odešel před dvěma dny a všem tvrdil, že jde za vámi. Měli jste se sejít v Itálii.“ vyštěkl Severus naštvaně, a přestože věděl, že si vylévá zlost na nesprávných, nemohl si pomoct.

„Ale my jsme v Itálii nebyli.“ zamumlal Ron a nechápavě pohlédl na bývalého učitele.

„Proč by vám Harry tvrdil, že jde za námi, kdyby to tak nebylo?“ nechápala Hermiona a tázavě na něj pohlédla.

„Přemýšlejte, slečno Grangerová. Kdy měl Harry důvod lhát, že je někde jinde než ve skutečnosti je?“ zeptal se Snape hrozivě a propaloval ji pohledem.

„Oh, vy myslíte, že dělá něco, co by neměl? Ale kde potom je a proč odešel?“

„Obdivuhodné zjištění, slečno. A pokud jde o vaši druhou otázku… jestli šel kam si myslím, že šel, ať ho ochraňuje sám Merlin... a nejen přede mnou.“ zamumlal, přestože dvojice před ním neměla ani v nejmenším potuchy, o čem hovoří.

„Pane, kam myslíte, že šel?“ odvážil se promluvit zrzavý chlapec, ale jediný přísný pohled stačil na to, aby ho umlčel.

„Harry, kde jsi? Okamžitě mi odpověz a nepokoušej se mi tvrdit, že jsi v Itálii se svými přátely, rozuměls?“ vyslovil v duchu a poslal tyto myšlenky přes svůj přívěsek k jeho druhé části. Chvíli bylo ticho, a když se mu nedostalo odpovědi, naštval se víc, než byl naštvaný doteď, jestli to ještě vůbec bylo možné.

„Do kotle, Harry, okamžitě mi odpověz! Kde jsi?“ zavolal ho znova a skoro vzápětí dostal odpověď. Avšak ne takovou, jakou čekal.

„Severusi, co se děje? Co je s Harrym a jak to, že není se svými přátely?“ ozval se ženský hlas a Severus zůstal stát jako přimražený.

„Calwen, kde jsi vzala tenhle přívěsek? Je přece Harryho, kde je? Víš o tom něco?“

„Harry mi ho dal, než odešel, prý ho nebude potřebovat. A pokud vím, měl by být se tím Ronem a Hermionou, nebo jak se jmenují, nebo ne?“

„Ti dva tu stojí přede mnou jako vyorané myši a hledají Harryho, myslíš, že bych ho jinak sháněl?“ zeptal se dost ostře, ale když mu došlo, s kým mluví, ubral. „Promiň, já jen že nevím kde je a bojím se, aby nevyvedl nějakou hloupost.“

„Zdá se, že nám bude muset něco vysvětlit. Hned se vracím s dětmi domů.“

„Nepospíchej, jdu ho hledat, takže se možná uvidíme až pozdě. Kdyby něco, už víš, jak mě zavolat.“ informoval ji a v duchu už přemýšlel, kam ho půjde hledat.

„Dobře, ale Severusi, jestli ho najdeš, snaž se nebýt příliš přísný a trochu se kontroluj.“ poradila Calwen a on mohl doslova slyšet, jak si povzdychla.

„Jestli ho najdu dělat něco, co nemá, roztrhnu ho jako žábu.“ vyhrožoval Severus, ale už to nebyl jen hněv, co v něm kypěl, ale i strach. Obavy se ho zmocnily plnou silou a on nevěděl, co by dělal, kdyby se potvrdilo jeho nejhorší podezření.

„Vy dva se vraťte domů a nikomu ani neceknete co se děje. Hlavně se neopovažujte říkat něco své sestře, pane Weasley, i když mi něco říká, že ví víc než my všichni dohromady.“ přikázal stroze a oba horlivě přikyvovali. Vyvedl je z domu a počkal, dokud se nepřemístili. Hned nato sám zmizel v zelených plamenech svého kru, aby vzápětí vyšel v podobném krbu v domě Siriuse Blacka.

Nenamáhal se ohlásit svou návštěvu dopředu. Bez zaváhání vtrhl do kuchyně, kde ho šokoval pohled na líbajícího se Lupina a co bylo ještě horší, s jeho budoucí švagrovou, Nymphadorou Tonksovou. Kdyby v té chvíli nebyl až příliš zaměstnaný hledáním Harryho, utrousil by jistě nějakou nemístnou poznámku ohledně jejich vkusu, ale teď jen zavrčel: „Je tu Harry? Kde je Black?“

Remus byl víc než zaskočený náhlým příchodem svého bývalého spolužáka, se kterým neměli právě nejlepší vztahy, ale rychle se vzpamatoval a snažil se smysluplně odpovědět na jeho otázky.

„Harry odešel před dvěma dny za Ronem a Hermionou, pokud vím a Sirius je v horním salónu, mám ho zavolat?“

„To nebude nutné, zajdu za ním sám.“ odsekl Severus a otočil se na podpatku, aby se co nejrychleji vyřítil po širokém schodišti se zábradlím zdobeným hlavami skřítků. Připadalo mu to nechutné a v duchu si pomyslel, že jen co to bude možné, pomůže je Blackovi odstranit.

„Blacku! Blacku, kde jsi? Vylez, neschovávej se!“ vykřikoval, když běžel po schodech nahoru a představoval si, jak konečně to prašivé psisko uškrtí, jestli o Harryho plánech věděl.

„Co tu hulákáš jako na lesy?“ ozval se Sirius a jeho střapatá černá hlava vykoukla zpoza širokých dveří.

„Tys to věděl? Věděl jsi, že nejde za těma dvěma? Kam do čerta šel?“ křikl na něj, a kdyby pohled zabíjel, měl by kouzelnický svět o jednoho svého člena méně.

„Co to do čerta plácáš a o kom je vlastně řeč?“ nechápavě se na něj osopil Sirius, který se nezalekl jeho bojovného postoje.

„Ty velmi dobře víš, o čem mluvím. Kde je Harry? Kam šel? A nepokoušej se mi tvrdit, že je s Weasleym a Grangerovou, protože ti dva se u mě dnes objevili a hledali ho!“ křičel a nevěděl kdy, chytil Siriuse za předek hábitu a přitiskl ho ke stěně.

„Severusi, nech toho! Pusť ho!“ ozvalo se za ním a on cítil, jak ho někdo tahá pryč od Siriuse. Když se ohlédl, pohlédl po očí Remuse Lupina, který se tvářil velmi znepokojeně. „Tak dost, Severusi. Laskavě se uklidni a vysvětli nám, co tak hrozného se stalo, že jsi sem vtrhl jako uragán a vykřikuješ tu jakési nesmysly.“ žádal ho o vysvětlení a přestože měl černovlasý kouzelník obrovskou chuť něco rozmlátit, v nejlepším případě zmalovat ksicht toho idiota Blacka, zhluboka se nadechl a začal netrpělivě vysvětlovat.

„Takže on s nimi není? Tak kam se poděl?“ ozval se ochromený Sirius a ve světle nových informací pochopil Snapeovu reakci, přestože ho stále ještě bolel krk.

„Na to jsem se tě právě přišel zeptat. Doufal jsem, že víš něco víc,“ zavrčel Severus, když pochopil, že rozhovorem s nimi jen marní čas.

„Nevíme o nic víc, Severusi. Harry se tu zastavil v ten den, kdy odcházel a žádal nás, abychom ti pomohli při nejbližším úplňku.“ ujal se slova Remus a když spatřil zhrozený výraz na Snapeově tváři, rychle dodal: „Harry nám řekl o tvých problémech s přeměnou a bál se, že když si nevezmeš lektvar, mohlo by to pro tebe být nebezpečné.“

„Nepotřebuji žádnou opatrovatelku a už vůbec ne někoho v těle vlkodlaka nebo všivého psiska.“ ohradil se a zkřížil si ruce na prsou.

„Dali jsme Harrymu slovo a to dodržíme, ať se ti to líbí nebo ne.“ obořil se na něj Sirius a jeho modré oči hleděli na Snapea s nezlomnou rozhodností.

„Do úplňku je ještě daleko, teď musíme zjistit, kde je můj syn.“

„Možná by nám pomohl ten dopis, co tu nechal pro Severuse,“ ozvala se najednou Dora, která až doteď sledovala jejich slovní souboj a vyběhla z místnosti do Harryho pokoje.

„O jakém dopisu to mluví?“ zeptal se Snape podezřívavě a přeměřoval si své dva společníky zkoumavým pohledem.

„Než Harry odešel, nechal ti tu dopis. Měli jsme ti ho dát těsně před úplňkem, ale v této situaci… možná by to pomohlo.“ ozval se Remus, který se snažil být jakousi zklidňující složkou současného osazenstva salónu.

Tonksová byla zpátky po pár minutách a roztřesenou rukou podávala zapečetěný dopis Severusovi, který okamžitě rozpoznal synův rukopis. V rychlosti roztrhl obálku a očima přeletěl obsah dopisu. Když však došel až na jeho konec, zhroutil se do nejbližšího křesla a složil hlavu do dlaní, přičemž mu dopis vypadl z rukou a přistál u Dořiných nohou.

„Ne, Harry, to ne. Proč, do kotle? Proč?“ mumlal, že mu bylo sotva rozumět.

„Smím to přečíst?“ zeptala se mladá žena a zvedla dopis ze země. Severus na ni unaveně pohlédl a slabě přikývl. Zhluboka se tedy nadechla, očima vyhledala Remusovu podporu a začala číst nahlas:

Tati,

nevím, kdy se k tobě dostal tento dopis, ale zřejmě už jsem pryč, což je dobře, protože by ses mi v tom, co musím udělat, určitě pokusil nějak zabránit. Ale ty dobře víš, že není jiná možnost a já musím… je to tvoje jediná naděje a kdybych kvůli tomu měl jít třeba i na kraj světa nebo do samého pekla, udělal bych to, tak jako bys to udělal ty pro mě. Najdu toho léčitele a on ti určitě pomůže, jen doufám, že to stihnu včas. Proto tě prosím, tati, pomoz mi v plnění této mé úlohy aspoň tím, že si ještě jednou vezmeš lektvar. Přijmi nabízenou pomoc nechat se uspat, abys netrpěl a vydrž ještě chvíli, dokud nesplním, co mám. Jestli však nechceš, chápu to a požádal jsem Siriuse a Remuse, aby ti při úplňku dělali společnost a v případě potřeby ti pomohli. Přijmi aspoň jejich pomoc, když ne jinou, protože víš, že oni to zvládnou, tak jako to zvládali doteď.

Doufám, že se za to na mně nebudeš moc zlobit, ale tentokrát srdce i rozum hovořili jednohlasně a já vím, že dělám správnou věc. Mám tě rád, tati, a kdybych se nevrátil, věz, že tohoto rozhodnutí nikdy nebudu litovat. Přeji ti, abyste s Calwen, Connie a Brianem byli šťastní a doufám, že jsem tě příliš nezklamal a byl jsi na mně aspoň jednou v životě hrdý.

S láskou Harry.

Když to Dora dočetla, v očích se jí leskly slzy. Sirius zatínal pěsti a Remus zamyšleně hleděl z okna, přemítajíc si v hlavě Harryho slova.

„Nikdy mě nezklamal a vždy jsem na něj byl hrdý.“ zamumlal Severus neschopný dělat nic jiného, než bezmocně čekat, jestli se jeho syn vrátí nebo ne. Nikdo se ho nepokoušel zastavit, když se po chvíli zvedl a odešel, zanechávajíc je o samotě s jejich zmatenými myšlenkami.

FENIX TEAM

2008-09-02T21:41:00.001+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

úterý, 02.09.2008, 21:43 Přidán překlad 9. a 10. kapitoly Albus Severus Potter a Stíny minulosti sem

úterý, 02.09.2008, 21:43 Přidány 12. a 13. kapitola díla Až na kraj světa sem

neděle, 31.08.2008, 21:16 Přidána 1. část 6. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

pátek, 29.8.2008, 17:32 Přidán překlad posledních dvou kapitol Cassia Toujours pur sem

pátek, 29.8.2008, 17:32 Přidán překlad posledních dvou kapitol Deníku Ginny Weasleyové sem

Vzpomínky zůstanou

Fénix team slaví rok od svého založení, loni touto dobou byli jeho členové přilepeni k obrazovkám svých počítačů a snažili se pro vás vytvořit co nejlepší překlad sedmého dílu HP. Při této příležitosti jsem se rozhodla si zavzpomínat a podělit se s vámi o své zážitky.

Sháníme kvalitní české překladatele. Touhle větou pro mě dne 29.7.2007 všechno začalo. Nad slovem kvalitní jsem se na chvilku pozastavila, nicméně pak jsem napsala na příslušný ICQ kontakt a strifer mi poslal dva zkušební texty, po jejichž přeložení jsem se dočkala věty: Vítej v týmu!

Po patnácti minutách už jsem měla práce až nad hlavu. Přeložila jsem valnou část kapitoly dvacet osm, odměnou mi bylo číslo na šéfa-rozdělovatele práce a další svěřený úkol.

Šla jsem spát ve dvě ráno, utahaná jsem byla jako kotě, jakýmsi záhadným způsobem jsem však vstala ještě před polednem a vydala se k počítači.

Jako první jsem vyfasovala korekci mně již známé dvacet osmičky a málem mi nad ní ruply nervy. Docela ráda jsem se vrátila k „pouhému“ překládání, mé nadšení ovšem zmizelo zhruba u druhého odstavce a nahradily ho nadávky a zoufalá zvolání, že bych se na to nejraději vyprdla. Naštěstí jsem šla spát docela brzy, už v jednu, někteří jedinci si však nejspíš zvykli nespat a hrdinně překládali dál, což jsem obdivovala.

Můj třetí den byl nejhektičtější ze všech, šéf mi nasolil CELOU jednu kapitolu. Původně jsem si říkala, že se přepsal, ovšem nebylo tomu tak. Strávila jsem nad ní šest hodin a myslela si, že už mám volno. Ale kdeže… Ač mi běhaly mžitky před očima a potřebovala jsem odpočinek, šéf mi nasolil další lahůdku a jela jsem dál. Vzdorovat nemělo smysl.

Můj čtvrtý a zároveň poslední den překladu naplňoval příslib konce námahy a všech útrap. Překládala jsem ze setrvačnosti a motivovala se slovy „Ještě kousek a už to bude!“. A bylo.

Překlad byl dokončen po půlnoci dne 2.8.2007. Všichni jsme byli vyčerpaní a ospalí, ale šťastní, že jsme to dotáhli až do konce. Odměnou nám byl váš neutuchající zájem, který jste nám projevovali ve svých komentářích a za který vám chci poděkovat. Po velice intenzivním překládání byla vaše milá slova balzámem na duši, byla důkazem, že naše práce nebyla ani v nejmenším nedoceněná, což nás všechny těší dodnes.

Teď bych ráda poděkovala dvěma lidem, díky kterým můžu tento text psát. Prvním je strifer, který mě do Fénix teamu přijal, a druhým je Roxerd, který si mě v něm nechal. Díky, kluci.

A také bych ráda poděkovala vám, našim čtenářům, že sem stále rádi chodíte a čtete si naše výtvory.

Pro teď se loučím a přeji vám krásné ráno, hezký den, příjemný večer a dobrou noc!

Missbee

Kapitola č. 13: Na koštěti

2008-09-02T21:39:00.002+02:00

V ten večer měl Harry ještě jednu povinnost. Nemohl odejít bez rozloučení s Ginny, to by si nikdy neodpustil a to by mu neodpustila ani ona. Přemístil se tedy k Doupěti a slabě se usmál, když zahlédl slabé světélko za oknem jejího pokoje. Vysedl na koště, vznesl se do vzduchu a potichu zaklepal na okenní tabuli.

Mohl vidět mihnout se její stín, když vylézala zpod přikrývky a otevřela mu s užaslým výrazem na tváři.

„Harry, co tu při všech skřítcích děláš takhle pozdě? Stalo se něco?“ zeptala se s mírnou obavou.

„Chyběla mi, musel jsem tě vidět.“ zašeptal v odpověď a naklonil se k ní tak, aby ji mohl políbit. Když se od sebe otrhli, natáhl k ní ruku a ona vylezla oknem ven a sedla si k němu na koště.

Chvilku se jen tak vznášeli ve větru nad domem a pozorovali zářivé hvězdy. Přestože byla teplá letní noc, Ginny se v tenké noční košili začala třást a tak jí Harry přehodil přes ramena svůj plášť.

„Musím odejít.“ řekl po chvíli a ona nějak tušila, že se jí Harryho další slova nebudou líbit a přitáhla si pevněji k tělu jeho plášť.

„Kdy se vrátíš?“ zeptala se šeptem.

„Nevím... jestli se vůbec vrátím.“ řekl zkroušeně. Nemohl jí lhát, jí ne. Zaslouží si od něj pravdu, a kdyby se už neměl vrátit, nechtěl, aby si myslela, že ji jen tak opustil.

„Cože?“ ozval se tlumený výkřik a otočila se k němu tak prudce, že kdyby ji nedržel, spadla by. „Kam jdeš a jak to myslíš, že se nevrátíš?“

„Musím pomoct svému otci a nevím, jestli to zvládnu.“ řekla a vysvětlil jí celou situaci. Po tváři se jí koulely slzy. Jemně jí je prstem setřel, přivinul si ji blíž k sobě a zašeptal: „Neplač, nechci, abys byla smutná.“

„Jak bych neplakala, když nevím, jestli tě ještě někdy uvidím? Proč to musíš být vždycky ty, kdo se takhle obětuje? Proč už konečně nemůžeš mít pokoj a žít normálně?“ oponovala mu, ale velmi dobře chápala jeho rozhodnutí. Na jeho místě by neváhala udělat pro své rodiče to samé.

„Je to můj otec. Co bys udělala na mém místě? Nechala ho trpět nebo dokonce zemřít? To nemůžu, rozumíš? Řekni, že mě chápeš, Ginny, prosím.“

„Chápu tě, Harry, jen tě nechci ztratit.“ řekla a jemu se ulevilo. Věděl, že u ní najde oporu a pochopení, které tak moc potřeboval. Zhluboka se nadechl, aby nabral odvahu k tomu, co chtěl udělat.

„Ginny, chtěl jsem se tě zeptat… víš, mám tě moc rád a udělám všechno, abych se vrátil… kvůli tobě.“ koktal a ona zvědavě pohlédla do jeho tváře a čekala, co z něj vypadne. „Chtěl bych… vědět, že když se vrátím, počkáš na mně… že… že se budu mít kam vrátit.“ pokračoval a cítil, jak jeho tvář doslova hoří.

„Co se mi snažíš říct, Harry?“ zeptala se a pocítila přitom zvláštní lechtání v žaludku. Je to to, co si skutečně myslí, že to je, ptala se sama sebe.

„Ginny, myslíš, že když se vrátím, chtěla bys… mohla bys…. vdáš se za mně?“ řekl nakonec a přestože si to neuvědomil, zadržel dech v očekávání odpovědi.

„Harry, ty víš, že tě miluji.“ řekla a natáhla ruku k jeho tváři, aby ho pohladila. „Ano, vdám se za tebe. Toužím po tom od té doby co tě znám a slibuji, že na tebe počkám, jak dlouho jen budeš chtít, jen se prosím vrať. Slib mi to.“ žádala a jejich pohledy se setkali. Viděla v nich tolik nové síly a odhodlání, které mu dodala svou odpovědí, že se musela pousmát.

„Vrátím se.“ řekl prostě a své sliby zpečetili posledním polibkem, polibkem na rozloučenou.

Jen co byl na svém koštěti sám, zamířil si to do Londýna, odkud chtěl použitím mudlovských prostředků cestovat přes den. Na koštěti by byl za bílého dne příliš nápadný a tak ho mohl používat jen v noci, když ho pohltí tma.

Harry byl pryč už dva dny, ale Severus se ještě stále zlobil, že odešel bez rozloučení. Nesnažil se s ním spojit přes přívěsek. Jestli bude Harry chtít, ozve se sám, až ho přejde zlost. Navzdory vlastnímu hněvu a zklamání však Severus uznal, že Harry udělal dobře, když odešel. Bylo toho na něj hodně a on sám mu to neulehčoval. Když bude mimo tohle všechno, aspoň nevyvede nějakou hloupost, pomyslel si a netušil přitom, jak moc se mýlí.

Odhalit pravdu mu nemělo trvat dlouho. Byl právě na cestě do knihovny, když se domem rozezvučel zvonek. Byl v ten den doma sám, protože Calwen s dětma šli někam na nákupy a on neměl chuť procházet se po mudlovských obchodech. Nečekal nikoho, ale i tak přešel ke dveřím a s trhnutím je otevřel. Když zahlédl návštěvníky, byl rád, že ještě stále drží kliku od dveří, které mu poskytovali alespoň nějakou oporu.

„Dobrý den, pane. Chtěli jsme se zeptat, jestli tu náhodou není Harry, protože doma není.“ ozval se dívčí hlas patřící Harryho nejlepší kamarádce, Hermioně Grangerové. Vedle ní nestál nikdo jiný než Ronald Weasley, kamarád, se kterým měl být Harry poslední dva dny. A teď tu tihle dva stojí na prahu jeho domu a dožadují se Harryho. Kde to do háje ten chlapec je, když ne s nimi? Tak tohle mu nedaruji, pomyslel si a z očí mu doslova šlehaly blesky, když pokynul dvojici, aby vešla dovnitř.

Kapitola č. 12: Výlet s přátely

2008-09-02T21:38:00.001+02:00

Když Harry otevřel dveře, do nosu ho udeřila lákavá vůně pečeného masa a brambor, Siriusovo oblíbené jídlo. Na tváři se mu usadil spokojený úsměv a vzpomněl si na roky, které v tomto domě strávil.

„Voní to úžasně.“ řekl místo pozdravu, když přišel do kuchyně a ze dveří sledoval svého kmotra v zástěře s obrázkem hypogrifa.

„Harry, co ty tady? Už jsem si myslel, že jsi na mně zapomněl.“ zeptal se překvapený Sirius, kterému úlekem vypadl pekáč z ruky a s hlasitým bouchnutím dopadl na dlažbu.

„Zdá se, že máme po večeři.“ zkonstatoval vzápětí, když s Harryho pomocí sbíral kousky masa ze země.

„Čekal jsi někoho? Možná bysme ještě něco rychle stihli.“ navrhl Harry, ale Sirius zakroutil hlavou.

„Ne, přijde jen Remus s Tonksovou a jestli se k nám přidáš i ty…“

„Jasně, potřebuji hovořit s vámi všemi, ale nemůžu se zdržet dlouho. Tak, co říkáš na nějaké sendviče?“

„To by mohlo stačit.“ usoudil Sirius a společně se pustili do přípravy lehké večeře. Vyprávěli si přitom o všem možném a oba byli rádi, že jsou opět spolu.

Okolo sedmé přišel Remus i s Tonksovou, držíc se za ruku. Oba je vesele přivítali a všichni byli nadšeni z Harryho přítomnosti.

„Jako za starých dobrých časů.“ zkonstatoval Remus a mrkl na Harryho.

„Teda, doufala jsem, že vypadáš lépe než Severus, ale jak se zdá…“ začala Tonksová po chvíli, když se společně cpali chutnými sendviči.

„Viděla jsi ho? Takže už je doma?“ zeptal se se zájmem, ale jeho tvář se při vzpomínce na otce zachmuřila.

„Ano, vrátil se asi před dvěma hodinama a vypadal, no řekněme si to upřímně, vypadal hrozně. Raději jsem vypadla hned, jak se objevil, nechtěla jsem dělat ještě větší dusno, než tam už bylo. Oprav mě jestli se mýlím, ale zase jste se pohádali?“ zeptala se přímo a tři páry očí se upřeli na chlapce, který hleděl do svého talíře.

„Vyskytly se komplikace a já potřebuji pomoc. Teda, hlavně otec ji potřebuje, jenže si to nepřipouští.“ povzdychl si a vypověděl jim vše, co se stalo.

Remus a Sirius si vyměnili překvapené pohledy, ale zdrželi se jakýchkoli poznámek na Severusovu adresu, alespoň dokud je tu Harry. Ani jeden však Snapeovi nepřál osud, který ho postihl.

„Co se chystáš dělat, Harry?“ zeptal se Sirius podezřívavě, protože tušil, že Harry se nikdy nevzdává. Na to znal svého kmotřence až moc dobře.

„No… já asi nezmůžu nic. Zkoušel jsem mu domluvit, ale odmítá mě poslouchat. Bojím se, že když se přemění, mohl by si ublížit. Tak jsem vás chtěl poprosit…“ začal pomalu a oni vyčkávali.

„Víš, jak jste mi říkali, že jste ve svých zvířecích podobách dokázali chránit Remuse? No… já vím, že Severuse nemáš rád, ale nemohl bys… navíc Remus je s pomocí lektvaru schopný se ovládat a mohl by ti pomoct. Teda… teda, jestli by vás to příliš neobtěžovalo.“ řekl potichu.

„Dohlédneme na něj, Harry, můžeš se spolehnout.“ ujistil ho Remus, který vrhl po Siriusovi pohled, který jasně říkal: MLČ!!!

„Děkuji, vážně budu klidnější, když vím, že nebude sám.“ usmál se a pocítil malou úlevu.

„A co budeš dělat ty, Harry?“ zeptal se opět Sirius.

„No… je toho na mně trochu moc a myslel jsem, že na pár dní vypadnu.“ odpověděl vyhýbavě a nenáviděl se za to, že jim musí lhát. Jinak to ale nešlo.

„A kam se chystáš? Vrátíš se na zahájení bystrozorských kurzů?“ zeptala se Tonksová a vzala tak Remusovi otázku z úst.

„No, nejsem si jistý, ale než odjedu, pošlu na ministerstvo sovu se žádostí o odklad. Nastoupím hned, jak se vrátím.“

„Jasně, potřebuješ taky trochu volna, ale hlavně nám napiš, kdy dorazíš, jasné? A kam tedy jedeš?“ poučoval ho kmotr a zeptal se na otázku, kterou předtím položila Tonksová, ale nedostalo se jí odpovědi.

„Pojedu za Ronem a Hermionou. Psali, že jsou někde v Itálii a Hermioně se tak zalíbily tamější pláže, že se rozhodli zdržet. Chtěl bych vyrazit zítra brzy ráno a zastihnout je tam.“ řekl jim historku, kterou si vymyslel.

„Páni… pláž… neměla jsem dovolenou už ani nepamatuji.“ povzdychla si Tonksová a zasněně pohlédla oknem ven.

„Tak to abysme to co nejdřív napravili.“ pošeptal jí Remus a chytil ji za ruku.

„Zdá se mi to, nebo je to mezi vámi hrdličkami vážnější, než jsem si myslel?“ zeptal se Harry a na tváři mu zářil veselý úsměv, když se oba tázaní začervenali a Doře se změnili dokonce i vlasy.

„Půjdu si nahoru vzít ještě nějaké věci, co jsem tu nechal a na noc se vrátím domů. Musím říct Calwen a otci, že odjíždím. Oh a prosím vás, v pokoji nechám dopis pro otce. Dáte mu ho v den nejbližšího úplňku? Vysvětlím mu, proč jste za ním přišli a že mu pomůžete.“

„Jasně, tak už upaluj, ať to všechno stihneš.“ popoháněla ho Tonksová a když slyšela dupání na schodech, zakroutila hlavou. „Konečně ten chlapec myslí i trochu na sebe.“ zkonstatovala, netušíc, jak daleko je od pravdy.

Harry si do batohu zabalil pár drobností, které mu mohly být nápomocné. Kapesní nožík, který dostal od Siriuse před pár lety k Vánocům, neviditelný plášť a mudlovský vynález zvaný kompas, který mu nejednou pomohl při hledání Voldemortových viteálů. Ne že by mu hůlka a kouzlo: „Ukaž mi!“ nestačilo, ale fungovalo to prakticky stejně a v některých oblastech, kde hledali, se občas vyvaroval používání magie.

V rychlosti napsal dopis svému otci, který si v duchu nejméně desetkrát přeformuloval a zapečetil ho do obálky. Nechal ji na stole, tak jak řekl a než se krbem přemístil do svého domu, který před nedávnem připojil do sítě, zamával trojici stále ještě sedící v kuchyni.

Jeho dům zel prázdnotou. Dnes tu nenašel svého otce sedícího na gauči a čekajícího na jeho návrat, aby se omluvil. Už jednou bylo víc než dost a zřejmě se to už nikdy nebude opakovat. V domě na kopci však svítilo světlo a tak věděl, že jeho obyvatelé ještě nespí. Netrvalo ani pět minut, než vešel zadníma dveřma do kuchyně, kde našel Calwen se šálkem čaje v ruce číst noviny.

„Ahoj, Harry. Už jsem si myslela, že tě dnes neuvidím. Vypadáš unaveně.“ řekla, když ho zahlédla, nečekala na odpověď a vtlačila ho na židli a podala mu čaj. „Měl by ses pořádně vyspat. Říkala jsem to už Severusovi, ale neposlouchal mě a šel do školy.“ zamumlala si pod nos.

„Cože? On není doma?“

„Ne, odešel asi před hodinou, těsně po večeři.“

„Hm, možná to tak bude lepší.“ zamyslel se Harry. Nechtěl sice odejít bez rozloučení, ale nemohl čekat. Navíc měl v čerstvé paměti jejich ranní hádku a to mu na náladě rozhodně nepřidalo.

„Co máš na mysli, Harry?“

„Já jen, přišel jsem se rozloučit. Jedu na pár dní za přáteli, Ronem a Hermionou, vzpomínáš si?“

„Ano, tuším že jsi říkal, že společně cestují.“ přikývla, že ví o čem je řeč.

„Přesně tak, mám se s nimi sejít zítra, takže musím vyrazit velmi brzy. Asi proto nebudu čekat na otce, nevím, kdy se vrátí.“ řekl a vyhnul se jejímu pohledu.

„Už zase jste se pohádali?“

„Jak to víš? To jsem tak průhledný? Tonksová se ptala na to samé.“ vyskočil překvapeně ze židle.

„To bude jen tím, že tě obě celkem dobře známe, a když měl Severus dneska zase jednu se svých nálad, nějak jsem si to domyslela. Je ti ale jasné, že nebude nadšený, že jsi odešel bez rozloučení?“

„Vím, ale věř mi, bude to lepší. Ale než odejdu, chtěl bych ti ještě něco dát.“ řekl a z krku si sundal svůj přívěsek ve tvaru blesku, jehož druhou část měl Severus. Vložil si ho do dlaně a několika tichými kouzly poupravil jeho funkci tak, aby ho mohla používat ona, přestože je mudla.

„Bude fungovat tak, aby ses se Severusem mohla kdykoli spojit. Stačí, když se ho dotkneš a budeš myslet na to, co mu chceš říct a on tě uslyší.“ vysvětloval a obešel ji tak, aby jí ho mohl připnout.

„Ale Harry, to je přece tvůj přívěsek. Vím, co pro tebe i Severuse znamená, to nemůžu přijmout.“ protestovala a pohlédla Harrymu do očí. Viděla v nich něco, co ji vystrašilo. „Harry, děje se něco? Co je špatně?“ zeptala se ustaraně, ale on se jen usmál a zakroutil hlavou.

„To nic, všechno bude v pořádku, postarám se o to. Hlavně na sebe dávej pozor, a pokud se znovu neuvidíme, mějte se dobře.“ řekl a hrdlo se mu mírně stáhlo při pomyšlení, že by je už nikdy nemusel vidět. Úspěšně se však ovládl a snažil se, aby jeho úsměv vypadal co nejpřesvědčivěji.

„I ty se opatruj, chlapče a určitě se ozvi.“

„Samozřejmě, tak já tedy jdu. Pozdravuj ode mě otce, Briana a Connie.“ požádal ji už na odchodu a když přikývla, vyšel do tmavé, avšak teplé letní noci. Slabý větřík se mu opřel do vlasů a svlažil mu rozpálenou tvář svým jemným chladivým pohlazením.

FENIX TEAM

2008-08-31T21:14:00.002+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

neděle, 31.08.2008, 21:16 Přidána 1. část 6. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

neděle, 31.08.2008, 21:16 Přidána překlad 8. kapitoly Albus Severus Potter a Stíny minulosti sem

neděle, 31.08.2008, 21:16 Přidána 11. kapitola díla Až na kraj světa sem

pátek, 29.8.2008, 17:32 Přidán překlad posledních dvou kapitol Cassia Toujours pur sem

pátek, 29.8.2008, 17:32 Přidán překlad posledních dvou kapitol Deníku Ginny Weasleyové sem

Vzpomínky zůstanou

Fénix team slaví rok od svého založení, loni touto dobou byli jeho členové přilepeni k obrazovkám svých počítačů a snažili se pro vás vytvořit co nejlepší překlad sedmého dílu HP. Při této příležitosti jsem se rozhodla si zavzpomínat a podělit se s vámi o své zážitky.

Sháníme kvalitní české překladatele. Touhle větou pro mě dne 29.7.2007 všechno začalo. Nad slovem kvalitní jsem se na chvilku pozastavila, nicméně pak jsem napsala na příslušný ICQ kontakt a strifer mi poslal dva zkušební texty, po jejichž přeložení jsem se dočkala věty: Vítej v týmu!

Po patnácti minutách už jsem měla práce až nad hlavu. Přeložila jsem valnou část kapitoly dvacet osm, odměnou mi bylo číslo na šéfa-rozdělovatele práce a další svěřený úkol.

Šla jsem spát ve dvě ráno, utahaná jsem byla jako kotě, jakýmsi záhadným způsobem jsem však vstala ještě před polednem a vydala se k počítači.

Jako první jsem vyfasovala korekci mně již známé dvacet osmičky a málem mi nad ní ruply nervy. Docela ráda jsem se vrátila k „pouhému“ překládání, mé nadšení ovšem zmizelo zhruba u druhého odstavce a nahradily ho nadávky a zoufalá zvolání, že bych se na to nejraději vyprdla. Naštěstí jsem šla spát docela brzy, už v jednu, někteří jedinci si však nejspíš zvykli nespat a hrdinně překládali dál, což jsem obdivovala.

Můj třetí den byl nejhektičtější ze všech, šéf mi nasolil CELOU jednu kapitolu. Původně jsem si říkala, že se přepsal, ovšem nebylo tomu tak. Strávila jsem nad ní šest hodin a myslela si, že už mám volno. Ale kdeže… Ač mi běhaly mžitky před očima a potřebovala jsem odpočinek, šéf mi nasolil další lahůdku a jela jsem dál. Vzdorovat nemělo smysl.

Můj čtvrtý a zároveň poslední den překladu naplňoval příslib konce námahy a všech útrap. Překládala jsem ze setrvačnosti a motivovala se slovy „Ještě kousek a už to bude!“. A bylo.

Překlad byl dokončen po půlnoci dne 2.8.2007. Všichni jsme byli vyčerpaní a ospalí, ale šťastní, že jsme to dotáhli až do konce. Odměnou nám byl váš neutuchající zájem, který jste nám projevovali ve svých komentářích a za který vám chci poděkovat. Po velice intenzivním překládání byla vaše milá slova balzámem na duši, byla důkazem, že naše práce nebyla ani v nejmenším nedoceněná, což nás všechny těší dodnes.

Teď bych ráda poděkovala dvěma lidem, díky kterým můžu tento text psát. Prvním je strifer, který mě do Fénix teamu přijal, a druhým je Roxerd, který si mě v něm nechal. Díky, kluci.

A také bych ráda poděkovala vám, našim čtenářům, že sem stále rádi chodíte a čtete si naše výtvory.

Pro teď se loučím a přeji vám krásné ráno, hezký den, příjemný večer a dobrou noc!

Missbee

Kapitola č. 6: Harryho půlnoční setkání

2008-08-31T21:12:00.005+02:00

James si po vyučování pospíšil do nebelvírské společenské místnosti, a jak vybíhal schody, shazoval ze sebe školní hábit. Převlékl se do saka a večerního pláště, vlasy si uhladil pomocí vody z umyvadla, kriticky se na sebe v zrcadle zamračil a pak vyrazil zpátky za svým tátou.

Harry čekal s Nevillem u portrétu sira Cadogana.

„Byl to statečný boj,“ říkal právě Cadogan, nenuceně se nakláněl k rámu svého obrazu a názorně máchal svým mečem. Mluvil k Nevillovi, kterého to znervózňovalo. „Samozřejmě jsem to celé viděl, odehrálo se to právě tady. Bollox Humphreys, tak se jmenoval, bojoval jako posedlý. Samozřejmě prohrál, ale se vznešeností hodnou tisíce králů. Většinu jeho vnitřností skončila právě tam, kde stojíte, on přitom stále máchal mečem silou větší, než má horský troll. Skvělý muž. Skvělý!“

„Á, James, tady jsi,“ pronesl Neville nahlas, když k nim přicházel James. Harry a sir Cadogan vzhlédli. Harry se usmál a prohlédl si svého syna od hlavy až k patě.

„Tvoji mamku potěší, až se dozví, že ten plášť nosíš.“

„Abych byl upřímný, dnes jsem ho z kufru vytáhl poprvé,“ přiznal James a ostýchavě se zakřenil.

Harry přikývl. „A vrátí se do něho zpátky hned po setkání, že?“

„Na to vezmi jed.“

„Správný chlap,“ ocenil ho Harry. James šel po tátově boku, když si to namířili směrem ke schodům.

„Počkejte!“ zakřičel Cadogan, dal svůj meč do pochvy a skočil doprostřed svého obrazu. „Vyprávěl jsem vám o bitvě Rudých mágů? Nejkrvavější masakr, jaký tyto zdi viděly! Odehrála se přímo na začátku těch schodů! Příště tedy. Odvahu!“

„Kdo je to?“ zeptal se James a ohlížel se přes rameno.

„Poznáš ho,“ odvětil Neville. „Do té doby si užívej svou nevědomost.“

Během chůze James poslouchal, jak táta vypráví Nevillovi o posledních událostech na ministerstvu. Zatkli několik jednotlivců zapletených do padělání přenášedel. V podhůří se pohybovalo stále víc trollů, kam ministerstvo muselo nasadit hlídky, aby zabránily problémovým idiotům, kteří se odvažovali vstoupit na mudlovské pozemky. Nový ministr, Loquatious Knapp, si připravoval řeč při příležitosti rozvoje obchodu s asijskými kouzelníky, která zahrnovala zrušení zákazu létajících koberců a něco o ‚stínítkách‘.

„Jinými slovy,“ řekl Harry a povzdechl si, „všechno je více či méně jako vždycky. Sem tam nějaké útěky z vězení, malá spiknutí a rozmíšky. Politika a papírování.“

„Takže tím myslíš,“ usmíval se křivě Neville, „že mír může být pro bystrozora docela nudná záležitost.“

Harry se zašklebil. „Asi máš pravdu. Měl bych děkovat, že moje práce není zajímavá, že? Alespoň trávím většinu večerů doma s Ginny, Lil a Albusem.“ Podíval se dolů na Jamese. „A přijal jsem úkol velvyslance, který mi dovoluje vidět svého syna během jeho prvního týdne v Bradavicích.“

„Mám dojem, že doteď byl v pracovně McGonagallové jen jednou,“ poznamenal Neville.

„Vážně?“ řekl Harry a měřil si Jamese. „Pročpak?“

Neville zdvihl obočí a zadíval se na Jamese stylem ‚máš slovo‘.

„Já, ehm, rozbil jsem okno.“

Harryho úsměv trochu ztvrdnul. „Těším se, až mi povíš, jak se to přihodilo,“ pronesl zamyšleně. James na sobě cítil tátův pohled, jako by to byla sada drobných těžítek.

Dorazili k dvojitým dveřím, které byly otevřené dokořán. Chodbu naplňovala lahodná vůně.

„Jsme tady,“ řekl Neville a ustoupil, aby mohli Harry a James vstoupit první. „Sídlo Američanů během jejich pobytu. Poskytli jsme jim většinu jihozápadní věže. Nechali si ji vybavit rekreačním salonem, společenskou místností, kuchyní a personálem, který plní jejich příkazy.“

„To zní dobře,“ zhodnotil Harry a zkoumal prostor. Společenská místnost byla ve skutečnosti docela malá, s kruhovými stěnami, vysokým, hrubě osvíceným stropem, úzkým kamenným krbem a pouze dvěma vysokými, úzkými okny. Američané byli zaneprázdnění. Na podlaze ležely koberce z medvědích kůží a na stěnách vedle kamenného točitého schodiště visely gobelíny, jež hýřily barvami. Knihovna se třemi policemi byla napěchovaná tlustými svazky, které z ní šly vyndat, pouze když se vylezlo na viklající se žebřík. Nicméně nejvíc udivující věcí v místnosti byl komplex z mosazných koleček, kloubů a zrcadel, který visel ze stropu, zvolna se houpal a vyplňoval vrchní část sálu. James k němu ohromeně vzhlédl. Jak se stroj hýbal, slabě skřípal a klapal.

„Právě jste objevil mé Zařízení na tvorbu světla, můj chlapče,“ řekl Ben Franklyn, když se objevil ve velikých klenutých dveřích na konci točitého schodiště. „Jedna z mých nezbytných potřeb, kdykoli delší dobu cestuji, přestože se velice špatně skládá, a už vůbec nemluvím o tom, když ji znovu dávám dohromady a vyvažuji. Příšerné.“

„Je to úžasný přístroj,“ pronesl Neville, který taktéž vzhlížel k soustavě zrcadel a kol. „K čemu slouží?“

„Dovolte mi vám to předvést,“ odpověděl Franklyn horlivě. „Nejlépe pracuje za denního světla, samozřejmě, ovšem i svit měsíce a hvězd za jasné noci poskytnou dostatek světla. Večer jako tento by měl postačit. Sledujte…“

Přešel k otlučenému koženému křeslu s vysokým opěradlem, pohodlně se do něj usadil a pak zkoumal diagram na zdi. „Třetího září, ano. Luna je ve čtvrtém domě, takže… přibližně čtvrt na osm. Jupiter se dostává do poslední etapy…“

Jak si Franklyn mumlal, vytáhl svou hůlku a namířil ji na různé části zařízení. Přístroj ožil a kolečka se začala otáčet. Některé části se počaly rozpínat a vyplňovaly tak ještě víc prostoru. Zrcadla klouzala za skupinu čoček, což je opticky zvětšilo. Ozubená kolečka klapala a pohybovala se sem a tam. Celé zařízení jako by tančilo, jak ho Franklyn ovládal svou hůlkou a očividně si v duchu vše propočítával. Jak se vše hýbalo, uvnitř se začalo cosi tvořit. Mezi zrcadly se pomalu objevoval kužel narůžovělého světla tlustý jako obyčejná tužka a měnil zrnka prachu na drobounké ohníčky. Na místě se tvořil tucet paprsků, které vytvořily složitou geometrickou síť, v jejímž středu se spojily dohromady. James se otočil na místě a uchváceně sledoval drobné planety, které vznikly z barevného světla. Točily se a kroužily kolem a zanechávaly za sebou slabou stopu. V samém středu se nacházely dvě větší tělesa, která James rozpoznal jako Slunce a Měsíc. Slunce vypadalo jako míč růžového světla a Měsíc, menší z nich, byl jako stříbrný camrál, svítil jen z poloviny stejně jako ten opravdový a pomalu se otáčel. Celá soustava majestátně kroužila kolem, osvětlovala mosazné zařízení a vrhala úchvatné světelné kužele i na celý sál.

„Není nic zdravějšího než přírodní světlo,“ prohlásil Franklyn. „Tady se zachytí a díky pečlivě vyrovnané síti zrcadel a čoček se opět spojí, jak můžete vidět. Světlo se ovládá pomocí mých optických kouzel. Právě sledujete konečný výsledek. Skvělé na zrak, prospívá krvi a vůbec zdravotnímu stavu.“

„To je tajemství vaší dlouhověkosti?“ optal se bez dechu Harry.

„Toto je jen malá část,“ odvětil Franklyn přezíravě. „Prostě si jen rád čtu v noci a s tímhle je to mnohem větší potěšení než s baterkou.“ Zachytil Jamesův pohled a mrkl.

Ve dveřích se objevil profesor Jackson. Podíval se z Franklyna na světelné zařízení nad hlavou s lehkým despektem ve tváři. „Podává se večeře. Odebereme se do jídelny, nebo ji mám nechat přinést sem?“

Spolu s Harrym, Jamesem, Nevillem a představiteli ministerstva tu byla většina bradavických učitelů včetně profesorky Curryové. K Jamesově zděšení pověděla Curryová Harrymu vše o Jamesových schopnostech na fotbalovém hřišti a ujistila ho, že se postará, aby se jeho dovednosti ještě vylepšily.

Oproti Harryho dohadům bylo jídlo nesmírně rozmanité a chutné. Jako první chod se podávala ibišková polévka madam Delacroixové. Osobně ji nesla ke stolu a i přes svou slepotu se jí podařilo nevylít ani kapku. Ještě opatrněji pak ovládala naběračku svou hůlkou, do každé misky na stole nandala porci polévky a přitom zírala na strop a něco si mumlala. Ibišek byl vskutku velice pálivý a spolu s ním v polévce plavaly garnáty a párky, Jamesovi to však chutnalo. Další přišly na řadu čerstvé rohlíky a spousta druhů másel včetně jednoho hnědého a lepkavého, které Jackson identifikoval jako jablečné. James ho opatrně ochutnal na kousku chleba a pak si obrovské množství namazal na rohlík.

Hlavní chod tvořilo jehněčí s mátovým želé. James to nepovažoval za typické americké jídlo a hlasitě to komentoval.

„Žádné typické americké jídlo neexistuje, Jamesi,“ řekl Jackson. „Naše kuchyně, stejně jako lidé v naší zemi, je pouze souhrn různých světových kultur, ze kterých pocházíme.“

„To není tak úplně pravda,“ přerušil ho Franklyn. „Jasným důkazem jsou podle mě kořeněná buvolí křídla.“

„Budeme je jíst i dnes večer?“ zeptal se James s nadějí v hlase.

„Je mi líto,“ řekl Franklyn. „Je poněkud složité sehnat potřebné ingredience, pokud ovšem neoplýváte jedinečnými schopnostmi na poli voodoo jako madam Delacroixová.“

„Vážně?“ dotazoval se Neville a nabíral si víc mátového želé. „Jaké schopnosti, madam?“

Madam Delacroixová se nadechla a obdařila profesora Franklyna chřadnoucím, třebaže slepým pohledem. „Starý dobrák, neví, o čem mluví. Jen mám své zdroje, se kterými není obeznámen, jelikož se víc zajímá o mašiny a jiné věcičky.“

Poprvé toho večera se Franklynův úsměv zdál být poněkud chladným. „Madam Delacroixová je příliš skromná. Ve své zemi je, jak jistě víte, přední expertkou na přemisťování na dálku. Víte, co to je, Jamesi?“

James neměl nejmenší ponětí, ale cosi v jemném pohledu madam Delacroixové mu bránilo to přiznat. Franklyn ho pozoroval a očekával odpověď. Nakonec James zakroutil hlavou. Nicméně než mohl Franklyn cokoli vysvětlil, ozval se Harry.

„Prostě to znamená, že madam má řekněme různé prostředky, jak se někam dostat.“

„Tak by se to také dalo nazvat,“ uchechtl se Franklyn. Jamese onen chechtot znervóznil. Bylo na něm něco protivného. Všiml si, že Franklyn vyprazdňuje nejspíš již třetí sklenici vína. „Přemýšlejte, Jamesi. Přemisťování na dálku. Dovedete si to představit? Znamená to, že ubohá stará slepá madam Delacroixová se umí rozdvojit a svou kopii odeslat kamkoli do světa, něco si vzít a i to přinést zpátky. A co je nejlepší, její kopie, kterou vytvoří, není ani ubohá ani stará ani slepá. Pravda, madam?“

Delacroixová slepě zírala na místo přesně nad Franklynovým ramenem a v obličeji se jí zračil vztek. Pak se usmála, a jak už James viděl při příjezdu Američanů, úsměv změnil rysy její tváře. „Ach, drahý profesore Franklyne, vy ale povídáte pohádky,“ pronesla a její přízvuk byl ještě výraznější než obvykle. „Mé schopnosti nikdy nebyly tak úžasné, jak tvrdíte, a teď se ještě zhoršily, když už jsem stará žena, kterou vidíte před sebou. Kdybych dokázala něco takového, těžko bych se nechávala vidět takhle.“

Napětí v místnosti se uvolnilo a ozval se smích. Franklyn se lehce usmál a přešel to bez poznámky.

Po zákusku se Harry, Neville a zbytek bradavických přesunulo zpět do společenské místnosti, kde Franklynovo Zařízení na tvorbu světla vytvořilo blikající verzi Mléčné dráhy. Osvětlovala sál stříbrnou září, kterou James cítil i na své kůži. Jackson po večeři nabídl dospělým koktejl. Neville se svého sotva dotknul. Slečna Sacarhinová i pan Recreant pomalu usrkávali a nutili se do napjatých úsměvů. Potom co si Harry prohlédl proti světlu jantarovou tekutinu, vyprázdnil svou sklenku jedním lokem. Zašilhal a potřásl hlavou a pak se neschopen slova tázavě zadíval na Jacksona.

„Trocha nejlepší Tennessee s trochou kouzelnických přísad,“ objasnil Jackson.

Nakonec Harry poděkoval Američanům a popřál jim dobrou noc.

Procházeli ztemnělými chodbami, Harry šel vedle Jamese a ruku měl na jeho rameni.

„Chceš zůstat se mnou v pokojích pro hosty, Jamesi?“ zeptal se. „Nemůžu ti slíbit, že se po dnešku uvidíme. Celý zítřejší den budu zaneprázdněný, setkám se s Američany, podpořím naše přátele z odboru mezinárodní spolupráce a pak jedu domů. Co říkáš?“

„Jasně!“ souhlasil James okamžitě. „Kde je tvoje ložnice?“

Harry se usmál. „Dívej,“ pronesl tiše a zastavil se v polovině chodby. Otočil se, chodil sem a tam a zamyšleně pozoroval temný strop. „Potřebuji… úžasný pokoj se dvěma postelemi pro sebe a svého syna, kde bychom mohli dnes večer spát.“

James zíral na svého tátu. Uběhlo několik chvil a Harry stále ještě chodil tam a zpátky. Zdálo se, že na něco čeká. James se chtěl optat, co se chystá, ale náhle uslyšel hluk. Ze zdi za ním vycházely podivné zvuky, a když se otočil, spatřil, že místo kamenné stěny jsou teď ve zdi obrovské dveře, které tam ještě před chvílí nebyly. Harry pohlédl na svého syna, vědoucně se usmál a pak otevřel dveře.

Skrýval se za nimi velký pokoj, uvnitř byly dvě postele s nebesy, na stěnách visely znaky Nebelvíru, také zde byla skříň s Harryho kufrem a Jamesovými hábity a samozřejmě nechyběla koupelna. James se zastavil ve dveřích a němě otvíral a zavíral pusu.

„Komnata nejvyšší potřeby,“ vysvětlil mu Harry a sednul si do křesla. „Nemůžu uvěřit, že jsem ti o ní nikdy nevyprávěl.“

James se už chystal do postele, ale jeho taťka se převlékl do džín a svetru a opláchl si obličej.

„Musím ještě ven,“ prozradil Jamesovi. „Po večeři mě profesor Franklyn požádal, abychom se sešli. Chce se mnou probrat pár věcí, ale mimo naše oficiální schůzky.“ Něco v Harryho hlase Jamesovi napovědělo, že jeho táta stejně dává přednost osobních schůzkám před oficiálním shromážděním. „Nebudu pryč dlouho, navíc jdu dolů do komnat Američanů. Dáme si spolu ráno snídani?“

James šťastně přikývl. Stále ještě se nepřiměl povědět tátovi o svém bezútěšném selhání na famfrpálovém hřišti a byl rád, že to může odložit.

Když Harry odešel, James ležel na posteli a přemýšlel o událostech dnešního večera. Připomněl si náhlý nepříjemný výraz ve Franklynově obličeji, který ho překvapil. Byla to téměř stejná změna, jako když se voodoo královna madam Delacroixová usmála. A když už myslel na madam Delacroixovou, v mysli se mu vybavilo, jak slepě servírovala polévku, ovládajíc sběračku svou hrůzostrašnou černou hůlkou, a nevylila ani kapku.

James si uvědomil, že je příliš čilý na to, aby usnul. Sklouznul z postele a křížem krážem chodil po pokoji. Kufr jeho táty ležel otevřený na dně skříně. James do něho zběžně nahlédl, pak se zastavil a podíval se pozorněji. Věděl, na co kouká, hned jak to spatřil, ale byl překvapený, že si ho táta vzal s sebou. K čemu ho tu bude potřebovat? James přemýšlel. Nakonec sáhl do kufru, vytáhl otcův neviditelný plášť a rozbalil ho.

Kolikrát prozkoumával mladý Harry Potter bradavické pozemky bezpečně ukrytý pod tímto pláštěm? James slyšel spoustu příběhů nejen od svého táty, ale i od strýce Rona a tety Hermiony, aby věděl, že tohle je jedinečná příležitost, kterou nesmí propást. Ale kam půjde?

James se na chvíli zamyslel a pak mu po tváři přeběhl uličnický úsměv. Přetáhl si plášť přes hlavu, stejně jako vždy když mu Harry dovolil si s ním hrát a zmizel. O chvíli později se Komnata nejvyšší potřeby jako by sama od sebe otevřela a znovu zavřela.

James si to po špičkách namířil ke komnatám návštěvníků z Alma Aleronu.

Dostal se však jen do poloviny chodby, když spatřil nějaký pohyb. Pani Norrisová, Filchova příšerná kočka, se procházela po chodbě křížící se pár metrů od místa, kde stál s chodbou v níž byl James. James zastavil, dech mu uvízl v hrudi.

"Nemněla by si být už mrtvá, ty mrzká stará vzorek pro koberec?" zašeptal si pro sebe, proklínajíc osud.

Potom se Filchův hlas ozýval dolů v chodbě.

,,Co můj drahoušku?“ zeptal se monotónním hlasem.

,,Nedovol těm malým potvorám uniknout. Nauč je, že jejich malé myší příbuzenstvo se má třást od strachu.“

Filchův stín pronikl po podlaze na křižovatce, zatřepotal se jak se přibližoval. James věděl, že byl neviditelný, přesto se nemohl ubránit pocitu, že by se měl přikrčit co nejblíže k stěně. Přikradl se k úzkému prostoru mezi dveřmi a brněním, pokusil se dýchat plytce a potichu. Vykoukl zpoza loktu brnění. Filch kráčel ke křižovatce, jeho chůze byla nepravidelná.

,,Našla si jejich skrýši, drahá?“ zeptal se neviditelné pani Norrisové.

Sáhl do kabátu a vyndal odtud stříbrnou ploskačku. Dal si lok, rukávem si otřel rty a pak ploskačku zavřel.

,,Tam jsou, přicházejí touhle cestou, moje drahá. Pojď, pojď.“

Dvě myši cupitaly po křižovatce, kličkovali a uhýbali se jak se přibližovali Filchovi kroky. Pani Norrisová se na ně vrhla jak netopýr, ale myši uháněly pryč při stěně, u které se skrýval James. Pani Norrisovaje vrčíc následovala. Myši uháněly za brnění a kroutily se pod rohy neviditelného pláště. Jejich chladné malé tlapky cupitaliÿ přes Jamesovy bosé nohy, pak zastavily mezi jeho chodidly, jako by cítily skvělé místo pro skrýš.
James se snažil vytlačit je spod pláště, ale oni odmítaly odejít. Pani Norrisoá šlapala chodbou záměrně mýkajíc fousy. Dřepla si vedle podstavce brnění, natáhla jednu tlapku že je chytne, zastavila se kousek od okraje neviditelného pláště. Rozhlédla se, její oči se blýskali, cítíc myši někde blízko ale nevidíc je.

,,Neříkej mi, že tě ty hloupý zvířata přechytračily, moje drahá,“ řekl Filch, kráčejíc chodbou přímo k nim.

James viděl pani Norrisovou. Ona už střetla s neviditelným pláštěm už předtím, roky předtím. James znal příběhy, které mu byly řečeny strýcem Ronem i tetou Hermionou. Možná si pamatuje jeho pach. Anebo možná cítí Jamse samotného, jeho teplo a pach anebo tlukot jeho srdce. Zdvihla svoje zužující se oči jako kdyby věděla, že tam je a snažila se ze všech sil ho vidět.

,,Nebuď smutná má drahá poražená paní Norrisová,“ řekl Filch, stále se přibližujíc. Byl tak blízko, že mohl lehce dosáhnout a nevědomky se dotknout Jamse.

,,Jestli odešly, tak jen proto, aby řekly svým přátelům hlodavcům o tobě. Je to vítězství, ať si to vezmeš z kterékoliv strany."

Pani Norrisová se posunula blíž. Myši mezi Jamesovimi nohama znervózněly. Snažily se skrýt se pod ostatní, uhánějíc blíž Jakešovým nohám. Pani Norrisová napřáhla tlapku. Jamse oblila hrůza, tlapka se otřela o okraj neviditelného pláště. Zasyčela. Myši slyšíc sykot zpanikařily. Uháněly spod pláště vrhajíc se přímo pod tlapy paní Norrisové. Ta vyskočila na ně a sledovala, jak cupitají podél chodby. Filch se chraplavě zasmál.

,,Oni se tě vyděsily, drahá. To bych neočekával. Támhle jdou! Jdi po nich! Za nimi!“

Ale pani Norrisová se v polovině otočila zpět k Jamesovi, její zlověstné oranžové oči se zúžily, její štěrbiny zřítelnice se rozšířily. Znovu napřáhla tlapku.

,,Pojď, pani Norrisová, pojď!“ pronesl Filch mrzutě.

Strčil ji svou botou a tlačil ji pryč od Jamse a k myším, které zmizely v chodbě. Filchova bota zachytila okraj pláště tahajíc ho pryč od Jamesova chodidla. Ten ucítil vzduch na svém palci u nohou. Pani Norrisová se otočila zpátky a zasyčela na Jamese. Filch však byl příliš otupěný aby si toho všimnul.

,,Myši šly tudy, ty stará slepá věci. Nikdy bych neuhádl, že dvojice hloupých zvířat na tebe vyskočí. Běž, běž. Je jich vždycky víc v blízkosti kuchyně.“

Toulal se ve stínu chodby, napomoh ho pani Norrisová následovala, házejíc občasný jízlivý pohled zpátky k Jamesovi.

James si nejistě oddechl, když školník se svou kočkou zabočil za roh. Upokojil se a pokračoval dál. Kráčel lehce a cítil se extrémně šťastně. Když došel ke dveřím, za kterými byli ubytovaní hosté, zjistil, že jsou zavřeny na závoru. Přiložil ucho ke dveřím a mohl slyšet hlasy dvou mužů. Jeho otce a Franklyna. Byly tlumené a mnoha slovům nerozuměl. Už to chtěl vzdát a sejít o patro níž. Myslel si, že možná potká opět Cedrikova ducha nebo záhadného vetřelce. V tom uslyšel hlasy silněji a závora se začala otevírat. James se okamžitě klidil z cesty a úplně zapomněl na to, že je pod pláštěm neviditelný. Přitlačil se ke stěně a ani nedutal.

Franklyn se objevil jako první. Harry ho tiše následoval jako pravý bystrozor. „Být potichu, když to nepotřebuješ. To je věc, kterou je třeba neustále procvičovat,“ říkával Harry často svému synovi, „a nebudeš na to muset myslet, když to potřebovat budeš.“

Jedna vlastnost je velmi důležitá. Být potichu, i když to v danou chvíli nepotřebuješ. Protože až to budeš potřebovat, zvládneš to o to snadněji.

„Vtipné,“ řekl Harry. „Sám se i jako dospělý nemůžu zbavit pocitu, že mě někdo chytí a potrestá za to, že se v noci toulám po chodbách.“

„Podle mých zkušeností je bezpečnější konverzovat za pochodu, a to někde, kde by nás nikdo neočekával,“ řekl Franklyn s vážným výrazem ve tváři. „I stěny mají uši.“

Muži zpomalili. James je následoval v bezpečné vzdálenosti. Dával přitom pozor, aby nedýchal příliš nahlas a hlavně aby nezakopl o lem pláště.

„Věci se moc nezměnily," řekl Franklyn. „Dnes ovšem existují horší věci než školní trest.“

„Upřímně, nevím,“ odpověděl Harry a James zaslechl ironický podtón v jeho hlase.

„Já zakusil několik obzvláště odporných.“

Franklyn vyhýbavě zamumlal.

„V historii našich škol se událo nespočet věcí, každopádně mě nenapadá nikdo, kdo by se mohl byť jen částečně rovnat Voldemortovi. Je pravda, že na každého působil více než hrozivě, a proto je naší povinností zajistit, aby se taková věc neopakovala.“

„Podle této schůzky soudím, že jste tento problém ochoten probrat. Samozřejmě neoficiálně, je to tak?“ zeptal se Harry vážně.

Franklyn si povzdechl.

„Jeden nikdy nemůže mít tolik přátel nebo tolik zdrojů, pane Pottere. Já nejsem bystrozor a nemám žádnou oficiální autoritu nebo policejní pravomoc ani v naší krajině. Já jsem jen starý učitel. Staří učitelé, však bývají často podceňovaní jak určitě víte. Staří učitelé vidí celkem dost.“

„Máte vlastní verzi na Pokrokovou skupinu(PS) v Alma Aleronu?“

„Oh, to už je za námi. Pro většinu studentů a zrovna tak i učitelský sbor, jsou fakta o Voldemortovi a jeho smrtijedech jen dohady. Je neuvěřitelné jak krátký čas musí projít aby určitý druh lidí cítil, že je bezpečné převrátit historii vzhůru nohama.“

,,Pokroková skupina ví, že potřebují být opatrní,“řekl Harry tichým hlasem.

„Je stále dost lidí co žijí a mají vzpomínky z první ruky na Voldemorta a jeho ukrutnosti. Dost lidí si stále pamatuje na zmizelé rodiny a přátelé, zabitých jeho rukou nebo rukama jeho smrtijedů. Stále jich ovšem láká popřít status quo, ale možní je všecko, ale PS je silná zejména mezi mladými. Je to přirozené, ale obyčejně krátkodobé. Doufejme.“

„Historie mizí,“ řekl Franklyn znechuceně. „Já bych to měl vědět. Žil jsem v ní a vskutku ti můžu říct že někdy je obrovská propast mezi tím co se oznámí a tím co ve skutečnosti stalo.“

„Očekával bych že to je výjimka a ne pravidlo,“ konstatoval Harry.

Franklyn si povzdechl a zabočil za roh. ,,Předpokládám, že ačkoliv je výjimkou dávat agitátorům jako PS všechno střelivo, ani oni nemohou popřít všechny historické záznamy co by si přáli. Jestli by povstala historie o Voldemortovi, víme, že by se jim to hodilo do programu. Takový opatrný útok by rozsel semínka pochybností mezi lidi, kteří nejsou dost silní věřit jen skresleným faktům.“

„To sedí,“ řekl Harry ztišil hlas a dodal, „Jestli máte nějaký hezký nápad co jejich program nebo cíl vlastně je.“

„Samozřejmě že mám a vy též pane Pottere.“ Program nemůže změnit tisícovky roků? Je to tak?“

„Ne nemůže.“

„Harry Potter.“ Franklyn zastavil v temnotě chodby, hledíc na Harryho tvář. „Už teď značné množství lidí v mé krajině věří, že Lord Tom Rojvol Raddle, jak ho teď nazývají, byl nespravedlivě démonizován vámi, který jste ho porazil. Oni raději věří, že Voldemort byl revolučním hrdinou, svěží myslitel, jehož víra byla jednoduchou proti tradičně tolerovaným pravidlům. Oni si myslí, že byl zničen protože hrozilo, že by mohl udělat věci lepšími, ne horšími, a bohatí a mocní vzdorovali vůči změně k lepšímu.“

James stál pár stop od nich ukrytý pod pláštěm, mohl vidět jak jeho otec zvíra čelist zatímco Franklyn mluvil. Ale když Harry odpověděl, jeho hlas zůstal pokojný a odměřený.

,,Ty víš že jsou to lži a zkomoleniny, doufám.“

,,Samozřejmě, že vím,“řekl Franklyn, zamítavě mávnul rukou, téměř naštvaně. ,,Ale je pravda, že jsou to atraktivní lži pro určité typy lidí. Tito zvěstovatelé zkomolenin vědí jak apelovat na city lidí. Oni věří že pravda je drát který můžou ohýbat jak se jim zlíbí. To je jejích program, když se o něj tak starají.“ Harry zůstal klidný a nehybný.

,,A ten program, vy věříte, že je to vláda nad světem mudlů?“

Franklyn se krutě zasmál, a James myslel na nechutný chichot profesora když se u večeře diskutovalo a schopnostech madam Dalacroix.

,,Poslouchejte. Oni jsou silní teď. Tvrdí přesný opak. Jejich soustředěné volání pro absolutní rovnosti mezi mudlovským a kouzelnickým světem. Úplné odhalení, zrušení všech zákonů a tajemství a nekonkurenci. Kážou, že je nefér neukázat mudlům kdo jsme.“

Harry přikývl pochmurně. ,,Vidíme to tady. Samozřejmě, je to dvojsečný meč. Předsudky a rovnost v té stejné správě.“

,,Určitě,“ souhlasil Franklyn, pokračujíc v chůzi dál po chodbě. ,,V Americe, vidíme vzkříšení příběhů o mudlovských vědcích lapajících čaroděje a čarodějky, kteří je mučili, aby objevili tajemství jejich magie.“

,,Myslíte jako návrat do minulosti, ke starým Salemským procesům?“ zeptal se Harry.

Franklyn se zasmál.,,Tehdy v tom nebyli žádné zákeřnosti. Tehdy to byly starý dobrý časy. Jasně, čaroději byli souzeni, a množství bylo upáleno, ale jak víte žádná čarodějka nedovolí aby byl její čarovný proutek zničen na mudlovské hranici. Oni obyčejně stáli v plamenech a křičeli chvíli jen aby mudlům udělali divadlo a pak se přemístili z hranice do krbu vlastního domu. To samozřejmě byl původ dnešní letaxové sítě. V dnešní době příběhy čarodějek a čarodějníků o jejích chycení a systematickém mučení jsou čiré nesmysly. Nevadí že tomu věří. Kultura strachu a předsudků pracuje ruku v ruce s jejich misí “rovnosti“. Úplné odhalení, jak tvrdí, přinese mír a svobodu. Na druhé straně pokračováním s politikou tajemství může vést jedině k více útokům na čarodějnickou komunitu a stále větší invazi mudlovského světa.“

Harry zastavil u okna. ,, A jednou dosáhnou svého záměru o totálním odhalení před světem mudlů?“

,,Je to jediný možný výsledek toho všeho, nebo není?“odpověděl Franklyn.

Harryho tvář byla v měsíčním světle zamyšlená. ,,Mudlové a kouzelníci dospějí jedině k soutěživosti a žárlivosti, tak jak tomu bylo v minulosti. Temní čarodějové to jistě zneužijí. Začne to jako malé výzvy a výbuchy. Přejdou zákony, které si vynutí rovnost zacházení, ale takovéhle zákony se jen stanou základem pro nové spory. Čarodějové budou požadovat místa v mudlovských mocenských strukturách a to vše pod jménem rovnost. Jednou protisknou větší kontrolu, víc síly. Zvítězí nad mudlovskými vůdci, použijíc sliby a lži kde budou moci a kde ne použijí Imperius. Nakonec se tohle uspořádaní zlomí, což bude nevyhnutelně vést k největší válce všech dob.“ Harryho hlas ztichnul a Harry začal přemýšlet. Obrátil se k Franklynovi, který stál a hleděl na něj. Jeho tvář byla klidná ale hrozivá.

,,A to je to co chtějí, nebo ne? Válka s mudlovským světem.“

,,To je to co chtěli vždycky,“ souhlasil Franklyn. ,,Zápas nikdy neskončil. Jen změnil podobu.“

,,Kdo to zapříčinili?“ zeptal se Harry jednoduše.

Franklyn si opět obrovsky povzdechl a pohlédl Harrymu do očí. ,,To není tak jednoduché. Ve skutečnosti je nemožné oddělit podněcovatele od následovatelů. Jsou to individua poučená dívat se hlouběji.“

,,Madam Delacroix.“Franklyn vzhlédl a zkoumal Harryho tvář. Harry přikývl. ,,A profesor Jackson.“

James si vydýchl a pak si zakryl rukou ústa . Jeho otec a profesor Franklyn stáli velice tiše. James si byl jistý, že ho slyšeli. Pak Harry opět přihovořil. ,,Ještě někdo?“ Franklyn pomaly potřásl hlavou. ,, Samozřejmě. Ale oni jen pozorují všechno a všechny. Je to jak zamoření šváby v stěnách. Můžete se dívat buď na šváby nebo na vyhořelý dům.“

James se opatrně otočil a šel zpátky, když se cítil v bezpečí z doslechu, zahnul a zopakoval jsi cestu ke křídlu Američanů. Jeho srdce bušilo, byl si jist že tak hlučný tlukot musí slyšet buď jeho táta nebo profesor Franklyn. Věděl, že takzvaná PS není dobrá, ale teď věděl že plánují návrat Merlina Ambrosia věříc že jim pomůže uskutečnit jejich falešný cíl rovnosti, který nevyhnutně bude vést v válce. Merlin řekl že se vrátí když rovnováha mezi světem mudlů a kouzelníků bude vhodnější pro jeho činy. Co to ještě může znamenat? Nebyl překvapený že madam Delacroix může být zapletena do spiknutí. Ale profesor Jackson? Nemohl tomu uvěřit navzdory jeho popudlivému výzoru. Bylo těžké si představit Jaksona jako součást tajného spiknutí za nadvládu nad mudlovským světem. Franklyn se musí v tomhle mýlit.

James lehce prošel okolo ubytování pro Američany, hledajíc dveře komnaty ve které měli zůstat on a jeho otec. Znenadání ho bodl osten strachu, protože si vzpomněl že dveře zmizeli když z nich vyšel. Samozřejmě to byla magická místnost. Jak sem mohl předpokládat, že se dostanu zpátky? Ptal se James v duchu. Měl jsem být uvnitř, očividně spící když přijde otec zpátky. Zastavil v chodbě, ale nebyl si jist ve které části stěny dveře zmizeli. Rozhlédl se beznadějně, neschopný udržet pozornost na hledání jakéhokoliv drobného záchytného bodu aby zjistil kde jsou dveře skryty, Co to otec říkal? Komnata nejvyšší potřeby?James si vzpomněl na svůj proutek. Vytáhl ho třesoucími se rukama z pláště, aby objevil pokoj. ,,Uh,“ začal šeptat ukazujíc při tom hůlkou na stěnu. ,,Komnato nejvyšší potřeby, otevři se?“ Nic se samozřejmě nestalo. A James zaslechl hluk. Jeho smysly vzrostly a byly až bolestně ostré. Jeho tělo zasáhla vlna adrenalinu. Poslouchal a jeho oči se rozšířily. Slyšel hlasy. Franklyn a jeho otec se už vraceli zpátky.

Museli začít cestu téměř ve stejném čase jako James, ale trochu pomaleji. Slyšel jejich tlumené hlasy, možná zastavili před Franklynovou komnatou. Jeho otec se vrátí za malý moment. James zuřivě přemýšlel. Co otec dělal aby otevřel dveře? Jen stál, nebo ne, čekal, a pak bum dveře byli tady? Ne, vzpomínal James, předtím něco říkal. A chodil sem a tam. James si oživoval vzpomínky, snažíc se vzpomenout co jeho táta říkal, ale byl příliš nervózní. Světlo prosvítalo na konci chodby. Kroky se blížily. James se podíval zoufale na chodbu. Otec se blížil, hůlku měl rozsvícenou, ale světlo sláblo.

James si vzpomněl na vlastní vytaženou hůlku a na ramena mimo plášť. Trhnul pláštěm co nejrychleji a nejtiššeji jak jen mohl a upravoval si ho tak, aby se pod ním ukryl celý. Byl zoufalý. Jeho otec vstoupí do komnaty a uvidí, že tam James není. Možná bych ho mohl následovat a pak tvrdit, že jsem si musel jít pro knížku, kterou jsem potřeboval? Pomyslel si James, ale on nikdy moc neuměl lhát. Naproti tomu mám na sobě plášť. Téměř nahlas vzdechl.

Harry Potter zastavil uprostřed chodby. Zvedl hůlku a ukázal s ní na stěnu. ,,Potřebuji se dostat do pokoje, ve kterém spí můj syn,“ řekl. Nic se nestalo. Harry se zdál překvapený. ,,Hm,“ řekl si pro sebe. ,,To je zvláštní, proč se dveře neotevřely. Domnívám se…“ rozhlédl se zvednul obočí a nepatrně se usmál, ,, že je to proto, že můj syn nespí v komnatě nejvyšší potřeby, ale stojí tady na chodbě se mnou pod neviditelným pláštěm a snaží se ze všech sil vzpomenout si jak se otevírají dveře. Správně Jamesi?“

James si oddechl a sundal ze sebe plášť. ,,Ty všechno víš dopředu nebo ne?“

,,Předpokládal jsem to když jsem zaslechl tvůj dech. Ale nebyl jsem si jist až do toho triku s dveřmi. Pojďme dovnitř.“ Harry Potter se unaveně zachichotal. Přešel třikrát tam a zpátky a říkal slova aby je komnata nejvyšší potřeby otevřela a on mohl vejít.

Když byli oba v posteli, James na vrchní, dívajíc se na temný strop, Harry začal hovořit. ,,Nemusíš jít v mích šlépějích, Jamesi. Doufám, že to víš.“

James naprázdno polkl, nebyl připraven odpovědět. Jen poslouchal a čekal.

,,Byl si dole, takže si slyšel co říkal profesor Franklyn,“ Harry nakonec řekl. ,,Byla tam jedna část toho co řekl co chci aby sis pamatoval. Vždycky je nějaké spiknutí, nějaká revoluce. Boj je vždy stejný jen má jiné črty. A není tvojí práci zachránit svět, synu. Jestli to jednou uděláš půjdeš a dostaneš se do nebezpečí znovu, znovu a znovu. To je přirozený běh věcí.“

Harry přestal mluvit a James ho slyšel jak se potichu směje. ,,Vím jak se cítíš. Pamatuji si obrovskou tíhu zodpovědnosti a do hlavy stoupající napětí z víry že jsem byl jediný kdo může zastavit zlo, vyhrát válku, v souboji pro definitivní dobro. Ale Jamesi, nebyla to povinnost mně samotného. Byl to boj každého. Oběť každého. A tyhle oběti byli daleko větší než má vlastní. To není povinnost jednoho muže zachránit svět. A je jistý že to není povinnost jednoho chlapce, který ještě ani neví jak otevřít komnatu nejvyšší potřeby.“ James slyšel pohyb na posteli pod ním. Jeho otec stál a hleděl na Jamese na horní posteli. Ve tmě James neviděl jeho výraz, ale věděl to. Jeho otec se usmíval. Jeho otec to věděl. Jeho otec byl Harry Potter. ,,Na co myslíš synu?“ James se zhluboka nadechl. Chtěl svému otci říct o všem co viděl a slyšel. Už měl na jazyku říct mu o mudlovském vetřelci, o duchovi Cedrika Diggoryho, o tajemství Astramadduxe, o plánu návratu Merlina a jeho využití v konečné válce s mudly. Ale nakonec se rozhodl to neříct. Jen se usmíval na otce. ,,Já vím táto. Nedělej si o mě starosti. Jestli se rozhodnu zachránit svět, pošlu tobě a mámě správu jako prvním.OK?“ Harry se ušklíbl a potřásl hlavou. Celkově eomu moc neuvěřil, ale věděl, že není důvod naléhat. Lehl si zpátky na spodní postel. O pět minut později, se James ptal. ,,Hej, táto, je nějaká šance že bys mi mohl nechat neviditelný plášť taky v škole, alespoň pro tenhle rok?“

,,Žádná, můj chlapče. Žádná,“ odpověděl Harry unaveně. James ho slyšel převalit se.

Pár minut později oba usnuli.

Když James a Harry Potter vstoupili do Velké síně druhý den ráno, James cítil, že nálada v místnosti se změnila. Byl zvyklý na reakce kouzelnické komunity kdykoliv byl někde s otcem, ale tohle bylo jiné. Raději se otáčeli, aby na ně nehleděli. James cítil uštěpačné pohledy v ostatních směrech. Konverzace ztichla. Byli podivnou senzací. Pohledy lidí byli bokem od nich anebo je přehazovaly z Jamese na Harryho a zpátky. James cítil vlnu hněvu. Kdo byli tihle lidé? Většina z nich byli dobří čarodějové a čarodějky a jejich rodiče vždycky podporovali Harryho Pottera, poprvé chlapce který přežil, pak mladého muže který zpříčinil pád Voldemorta a nakonec muže který byl šéfem bystrozorského oddělení. Teď, jen pár agitátorů mnělo namalovaných nějaké znaky a šířili okolo stupidní zvěsti, a báli se pohlédnout mu přímo do očí. Hned jak si tohle James pomyslel zjistil že to není celkem pravda. Harry a James si sedli na konec nebelvírskeho stolu(James totiž otce poprosil aby si nesedal k učitelskému stolu na pódium), tam bylo pár úšklebků a pár srdečních pozdravů. Ted uviděl Harryho, křikl na něj a běžel po celé délce stolu dávajíc Harrymu komplikovaně ruku co zahrnovalo buchnut pěstí, stisk rukou a nakonec objetí, které bylo z jedné částí objetí a z druhé části úderem do nějaké části těla. Harry se zřítil zpátky na lavičku a smál se.

,,Tede, jednou určitě udřeš sám sebe.“

,,Můj kmotr, všichni,“představil Ted Harryho uvádějíc ho do velké místnosti.

,,Už si poznal Noaha, Harry? Je Uličník jako já a Petra.“

Harry si s ním potřásl rukou. ,,Myslím, že jsme se viděli minulý rok na famfrpalovém zápasu.“

,,Jistě,“ řekl Noah. ,,To byla hra kde Ted skóroval vítězný bod pro soupeřův tým. Jak bych mohl zapomenout?“

,,Technicky to byla jenom asistence,“ řekl Ted přepjatě. ,,Stalo se to při bitce. To, že camrál pokračoval dál na gól, byla jenom náhoda. Bylo to skórování přetlačením se přes obruč.“

,,Mrzí mě, že vás musím přerušit, ale mohli by jsme si já a James dát malou snídani?“ zeptal se Harry ukazujíc na stůl. ,,Nechť se tak stane,“ řekl Ted velkoryse. ,,A jestli ti některý z těchhle rebelů bude dělat potíže, jen mi dej vědět. Dneska večer je famfrpál, očekáváme odpor.“ Přejel chmurným pohledem po místnosti, pak se zašklebil a šel pryč.

,,Já mu říkal aby si to tak nebral ale to by odválo jeho vtipnost, nemyslíš?“ řekl Harry dívajíc se na odcházejícího Teda. James se zašklebil. Oba si pak začali plnit talíře před sebou z podnosů po celém stole.

Začali jíst, James se potěšil když vstoupili Ralph a Zane. Nadšeně jim zamával. ,,Hej tati, tohle jsou mí přátelé, Zane a Ralph,“ pověděl James a oni se nahrnuli na lavičku na druhé straně stolu. ,,Zane je ten blonďatý a Ralph je ten co vypadá jak dům z cihel.“

,,Jsem rád že vás poznávám, Zane, Ralphe,“ řekl Harry. ,,James mi o obou z vás řekl spoustu dobrých věcí.“

,,Já jsem o vás četl,“ vykřikl Ralph a hleděl upřeně na Harryho.

,,Nevěř všem těm nesmyslům“ zasmál se Harry

,,Nezničil jste hrdinsky Voldemorta?“ řekl a zvedl obočí na Jamese.

,,Hlavní bod, ano to je zřejmě pravda. Ačkoliv jestli bys tam tehdy byl, zdálo by se ti to méně hrdinské v té době. Hlavně, já a mí přátelé jsme se snažil aby nás nevyhodili ze školy, aby nás něco nesnědlo nebo aby jsme nebyli prokletí.“ Zane se zdál být nepřirozeně tichý.

,,Nač se tím zaobírat?“ řekl James šťouchnouc do kamaráda.

,,Jsi příliš malý abys mohl poznat celek o obrovském idolu Harry Potterovi.“ Zane udělal grimasu a pak vytáhl Denního Věštce ze svého batohu.

,,Tohle smrdí,“ řekl, povzdechl si a popadl papír rozevírajíc noviny na stole, ,,ale uvidíš to dříve či později.“ James se opřel a zazřel na něj.

,,Bradavická proti bystrozorská demonstrace zastínila mezinárodní konferenci“ hlásal titulek. Pod tím menším stojí: ,,Potterova návštěva spustila celoškolský protest aby kouzelnická komunita přehodnotila bystrozorskou policii“ James cítil že mu rudnou líce od hněvu. Avšak předtím jak stihl zareagovat mu otec dal ruku na rameno.

,,Hmm,“ řekl Harry mírně. ,,To je celá Rita Holoubková.“ Zane se zamračil na Harryho zamračil se na noviny a řekl:,,Vy dokážete říct kdo to psal jen po přečtení nadpisu?“

,,Ne,“ zasmál se Harry, pustil z hlavy noviny a zahloubil se nad plátkem svého francouzského toastu.

,,Její jméno je na podtitulku. Stále je to lepší než její typická spleť nesmyslů. Je to krátkodobá záležitost. Svět na to zapomene během příštího týdne.“

James si četl první odstavec a jeho čelo čím dál tím víc vráskatělo od zuřivosti.

,,Napsala že tam byla většina školy, protestovala a křičela. To je totální nesmysl! Viděl jsem to a jestli tam bylo víc jak sto lidí, políbím třaskavého skvorejše! Přitom většina tam byla jen se podívat o co jde! Bylo tam jenom asi patnáct nebo dvacet lidí se protestními odznaky a transparenty!“ Harry si povzdechl. ,,Je to jenom příběh, Jamesi. Nepředpokládá se že je přesný a spolehlivý, předpokládá se, že prodá noviny.“

,,Ale jak jim můžeš dovolit říkat takové věci? Je to nebezpečné! Profesor Franklyn…“

Pozřel se na Harryho ho zastavil předtím jak by zašel dál. Po pár sekundách Harryho výraz zjemněl.

,,Já vím že si děláš starosti, Jamesi a neviním tě. Ale jsou způsoby jak zacházet s takovými věcmi, a ani jeden z těch způsobů není hádat je s lidmi jako je Rita Holoubková.“

,,To zní jak kdyby to říkala McGonagallová,“ řekl James, sklopil svůj zrak a nabodl si kus klobásy.

,,Mělo by“ zopakoval Harry rychle, ,,Učila mně. A myslím, že pro tebe je to paní ředitelka McGonagallová.“ James mrzutě strčil do talíře. Pak se na nikoho nechtěl podívat, pořádně zaklapl noviny a strčil je pryč z jeho dohledu.

,,První famfrpálový zápas sezóny je dnes večer jestli se nemýlím?“ zeptal se Harry mávajíc vidličkou na chlapce. ,,Havraspár proti Nebelvíru!“ vyhlásil Zane.

,,Moje první hra! Nemůžu se dočkat!“ James vzhlédl a uviděl svého otce šklebit se na Zana. ,,Hraješ za havraspársky tím! To je super. Jestli se mi podaří skončit dost brzo, plánuji se jít podívat na zápas. Těším se, že uvidím tvůj let. Na jaké pozici hraješ?“

„Odrážeč,“ odpověděl Zane, předstírajíc úder na potlouk s vidličkou.

,,Je vážně skvělý, pane Poterre,“ řekl vážně Ralph. ,,Viděl jsem ho při prvním letu. Málem udělal díru doprostřed hřiště, ale v poslední chvíli zastavil.“

,,To vyžaduje velkou kontrolu,“ potvrdil Harry studujíc Ralpha. ,,A předtím jste měli hodiny na koštěti?“

„Ne ani jednu!“ křikl Ralph.

,,Je to trochu neuvěřitelný že jo?“

James pohlédl na Ralpha, jehož tvář se šklebila, snažil se zachytit jeho pohled a zabránit mu hovořit dál, ale už bylo pozdě.

,,Možná si to nevypočetl,“ řekl Ralph, ,,jestli by nevzlétal po Jamesovi, který ztratil kontrolu a letěl jak zátka z flašky.“ Ralph se zakroutil na lavičce napodobujíc Jamesův let na koštěti.

,,Ale vy budete samozřejmě podporovat Nebelvír!“ Zane ho znenadání přerušil, položil svou dlaň Ralphovi na ústa a tlačil ho pryč. Harry na ně pozřel pod stůl, žvýkajíc kus toastu a pohlédl mu do tváře.

,,Eh, dobře, ano. Samozřejmě,“ přikývl stále hledíc z jednoho na druhého.

,,Ano dobře to je prima. Úplně rozumím,“ řekl Zane rychle, kývnul obočím na Ralpha, který pořád seděl a díval se zmateně na něj.

,,Podívej na hodiny. Musíme jít, Ralphinátore. Musíme se dostat do třídy“

,,Já mám první hodinu volnou,“ protestoval Ralph. ,, A ještě jsem nesnídal.“

,,Jdeme, blbče!“ trval na svém Zane, obešel stůl a táhl Ralpha pryč za loket. Zane jen ztěžka pohnul Ralphem, ale Ralph dovolil aby ho vlekl podél stolu.

,,Co je?“ nahlas si stěžoval Ralph a hleděl na Zaneov mnohomluvný pohled.

,,Co? Řekl jsem snad něco co jsem nemněl…“ Zastavil. Zvedl obočí a pohlédl zpátky na zahanbeného Jamese.

,,Oh. Ah,“ řekl jak ho Zane tlačil ven ze dveří.

Když zahnuli za roh, James slyšel Rapha jak říká, ,,Já jsem ale idiot, že jo?“

James si povzdechl. ,,Tak jo zbabral jsem famfrpál. Je mi to líto.“ Harry studoval tvář svého syna.

,,Bylo to až tak strašný?“

James přikývl. ,,Já vím,“ řekl. ,,Není to tak strašné. Je to jen famfrpál. Vždycky je tady další rok. Já to nemusím dělat jen proto, že ty si to dělal. Vím, vím. Nemusíš mi to říkat.“

Harry se upřeně díval na Jamese, jeho čelist se slabo pohnula jak přemýšlel. Nakonec jen nečinně seděl a zvedl svou dýňovou šťávu.

,,Dobře to mi odlehlo. Zní to jako by si dělal mou práci otce.“ James pohlédl na otce. Harry pohlédl zpátky na něho a dal si velmi dlouhý pomalý doušek ze své sklenice. Zdálo se že se směje a skrývá úsměv za sklenici. James se snažil nesmát. To je vážný, řekl si pro sebe. To není vtipný. To je famfrpál. Po té myšlence jeho sebeovládaní nepatrně sláblo. Smál se, a pak se to snažil zakrýt rukou, co to jen zhoršilo. Harry položil sklenici a zašklebil se, pomalu potřásl hlavou.

,,Tohle ti vážně dělalo starosti Jamesi?

James se váhavě usmál. ,,Ano tati. Samozřejmě že dělalo. Je to přeci famfrpál. Je to tvůj sport, a dědův taky. Já jsem James Potter. Očekává se že budu excelentní na koštěti. Ne nebezpečný pro mně a všechny kolem mě.“ Harry se naklonil dopředu, odsunul sklenici a pohlédl Jamesovi rovnou do očí.

,,A stále můžeš být excelentní na koštěti. U Merlinovy brady, synu jsi tady jen týden a měl jsi svou první hodinu létaní, nebo ne? Když jsem já začínal neměli mi dovolit nastoupit bez hodin létaní, možná bych měl o mnoho méně zranění.“

,,Ale když ti to dovolili,“ James přerušil jeho mluvení, ,,musel jsi v tom být vynikající.“

,,To není tvá chyba. Děláš si starosti se splněním mýtu, kterým se zdám být a nedáváš šanci sobě, být lepší. Myslíš si, že jsi poražený už předtím, než si začal. Nevidíš to? Nikdo nemůže soutěžit s legendou. Dokonce si přeji aby polovina z čarodějnických příběhů o mě byly nadsazené. Každý den, se dívám na sebe v zrcadle a říkám sám sobě nesnaž se tolik být slavný Harry Poter, jen relaxuj a dovolit si být tvým tátou, tvé mámě manželem a nejlepším bystrozorem jakým mohu být, což se někdy nezdát být až tak úžasné, když mám říct pravdu. Musíš přestat myslet na sebe jako na syna Harryho Pottera…“ Harry udělal pauzu, viděl že James ho skutečně poslouchá, možná poprvé. Trochu se pousmál.

,,Dáš mi šanci myslel si o sobě že sem jen táta Jamese Pottera. Protože ze všech věcí co jsem v životě udělal mohu vyzdvihnout tebe, Abuse a Lily, tři věci na které jsem nejpyšnější na světě. Rozumíš?“ James se pokřiveně usmál. On to nevěděl, ale byl to ten samý pokřivený úsměv co tak často vídal na otcově tváři.

,,V pořádku tati. Já to zkusím. Ale je to velmi těžké.“ Harry přikývl chápavě a nic neudělal. Po momentě řekl, ,,Jsem vždycky tak předvídatelný?“ James udělal zasvěcenou grimasu.

,,Jasně, tati. Ty i máma, oba. ´Nepůjdeš ven když máš oblečený tohle, že jo?´“ Harry se hlasitě zasmál Jamesove opisu Ginny. James pokračoval. ,,´Venku je chladno dej si svetr! Neříkej taková slova před starou mámou! Přestaň se hrát se zahradním skřítkem, budeš mít zelené prsty!´“

Harry se pořád smál a utíral si oči od slz, rozloučil se a slíbil, že se uvidí na famfrpálovém zápasu.

Kapitola č. 11: Kovoléčba těla i duše

2008-08-31T21:11:00.001+02:00

Když se Harry ráno vzbudil, byla postel prázdná. Rozhlédl se po pokoji, ale otce v ní nikde nenašel, přestože nakoukl i do koupelny. S hlubokým povzdechem se ho tedy vydal hledat.

„Ahoj, Harry.“ pozdravil ho Neville, který právě procházel okolo s náručí plnou nejrozličnějších lektvarů.

„Ahoj, Neville. Nechceš s tím pomoct?“ nabídl se, ale kamarád jen zakroutil hlavou.

„Děkuji, zvládnu to, ale asi bys měl jít vysvobodit pana Conroye před svým otcem. Zavřeli se na ošetřovně asi před hodinou a jeho křik se rozléhá po celém poschodí.“ informoval ho Neville a účastně se zatvářil.

„Aha, tak tam se vypařil. Neboj, když se k nim přidám, použiju Silencio, jinak by mohla spadnout celá nemocnice.“ zašklebil se a pospíchal na ošetřovnu, odkud se skutečně rozléhal nahněvaný hlas profesora lektvarů. Věděl sice, že si tím od otce nevyslouží právě pochvalu, ale vešel bez zaklepání a rychlým pohledem zhodnotil situaci.

„Nejsem malé děcko, Horáci. Nenechám se uspávat, rozuměl jsi? Přestanu ten lektvar brát, ale k tomuhle mě nikdy nepřinutíš!“ křičel Severus a z očí mu šlehaly blesky.

„Když přestaneš ten lektvar brát, může tě to zabít! Chceš to riskovat? Znovu nás chceš opustit a tentokrát skutečně navždy?“ ozval se potichu Harry a Severus se zarazil.

„Harry, co tu děláš? Prosím, nepleť se do toho, tohle je moje věc a moje rozhodnutí.“

„Ne, Severusi. Tohle se týká celé rodiny. Jak budu moct žít s vědomím, že jsem ti mohl nějak pomoct a neudělal jsem to? Jak to vysvětlím Calwen, a co Brian? Vím, že jsi zvyklý spoléhat se jen sám na sebe, ale tak jako my potřebujeme tebe, jsme a chceme tu být i my pro tebe.“

„Harry, ty tomu nerozumíš!“ zvolal Severus téměř zoufale. Opět se vraceli k tématu, které je od sebe neustále oddělovalo jako stále se rozšiřující propast.

„Rozumím víc, než si myslíš a jestli věříš tomu, že to nechám jen tak, tak se strašně pleteš. Sám velmi dobře víš, že když se jednou přeměníš, nikdo a nic ti už nepomůže zbavit se toho. A Merlin nás ochraňuj, abys to vůbec přežil.“ řekl Harry podrážděně.

„Harry, chvíli mně poslouchej. Přestanu brát vlkodlačí lektvar, abych se mohl přeměnit, přestože jsem se tomu chtěl vyhnout. Ale můžu ten lektvar upravit tak, aby fungoval tak jak má až budu přetransformovaný. Nemusíš si o mně dělat starosti.“ vysvětloval potichu.

„Ty jsem si nemusel dělat ani doteď, že? Prosím tě, nemohl bys přijmout nabídku pana Conroye? Aspoň kvůli mně, tati, ať vidíme, jestli to bude fungovat. Slibuji, že jestli ne, sám ti pomůžu s úpravou lektvaru.“ žádal Harry. Zavřel oči a zatajil dech, zatímco čekal na jeho odpověď, jako by čekal na ortel smrti. Vlastně to tak bylo, třebaže nešlo o jeho život.

„Je mi líto, Harry, ale nejsem nějaký pokusný králík a uspat se nenechám.“ odpověděl Severus rozhodně a neodvážil se mu pohlédnout do očí.

„Jak myslíš.“ odpověděl Harry potichu a s nic neříkajícím výrazem na tváři se obrátil k léčiteli.

„Děkuji vám za pomoc, pane. Myslíte, že je můj otec pro tuhle chvíli v pořádku? Vzhledem k tomu, jak ohnivě tu hájí své zájmy, jsem si skoro jistý, že bude schopný dostat se domů i sám, ale jestli myslíte, že je nutné ho doprovodit, zařídím to.“ řekl téměř ledovým hlasem a snažil se ignorovat zdrcující pohled, který na sobě cítil.

„Severus je v nejlepším pořádku a jakékoli ohleduplné jednání s ním by mohlo urážet jeho hrdost, jak jsem si všiml, takže ano, může jít domů sám.“ ozval se po chvilce starý ošetřovatel a zkoumavě se na Harryho podíval. Soucítil s ním. Nechtěl by být na jeho místě. Když sem včera Severuse přinesl, byl úplně zoufalý strachy a vědomí, že si teď Severus zahrává se svým životem by nepotěšila nikoho, natož milujícího syna.

„V tom případě mě omluvte, musím si ještě něco zařídit.“ rozloučil se potichu a vykročil ke dveřím, přičemž ukončil umlčovací zaklínadlo, které použil, když vstoupil.

„Harry, počkej! Kam jdeš?“ zastavil ho otec a Harry v jeho pohledu viděl nejistotu.

„To je moje věc, ale na tvém místě bych pospíchal domů, protože Calwen je už jistě strachy bez sebe. Myslí si, že ses včera vrátil a potřeboval jsi mou pomoc, proto jsme spolu odešli a zdrželi se, psal jsem jí zprávu včera večer.“ informoval ho a položil ruku na kliku.

„Harry…“

„Ahoj!“ řekl a zmizel, nechávajíc otce tápat v té nejistotě, kterou viděl v jeho očích. Harry byl úplně otřesený otcovým postojem. Věřil, že ho téměř nic nezlomí, po tom co všechno si už prožil, ale zřejmě je toho na něj už příliš. Chápal to, sám měl občas chvilky, kdy byl ochotný vzdát se všeho, i vlastního života, jenže teď se nechtěl vzdát otce. Ne bez boje. Bude bojovat až do konce, ale potřebuje čas. Ten však proti němu stál jako nelítostný soupeř a jestli se Severus podvolí a přestane užívat lektvar, má času ještě méně. Bude to muset stihnout do nejbližšího úplňku, jenže on ani nevěděl, kde začít.

Kéž by tu tak byla Hermiona. Ta by určitě věděla o tom léčiteli víc, nebo by aspoň tušila, kde o něm něco najít. Podezříval ji, že má přečtenou skutečně celou Bradavickou knihovnu a kdo ví co všechno ještě mimo ni. Ale možná Brumbál… jestli mu Severus řekl o těch vlcích, možná se zmínil i o tom léčiteli. Tato možnost se mu zdála víc než pravděpodobná a tak se z nemocnice přemístil přímo do Prasinek, odkud se rychlým krokem vydal k hradu a výjimečně si nevychutnával pohled na rozkvetlé louky a háje.

Albus Brumbál ho samozřejmě přijal s otevřenou náručí a pozorně ho vyslechl. Jak Harry předpokládal, ředitel nebyl překvapený ničím z toho, co se právě dozvěděl a on pocítil zklamání nad tím, že se s tím Severus nesvěřil jemu.

„Pane, řekl vám někdy otec něco víc o tom léčiteli?“ zeptal se Harry s nadějí v hlase a statečně čelil pronikavému pohledu jeho očí.

„Nevím víc, než jsi mi sám prozradil, ale možná bych věděl, kde hledat.“ řekl ředitel po chvilce. „Ale jsi si jistý, že to chceš udělat, chlapče?“

„Je to jediná šance, jak otci pomoct a já bych pro něj udělal cokoli.“ odpověděl Harry pevně. Ani na chvilku nezaváhal, když se o této možnosti dozvěděl.

„Harry, víš, jakou oběť ten muž vyžaduje?“

„Zatím ne, ale to mě nezastaví. On pro mě obětoval svůj život a já bych udělal to samé.“

„Vím, Harry, vím. Obětoval ses pro nás všechny, abys nás zachránil. Jsi výjimečný mladý muž, víš to?“

„Nemyslím si, že jsem výjimečný. Jen ho prostě nechci znovu ztratit. Nikdy jsem se s jeho smrtí nesmířil, a kdyby se to skutečně stalo… prosím, pomozte mi najít toho léčitele.“ žádal a ředitel nemohl odmítnout tuto vroucí prosbu, vycházející z hlouby chlapcova srdce.

„Severusovi se to nebude líbit, pomyslel jsi na to? Nedovolí ti to udělat.“ řekl nakonec.

„Proto se to nedozví, dokud to nebude nezbytně nutné a prosím vás, abyste mu to neříkal. Mezi námi… od té doby co se vrátil, je všechno jinak. Nějak nemůžeme najít společnou řeč bez toho, aby to nakonec neskončilo fiaskem.“

„Oh ano, slyšel jsem, jak dopadlo vaše doučování z lektvarů. I když, to jsi teď asi na mysli neměl.“ usmál se Brumbál a Harry se při vzpomínce na Severusův zhrozený pohled, když mu vybuchl kotlík, přesto musel usmát také. Věděl, že se ředitel snaží odlehčit situaci a byl mu za to vděčný.

Následoval starého vysokého muže do knihovny a mezi knihami přeplněnými regály přešli do zakázaného oddělení, kde Brumbál zkoumavě prohlížel několik titulů.

„Ó ano, tady by to mohlo být. Oběť – původ nového života. V této knize je mnoho ochranných kouzel založených na oběti, určitě tam najdeš i tu, kterou sám znáš.“ řekl Albus a podával Harrymu velmi starou a odřenou knihu, která jako by se měla každou chvíli rozpadnout. Harry pochopil, že měl na mysli oběť jeho matky a slabě přikývl. Oba se usadili u nedalekého stolu, a když si Brumbál vzal jinou knihu, která ho zaujala, Harry začal listovat v této.

Našel v ní mnoho obětních darů, od těch s ochranným charakterem až po ty z černé magie, když se někdo obětoval, aby mohl navrátit moc Zlu a při tom pomyšlení se otřásl. Doufal, že by nikdo nepoužil něco podobného, aby vyvolal zpět Voldemorta, i když to by šlo asi jen těžko. Jeho duše byla natolik zničená, že by toho asi nebyl schopný.

Byl už téměř na konci a přestával doufat, že mu tato kniha poskytne potřebnou informaci, ale když znovu otočil stránku, pohlédl na obrázek muže s pomalovanou tváří, na toho samého muže, kterého viděl v Severusově vzpomínce.

„To je on!“ vykřikl Harry a Brumbál okamžitě obrátil svou pozornost k chlapci a knize.

KOVU – léčba těla i duše.

Tento africký šaman je pověstný tím, že dokáže vyléčit jakoukoli chorobu a dokonce vyléčí nejen tělo, ale i duši, která bývá poraněná často vážněji než člověk sám. Za svou pomoc však vyžaduje oběť nejvyšší a nejmocnější, oběť života.

O jeho radu nemohou žádat ti, kteří jeho pomoc potřebují, ale ti, kteří jsou ochotni pro svého blízkého udělat cokoli, dokonce obětovat vlastní život. Ve zkouškách, kterými musí žadatel projít, aby tomuto muži dokázal, že ten kdo jeho pomoc potřebuje, je této pomoci hodný, bývá Kovu neúprosný.

Žadatel může skončit kdykoli uprostřed zkoušky, jestli se rozhodne vzdát naděje na záchranu blízkého a ušetřit svůj život. Jediný způsob, jak dosáhnout svého cíle, je splnit všechny úlohy nebo položit vlastní život při jejich plnění. Tehdy šaman splní svou část dohody a vyléčí toho, pro koho byla tato oběť vykonaná.

Podle některých zdrojů žije tento muž v oblasti zvané Daresallam v Zanzibare. Je to rozlehlá krajina, kde nikdo nezná nikoho, ale každý pozná každého a přestože přesné místo jeho pobytu není známo, ten kdo ho hledá, ho najde.

Harry přečetl tento úsek nahlas a v duchu si přemítal, co se dozvěděl ve vzpomínce svého otce, a v podstatě do sebe všechno zapadalo.

„Harry, nejsem si jistý, jestli je dobrý nápad pokoušet se o takovéto řešení.“ vyjádřil své obavy Albus a přestože věděl, že Harry by měl víc než dobré předpoklady ke splnění všech úloh, bál se o svého chráněnce, o chlapce, který pro něj tak moc znamenal. Miloval ho jako vnuka a protože měl rád i Severuse, nechtěl ztratit ani jednoho z nich.

„Pane, už jsem se rozhodl. Šel bych třeba i na kraj světa, kdybych věděl, že mu můžu nějak pomoct. On by pro mě udělal to samé.“ zarazil ho Harry a odhodlání v jeho očích značilo, že s ním nic nepohne.

„Kdybych ti mohl jakkoli pomoct, stačí říct, chlapče. Věřím, že se ti podaří všechno, co si zamaneš, a že svému otci pomůžeš. Hodně štěstí, Harry.“ popřál mu a na tváři se mu usadil ustaraný výraz.

Harry přikývl a s přesným plánem v hlavě zamířil ke dveřím. Těsně před nimi se však zastavil a pohlédl řediteli do očí.

„Děkuji vám za všechno pane a… kdybych se nevrátil… řekněte mu, že ho mám rád.“ požádal a čekal na odpověď.

„Řekneš mu to sám, Harry, uvidíš.“ uklidňoval ho stařec a jejich pohledy říkaly víc než jakákoli slova. Harry sáhl po klice, a když byl za hranicemi pozemků, přemístil se k domu na Grimmauldově náměstí 12, který býval posledních několik let jeho domovem.

FENIX TEAM

2008-08-29T17:29:00.001+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

pátek, 29.08.2008, 17:32 Přidána překlad 7. kapitoly Albus Severus Potter a Stíny minulosti sem

pátek, 29.8.2008, 17:32 Přidán překlad posledních dvou kapitol Cassia Toujours pur sem

pátek, 29.8.2008, 17:32 Přidán překlad posledních dvou kapitol Deníku Ginny Weasleyové sem

pátek, 29.8.2008, 17:32 Přidány 9. a 10. kapitola díla Až na kraj světa sem

středa, 27.08.2008, 19:50 Přidána 3. část 5. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

Vzpomínky zůstanou

Fénix team slaví rok od svého založení, loni touto dobou byli jeho členové přilepeni k obrazovkám svých počítačů a snažili se pro vás vytvořit co nejlepší překlad sedmého dílu HP. Při této příležitosti jsem se rozhodla si zavzpomínat a podělit se s vámi o své zážitky.

Sháníme kvalitní české překladatele. Touhle větou pro mě dne 29.7.2007 všechno začalo. Nad slovem kvalitní jsem se na chvilku pozastavila, nicméně pak jsem napsala na příslušný ICQ kontakt a strifer mi poslal dva zkušební texty, po jejichž přeložení jsem se dočkala věty: Vítej v týmu!

Po patnácti minutách už jsem měla práce až nad hlavu. Přeložila jsem valnou část kapitoly dvacet osm, odměnou mi bylo číslo na šéfa-rozdělovatele práce a další svěřený úkol.

Šla jsem spát ve dvě ráno, utahaná jsem byla jako kotě, jakýmsi záhadným způsobem jsem však vstala ještě před polednem a vydala se k počítači.

Jako první jsem vyfasovala korekci mně již známé dvacet osmičky a málem mi nad ní ruply nervy. Docela ráda jsem se vrátila k „pouhému“ překládání, mé nadšení ovšem zmizelo zhruba u druhého odstavce a nahradily ho nadávky a zoufalá zvolání, že bych se na to nejraději vyprdla. Naštěstí jsem šla spát docela brzy, už v jednu, někteří jedinci si však nejspíš zvykli nespat a hrdinně překládali dál, což jsem obdivovala.

Můj třetí den byl nejhektičtější ze všech, šéf mi nasolil CELOU jednu kapitolu. Původně jsem si říkala, že se přepsal, ovšem nebylo tomu tak. Strávila jsem nad ní šest hodin a myslela si, že už mám volno. Ale kdeže… Ač mi běhaly mžitky před očima a potřebovala jsem odpočinek, šéf mi nasolil další lahůdku a jela jsem dál. Vzdorovat nemělo smysl.

Můj čtvrtý a zároveň poslední den překladu naplňoval příslib konce námahy a všech útrap. Překládala jsem ze setrvačnosti a motivovala se slovy „Ještě kousek a už to bude!“. A bylo.

Překlad byl dokončen po půlnoci dne 2.8.2007. Všichni jsme byli vyčerpaní a ospalí, ale šťastní, že jsme to dotáhli až do konce. Odměnou nám byl váš neutuchající zájem, který jste nám projevovali ve svých komentářích a za který vám chci poděkovat. Po velice intenzivním překládání byla vaše milá slova balzámem na duši, byla důkazem, že naše práce nebyla ani v nejmenším nedoceněná, což nás všechny těší dodnes.

Teď bych ráda poděkovala dvěma lidem, díky kterým můžu tento text psát. Prvním je strifer, který mě do Fénix teamu přijal, a druhým je Roxerd, který si mě v něm nechal. Díky, kluci.

A také bych ráda poděkovala vám, našim čtenářům, že sem stále rádi chodíte a čtete si naše výtvory.

Pro teď se loučím a přeji vám krásné ráno, hezký den, příjemný večer a dobrou noc!

Missbee

Kapitola č. 10: Co ho čeká

2008-08-29T17:27:00.004+02:00

Severus ležel v bezvědomí za svým pracovním stolem v laboratoři a vůbec nevnímal, jak se nad ním někdo sklání. Harry roztřesenou rukou nahmatal puls a vydechl úlevou, že otec žije. Jeho dýchání bylo povrchní a puls nepravidelný, ba dokonce zrychlený, ale žil.

„Tati, prober se!“ žádal Harry a opatrně s ním zatřásl, ale nepomohlo to.

„No tak, tati, vzbuď se, co je s tebou?“ neustával ve svém snažení a snažil se najít něco, co by mu něco napovědělo o původu jeho současného stavu. Avšak Severus nebyl zraněný, aspoň ne viditelně. Harry nevěděl, jak otce probrat, protože ani Everante nefungovalo. Po půlhodině bezútěšné snahy ho přepadla panika smíšená se zoufalstvím.

„Tati, prosím!“ šeptal a nevěděl si rady. Kdyby aspoň tušil, co se tu stalo, mohl by použít nějaký lektvar ze Severusových zásob, ale takhle se nedovážil. Musí sehnat pomoc. Jenže kde? Kdo by mu mohl pomoct? Nikdo konkrétní ho nenapadal a jedinou možností bylo vzít ho ke svatému Mungovi.

Jen co se Harry i se Severusovým tělem přemístil do nemocnice, shlukli se okolo něj ošetřovatelé a ujali se jeho otce. Řekl jim to málo co věděl a najednou zůstal stát sám na chodbě před zavřenými dveřmi, odkud po chvilce vyšel jeho bývalý spolužák.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se ho Neville a starostlivě si ho prohlížel.

„Já ano, ale otec… co ty tu vlastně děláš?“

„Nastoupil jsem tu na ošetřovatelský kurz. Chci být léčitelem. A o otce se neboj, bude v pořádku. Čekají jen na odporníka na oklumencii.“ snažil se ho povzbudit.

„Cože? A proč?“ nechápal Harry.

„Nevím to přesně, ale podle hlavního ošetřovatele je oklumencie jediný způsob, jak ho probrat. Podle všeho to souvisí s jeho poslední přeměnou. Netušil jsem, že je vlkodlak.“

„No, s těma přeměnama je to trochu složitější a sám jsem se to dozvěděl asi před měsícem.“

„Aha, no asi by sis měl promluvit s hlavním ošetřovatelem. Poslal mě pro tebe, abych tě přivedl. On ti to všechno vysvětlí.“ řekl nakonec Neville a vedl kamaráda dlouhou chodbou až ke dveřím, na kterých byla kovová tabulka s nápisem Ošetřovna.

Dveře se otevřely a okolo Harryho proletěla nosítka, na kterých ležel jeho otec. Hrdlo se mu stáhlo a musel bojovat se slzami. Pocítil něčí ruku na rameni a vzhlédl do tváře postaršímu ošetřovateli s mírně prošedivělými vlasy a brýlemi. Povzbudivě se na něj usmíval.

„Severus to zvládne, nemusíš se bát, chlapče.“

„Vy ho znáte? A co mu vlastně je?“ zeptal se Harry roztřeseným hlasem.

„Byl mým studentem na ošetřovatelských kurzech, tak jako teď tvůj přítel. Děkuji Neville, zkontroluj prosím paní Collinsovou a nezapomeň na uklidňující lektvar pro pana Haleyho.“ instruoval mladého praktikanta starší muž a on poslušně přikývl.

„Ano, pane, hned to udělám.“ odpověděl a s těma slovama je nechal samotné.

„Posaď se, Harry. Nebude ti vadit, když ti budu tykat? Slyšel jsem o tobě už tolik, že mám pocit, jako bych tě znal odjakživa.“ usmál se na něj a Harry jen přikývl.

„Tak tedy, Severus. Co přesně mi dokážeš říct o těch jeho neúplných přeměnách na vlkodlaka?“

„Ne moc, jen tolik, co mi otec sám řekl. Prý mu vlkodlačí lektvar pomáhal a až v posledním roce cítí, že jeho účinky už nestačí na potlačení přeměny. Myslí si, že zanedlouho se už přemění kompletně.“ řekl co věděl.

„Řekl bych, že je to trochu komplikovanější, než si Severus myslí. Říkáš, že už téměř rok pociťoval, že je lektvar slabší? Nechápu, proč s tím za mnou nepřišel dřív, možná bych mu dokázal nějak pomoci, ale teď…“ povzdychl si starý muž a zadíval se kamsi za Harryho.

„Jak to myslíte, že teď… je pozdě na co?“ koktal Harry neschopný racionálně uvažovat.

„Jen klid, bude v pořádku, aspoň do nejbližší přeměny. Co však bude potom, pro něj nebude moc příjemné. Jen tohle jsem ti chtěl říct.“

„Co s ním tedy je?“ žádal Harry konečně vysvětlení.

„Obávám se, že celé ty problémy s přeměnou způsobuje vlkodlačí lektvar. Celou dobu, co ho Severus užíval, na něj působil a zpomaloval tu přeměnu, ale nemůže ji zadržet do nekonečna. Jestli se Severus co nejdřív nepromění, bude to stále horší.“

„Takže musí přestat brát lektvar, aby se přeměnil? A co potom? Bude v pořádku?“

„Je to složitější, chlapče. Severusovo tělo je na ten lektvar natolik zvyklé, že když ho přestane užívat, přemění se sice, ale asi ne při prvním úplňku. Lektvar se z jeho těla musí kompletně vyloučit a při takovém dlouholetém návyku jako má Severus, to bude chvíli trvat. Navíc, sám dobře víš, jaký má tento lektvar účinek. Vlkodlaci ho užívají, aby byli méně nebezpeční. V případě, že se Severus přemění bez něj, bude nebezpečný nejen svému okolí, ale předpokládám, že vzhledem k jeho situaci i sám sobě. Ta přeměna bez lektvaru by ho mohla zabít.“ poslední slova řekl tak tiše, že je Harry sotva slyšel.

„Takže jestli lektvar přestane užívat, může ho to zabít. A jestli ho nepřestane užívat a nepřemění se…“

„Pak se může opakovat to, co se stalo minulou noc, jestli ne něco horšího.“ zamumlal ošetřovatel.

„A řeknete mi teda konečně, co se mu stalo dnes?“ vyprskl Harry netrpělivě a hned se zastyděl. „Promiňte, já jen… proč musí tak moc trpět? Chtěl bych mu nějak pomoct, ale nemůžu.“ povzdychl si.

„Neomlouvej se, vím jak se cítíš. Tak tedy, k tomu, co se mu stalo. Nevím, co přesně k tomu vedlo, ale Severus vystavil okolo své mysli pevnou bariéru, zpoza které se teď sám nemůže dostat. Nebudu ti lhát, chlapče, i tak bys to určitě zjistil, ale podle mého názoru, byla tato přeměna pro Severuse velmi těžká, nejen psychicky ale i fyzicky a tohle byl jeho způsob uchránit svou mysl před poškozením. Navzdory tomu, že skončil v bezvědomí a je teď takříkajíc uvězněný, bylo to podle mě to nejlepší, co mohl udělat, jinak by tu mohl být s o hodně vážnějším poškozením, možná dokonce nezvratným.“

Harry seděl v křesle a na jeho ramena jako by dopadly těžké balvany, když to slyšel. Proč? Proč jeho otec? Nemohl mu nijak pomoct, přestože netoužil po ničem jiném. Jak dlouho to ještě bude trvat? Jak dlouho Severus vydrží snášet toto utrpení? Musí být přece nějaký způsob, jak mu pomoct, prostě musí.

„Ehm, jak mu tedy můžete pomoct?“ zeptal se přiškrceným hlasem.

„Chystám se kontaktovat jednoho známého, je to odborník na oklumencii, pomocí které odstraníme bariéru, co Severus vybudoval. Není to ověřený léčebný postup, ale věřím, že se to podaří a až do příštího úplňku bude všechno v pořádku.“

„A potom? Při další přeměně?“ zeptal se a mimovolně se otřásl.

„Probereme to se Severusem, ale já bych doporučoval, aby nepřestával užívat vlkodlačí lektvar a při každé další přeměně by bylo rozumné uvést ho do umělého spánku a podávat mu lektvary proti bolesti, aby netrpěl. Ale tohle budeme řešit, až když ta situace nastane a to rozhodnutí bude na tvém otci. Teď se soustřeďme na to, co je před námi.“ odpověděl ošetřovatel a Harry přikývl.

„Tak dobře. Je nějaké riziko, že při pokusu o odstranění té bariéry dojde k nějakému poškození? Řekněme, kdyby se to nepodařilo?“

„Nemyslím, aspoň ne při samotném tom úkonu. Problém by mohl být v tom, jak dobře Severus tu bariéru vybudoval. Jestli řekněme neuchoval všechny důležité vzpomínky, mohl by trpět ztrátou paměti, nebo nějakými menšími výpadky, ale to dřív než začneme nezjistíme.“ odpověděl mu ošetřovatel po chvilce zamyšlení.

„V tom případě, myslíte, že bych se o to mohl pokusit já?

Zdá se, že u tebe člověk stále zažívá překvapení. Jestli to tedy chceš zkusit, můžeme začít klidně hned.“ řekl starší muž, když zvážil chlapcovu nabídku. Oba vstali a šli do pokoje, kam uložili Severuse. Výraz jeho tváře se ani trochu nezměnil, od té doby co ho Harry ráno našel v laboratoři. Dalo se z něj vyčíst, že Severuse zmáhala krutá bolest v okamžiku, kdy upadl do tohoto stavu a Harrymu se sevřel žaludek. Sedl si k němu na postel a chytil ho za ruku.

„Všechno bude v pořádku, tati. Pomůžu ti, uvidíš. Zase budeš v pořádku.“ uklidňoval jeho i sám sebe.

„Jsi připravený, Harry?“ zeptal se ošetřovatel a chlapec přikývl. Ještě jednou si nechal zopakovat, co musí udělat a pak pronikl do otcovi mysli.

Obklopovalo ho šero a před ním vysoký černý kouř, který mu bránil pokračovat. Silou vůle a neverbálními kouzly oslaboval stěnu vrstvu po vrstvě a ta postupně odhalovala první jednotlivé vzpomínky. Byli mezi nimi i takové, které Harry znal, ale nezdržoval se a postupoval dále.

Po nějaké době černý kouř zmizel a před Harrym se objevila ohnivá stěna, skrývající další sadu vzpomínek. Tato překážka pro Harryho nebyla nepřekonatelná. Severus ho naučil, jak jí projít a když se jeho otec nijak nebránil a stěnu nezvyšoval, jen udržoval na stejné úrovni, zabralo mu to jen chvíli.Už – už chtěl projít k poslední, stěně z ledu, která byla nejkřehčí, ale v kombinaci s předešlými poskytovala velkou oporu, ale v tom ho zaujala jedna z otcových vzpomínek a on zastavil, aby se na ni lépe podíval.

Severus ve vzpomínce byl velmi bledý a jizvy na jeho tváři byli ještě stále červené. Stál proti muži tmavé pleti s holou hlavou a tváří pomalovanou různými symboly. Chvíli Harry nic neslyšel, ale když se lépe soustředil, zaslechl toho muže.

„Máš pravdu, mohl bych ti pomoct. Když tvoje přeměna není úplná, je možnost se toho prokletí úplně zbavit. Avšak cena za to je vysoká.“

„Co žádáš?“ zeptal se Severus bez jakéhokoli podráždění či sarkasmu. Málokdy někoho prosil o pomoc, ale šlo o jeho život a tentokrát pomoc potřeboval.

„Člověk, který žádá mou pomoc, musí přinést určitou oběť. Avšak ty nejsi ten, co má přinést oběť, protože nejsi ten, co má u mě žádat o pomoc.“ odpověděl ten tajemný muž a Harry si vzpomněl na otcova slova o tom, že zkoušel pomoc nějakého léčitele. Tohle musel být on, ale proč mu odmítal pomoct, když by to dokázal? V tom se opět ozval Severus.

„Vím, že za tebou nechodí, ti co pomoc potřebují, ale ti, co ji pro někoho žádají, ale já nemám nikoho, kdo by…“

„Potom je mi tě líto. Ten, kdo nemá nikoho má smutný život a ten tvůj je navíc poznačený prokletím, ale já ti nemůžu pomoci.“ řekl klidně.

„Ale proč? Proč odmítáte pomoc těm, co ji potřebují a vyžadujete za ni takovou cenu?“ zeptal se Severus značně zklamaný, jako by přišel o jedinou naději, kterou na tomto světě ještě měl.

„Cena, kterou já žádám, je vždy přiměřená žádosti a ty nepotřebuješ znát mé důvody. Teď jdi a když najdeš někoho, kdo pro tebe tuto oběť podstoupí, pošli ho za mnou.“ uzavřel léčitel a zanechal samotného, zlomeného Severuse uprostřed pustiny.

Harry si tuto vzpomínku pevně vryl do vlastní paměti a rozhodl se jí zaobírat později. Rozbil i poslední překážku, která mu stála v cestě a opustil otcovu mysl v naději, že udělal, co bylo nutné a on bude v pořádku.

Otevřel oči a unaveně pohlédl do tváře starému ošetřovateli.

„Tak jak?“ zeptal se ho ustaraně.

„Odstranil jsem překážky a doufám, že jsem nic nepřehlédl.“ povzdychl si Harry.

„Byl jsi tam celé hodiny, věřím, že jsi to udělal nejlépe jak jen šlo.“ usmál se na něj stařec a položil mu ruku na rameno.

„Doufám.“ zamumlal a vzal otcovu ruku do svých dlaní.

„Harry…“ ozval se najednou slabý chraplavý hlas a Severus pootevřel oči, aby pohledem vyhledal svého syna.

„Konečně, tati. Jak ti je?“ zeptal se ho potichu.

„Dobře, jsem jen unavený.“ odpověděl a znovu zavřel oči.

„Jen spi, už to bude v pořádku. Zůstanu u tebe, dokud ti nebude lépe.“ ujišťoval ho Harry tichým hlasem a pocítil obrovskou úlevu.

„Děkuji.“ zašeptal Severus a ponořil se do snů.

„Blahopřeji, mladý muži. Zvládl jsi to výborně.“ zkonstatoval ošetřovatel a poplácal ho po rameni.

„Doufám, že to ostatní zvládneme také.“ povzdychl si a unaveně dosedl do křesla. Vděčně přijal posilňující lektvar, ale odmítal se od otce vzdálit. Jen Calwen napsal, že je s otcem a zdrží se možná i pár dní. Ráno, než ho šel hledat, jí nechal v kuchyni vzkaz, že Severus potřeboval s něčím pomoct. Zatajil, že se Severus vůbec neobjevil doma a doufal, že si nedělá přílišné starosti.

Po pár minutách v křesle konečně i on usnul, rozhodnutý co nejdřív zjistit víc o tom léčiteli, který Severusovi odmítl pomoct.

Kapitola č. 9: Malý metamorfomág

2008-08-29T17:27:00.003+02:00

Bylo to někdy v polovině srpna, kdy se Calwen s vervou pustila do organizace svatby. Severus si totiž vzal k srdci Harryho radu a termín naplánovali na konec září, samozřejmě po dohodě s Abusem Brumbálem, který slíbil uvolnit svého staronového učitele lektvarů na tak dlouhou dobu, jak bude zapotřebí i po dobu školního roku.

Jenže větší radost než samotní snoubenci měli jejich děti, Harry, Connie a Brian, kteří pomáhali, jak to jen šlo. Pro Harryho to znamenalo, že všechen svůj volný čas posledních volných dní rozdělil mezi rodinu a Ginny. Kdyby se měl věnovat ještě i Ronovi a Hermioně, asi by se musel rozkrájet, nebo si pořídit nějaký obraceč času. Naštěstí tou dobou byli jeho nejlepší přátelé na společné dovolené a vystačili si sami. Bylo pěkné vidět je spolu vycházet a ne se neustále jen škorpit, pomyslel si.

Toho rána vstal Severus s lepší náladou než obvykle, což bylo co říct, protože nálada mistra lektvarů byla v posledních dnech víc než dobrá, díky lidem, kteří ho obklopovali a měli ho rádi.

Právě si čistil zuby, když se domem rozlehl zděšený výkřik, ale on se jen sám pro sebe ušklíbl a pokračoval v ranní očistě. Než sešel do kuchyně, zastavil se na schodech a nasadil ten nejneutrálnější výraz tváře, jakého jen byl schopný. Díky rokům předstírání, že je někdo jiný, to pro něj dnes nebyl problém.

„Dobré ráno.“ pozdravil uvolněně a pohledem přejel po všech přítomných. „Zdálo se mi, že jsem slyšel nějaký křik, co se stalo?“ zeptal se, když seděl za stolem a naléval si kávu do hrnku. Odpověděl mu Harry s rozesmátým výrazem.

„Zdá se, že se u Briana objevují schopnosti metamorfomága. Podívej se na jeho vlasy.“ uvedl ho do obrazu a Severus pohlédl směrem, kam Harry ukazoval. Překvapený výraz na jeho tváři prozrazoval, že si až teď všiml chlapce s růžovými vlasy, který na něj zlostně hleděl.

„Oh, Briane, to jsi ty? Když jsem viděl ty vlasy, myslel jsem, že je to tvoje teta. No ale tohle… proč právě růžová, synku?“ zeptal se nevinně, ale Harry si všiml jemného cukání koutků jeho úst a bylo mu jasné, že to je otcova práce a to ho potěšilo snad ještě víc. Kdy naposled jeho otec takhle žertoval?

„No… zřejmě chce na té svatbě ladit s tetou Dorou a zkouší všemožné kombinace. Kdoví, jaká barva to bude zítra.“ připojil se Harry nevinně, podporujíc otcovu hru.

„Hej! Nedělejte si ze mě legraci!“ ohradil se chlapec naštvaně. „Tati, že to umíš vrátit zpátky? Já vím, že jsem ti ten dělobuch do kotlíku neměl házet a ani ty samozavazovací tkaničky nebyly dobrý nápad, ale já nechci mít růžové vlasy!“ omlouval se téměř trpitelsky.

„Oh, takže ten lektvar jsem nezkazil já, ale tvůj dělobuch? No to se mi ulevilo, vážně jsem se začínal bát o svou schopnost uvařit lektvar bez výbuchu. A jaké tkaničky? Aha, máš na mysli ty, co se vždy v nestřežené chvíli svázaly dohromady a způsobili, že jsem upadl, jen co jsem se zvedl ze židle? To jsi nebyl ty, Harry?“ obrátil se klidně na svého staršího syna, který se už neovládl a prohýbal se smíchy.

„Já… ne.“ vykoktal Harry skrz nový výbuch smíchu.

„Měl by ses naučit lépe ovládat, mladý muži. Není to od tebe pěkné, smát se bratrovu neštěstí.“ napomenul ho Severus a tentokrát se k Harryho výbuchu přidala i Connie, která se doteď jen tiše chichotala.

„Co je vám tolik k smíchu?“ zeptala se Calwen, která se vrátila z obchodu s čerstvým pečivem, ale když zahlédla Briana, usmála se také.

„Oh, Briane, zkoušíš novou imidž? Příště zkus možná něco méně výrazného.“ poradila mu a pustila se do přípravy snídaně, jako by to, že má její syn růžové vlasy byla ta nejpřirozenější věc, kterou kdy viděla.

„Vážně vtipné, já jsem to nechtěl. Nesnáším růžovou.“ fňukl chlapec a vytáhl s kapsy pletenou čepici, kterou zakryl tu růžovou hrůzu na své hlavě. „Tati, vrať mi to zpátky, prosím. Já už budu hodný.“ prosil a Severus se na něj na chvíli zamyšleně zadíval.

„Hm, rád slyším, že jsi ochotný dobrovolně změnit své chování a být hodný, protože jinak bych byl nucený k jistým opatřením a věř mi, to by se ti ani nelíbilo. Zeptej se svého bratra, k jakým trestům jsem se uchyloval ve škole.“

„Oh, to teda bylo… skoro mi upadly ruce od drhnutí tolika kotlíků.“ ozval se sarkasticky Harry, který tuto výmluvu používal vždy, když byl s otcem sám a jako že si odpykával trest.

„Ale i kdybych chtěl sebevíc, Briane,“ pokračoval Severus, „tak tuhle tvou změnu nemůžu nijak ovlivnit. Vážně netuším, jak se to stalo a jak říká Harry, může to být v rodině a jsi skutečně metamorfomág.“ vysvětloval Severus téměř lítostivě, v duchu si však blahopřál k dobře vykonané práci.

„Už jen tohle mi chybělo.“ odfrkl si Brian a Harry v jeho výrazu poznal věrnou kopii otce. Je možné, že i on se tváří jako Severus? Hm, měl by sis na to asi dávat pozor, pomyslel si a sledoval bratra, který naštvaně dupal po schodech nahoru do svého pokoje. Severus drcl do Harryho a významně na něj pohlédl, jako by naznačoval, ať poslouchá, co se bude dít. A skutečně, za chvíli se domem rozlehl veselý smích a chichotání.

„Hihi… hahaha… ne… dost, už… hihi, hahaha, tatiiii… dost… hihi!!!“ rozléhalo se domem a všichni tázavě pohlédli na Severuse, který si s neutrálním výrazem na tváři právě nabíral na vidličku porci míchaných vajíček.

„Lechtací prášek. Přestane účinkovat po pár minutách. Myslel jsem, že to po té růžové hřívě bude potřebovat. Oh a ta barva vyprchá v noci.“ odvětil a konečně se i on usmál. Když se Connie a Harry opět dusili smíchem, Calwen jen nevěřícně kroutila hlavou.

„Jako malé děti.“ řekla a šla zkontrolovat Briana.

Skvělou náladu z celého dně Harrymu a Severusovi v podvečer zkazila nervozita.

„Budeš v pořádku, že?“ zeptal se Harry a pohlédl na zapadající slunce za obzorem. Dnes v noci měl být úplněk a on věděl, co to pro jeho otce znamenalo.

„Samozřejmě. Jen nezapomínej, co jsi mi slíbil. Nepůjdeš za mnou, je to jasné?“

„Ano, ale buď opatrný. Počkám na tebe doma, dokud se nevrátíš.“ odpověděl Harry zamračeně a sledoval otce, jak se mu ztrácí v dálce. Calwen ho také viděla, ale neptala se. Spolu se Severusem a Dorou ji ujistili, že po dobu úplňku pomáhá Remusovi Lupinovi, který je vlkodlak. Nejdřív ji to vystrašilo, ale když Remuse poznala díky tomu, že chodil s její sestrou, uklidnila se. Vyšla za Harrym na terasu, a dokud je zima nezahnala zpět do domu, povídali si o všem možném.

Harry se vzbudil velmi brzy, ale jeho otec se ještě nevrátil. Čekal hodinu, dvě, ale když ani pak nikde nebylo ani stopy po černovlasém muži, přepadla Harryho hrůza. Bez meškání se přemístil k domu v Praděrské ulici a jen co se zbavil ochranných kouzel, vešel dovnitř.

„Tati? Tati, jsi tu?“ volal na něj už od dveří, ale odpověď nepřicházela. Přešel jeden pokoj za druhým, ale nikde nikdo. Až v laboratoři… postava ležící na zemi nejevila známky života. Harryho srdce se zastavilo, když dvěma rychlými kroky překonal vzdálenost mezi ním a jeho otcem a sklonil se k němu, aby zjistil, co s ním je.

FENIX TEAM

2008-08-27T19:46:00.005+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

středa, 27.08.2008, 19:50 Přidána 3. část 5. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

středa, 27.08.2008, 19:50 Přidána překlad 5. a 6. kapitoly Albus Severus Potter a Stíny minulosti sem

středa, 27.8.2008, 19:50 Přidán překlad 39. a 40. kapitoly Cassia Toujours pur sem

středa, 27.8.2008, 19:50 Přidán překlad 5. a 6. kapitoly Deníku Ginny Weasleyové sem

středa, 27.8.2008, 19:50 Přidány 7. a 8. kapitola díla Až na kraj světa sem

Vzpomínky zůstanou

Fénix team slaví rok od svého založení, loni touto dobou byli jeho členové přilepeni k obrazovkám svých počítačů a snažili se pro vás vytvořit co nejlepší překlad sedmého dílu HP. Při této příležitosti jsem se rozhodla si zavzpomínat a podělit se s vámi o své zážitky.

Sháníme kvalitní české překladatele. Touhle větou pro mě dne 29.7.2007 všechno začalo. Nad slovem kvalitní jsem se na chvilku pozastavila, nicméně pak jsem napsala na příslušný ICQ kontakt a strifer mi poslal dva zkušební texty, po jejichž přeložení jsem se dočkala věty: Vítej v týmu!

Po patnácti minutách už jsem měla práce až nad hlavu. Přeložila jsem valnou část kapitoly dvacet osm, odměnou mi bylo číslo na šéfa-rozdělovatele práce a další svěřený úkol.

Šla jsem spát ve dvě ráno, utahaná jsem byla jako kotě, jakýmsi záhadným způsobem jsem však vstala ještě před polednem a vydala se k počítači.

Jako první jsem vyfasovala korekci mně již známé dvacet osmičky a málem mi nad ní ruply nervy. Docela ráda jsem se vrátila k „pouhému“ překládání, mé nadšení ovšem zmizelo zhruba u druhého odstavce a nahradily ho nadávky a zoufalá zvolání, že bych se na to nejraději vyprdla. Naštěstí jsem šla spát docela brzy, už v jednu, někteří jedinci si však nejspíš zvykli nespat a hrdinně překládali dál, což jsem obdivovala.

Můj třetí den byl nejhektičtější ze všech, šéf mi nasolil CELOU jednu kapitolu. Původně jsem si říkala, že se přepsal, ovšem nebylo tomu tak. Strávila jsem nad ní šest hodin a myslela si, že už mám volno. Ale kdeže… Ač mi běhaly mžitky před očima a potřebovala jsem odpočinek, šéf mi nasolil další lahůdku a jela jsem dál. Vzdorovat nemělo smysl.

Můj čtvrtý a zároveň poslední den překladu naplňoval příslib konce námahy a všech útrap. Překládala jsem ze setrvačnosti a motivovala se slovy „Ještě kousek a už to bude!“. A bylo.

Překlad byl dokončen po půlnoci dne 2.8.2007. Všichni jsme byli vyčerpaní a ospalí, ale šťastní, že jsme to dotáhli až do konce. Odměnou nám byl váš neutuchající zájem, který jste nám projevovali ve svých komentářích a za který vám chci poděkovat. Po velice intenzivním překládání byla vaše milá slova balzámem na duši, byla důkazem, že naše práce nebyla ani v nejmenším nedoceněná, což nás všechny těší dodnes.

Teď bych ráda poděkovala dvěma lidem, díky kterým můžu tento text psát. Prvním je strifer, který mě do Fénix teamu přijal, a druhým je Roxerd, který si mě v něm nechal. Díky, kluci.

A také bych ráda poděkovala vám, našim čtenářům, že sem stále rádi chodíte a čtete si naše výtvory.

Pro teď se loučím a přeji vám krásné ráno, hezký den, příjemný večer a dobrou noc!

Missbee

Kapitola č. 8: Ano či ne

2008-08-27T19:42:00.005+02:00

Harry se Severusem na sebe hleděli, stále ještě sedíc na zemi.

„Cože? Jak to myslíš?“ zeptal se Severus a snažil se o neutrální výraz tváře, přestože v něm začínala bublat nová vlna hněvu. Jak ho to jen mohlo napadnout?

„Úplně jednoduše. Jsi vlkodlak? Protože jestli ne, kde jsi to teda v noci byl?“ zeptal se v Harry celkem nevinně, ale rozhodnost jeho hlasu Severusovi napovídala, že se z tohoto témata jen tak nevyvleče.

„Takže když jsem se jednou v noci nevrátil domů, jsem vlkodlak? Výborně Harry, skvělé dedukční schopnosti. Ale na takové obvinění potřebuješ víc než jen idiotské dohady.“ zavrčel podrážděně a konečně rozsvítil světlo. Chtěl svému synovi vidět do tváře. Vstal ze země a přešel ke gauči, kde se posadil.

„To nejsou dohady a zmizel jsi víc než jednou, to nemůžeš popřít.“ bránil se Harry a uvažoval nad tím, jestli nemá tento rozhovor odložit na jindy. Ale Severus by mu nedovolil změnit téma, teď už ne.

„Tak se se mnou poděl o fakta, která mě usvědčují z toho, že jsem vlkodlak. Nechápu, jak tě něco takového napadlo.“ odsekl a propaloval Harryho pohledem. Chlapec si však špatně vyložil jeho hněv a ještě víc se stáhl ke dveřím. „A pojď sem, když s tebou mluvím.“ zavrčel Snape a on chtíc nechtíc přešel blíž k otci, sedl si však do křesla naproti.

„Takže… když jsi včera zmizel, nejdřív mi to nedošlo, ale když jsem tě ráno viděl… podobný zničený výraz mívá i Remus Lupin, vždy po přeměně a mimochodem, to samé napadlo i Tonksovou, jen co tě uviděla.“ začal zeširoka vysvětlovat a byl překvapený, když ho otec nepřerušoval.

„No a pak nám došlo, že v tu noc byl skutečně úplněk a Calwen říkala, že před měsícem jsi také nebyl doma, tehdy si ale myslela, že jsi se mnou nebo co. Tonksová ověřila datum, který jí řekla Calwen a hádej co…“

„Byl úplněk. Jsem si té skutečnosti vědom. Je to všechno co proti mně máš?“ zeptal se hrozivě a Harry to už nevydržel.

„Já proti tobě nic nemám, a i kdybys byl vlkodlak, na tom, že tě mám rád, se nic nezmění, ale potřebuji vědět pravdu. A i Calwen by si ji zasloužila, nebo ji chceš raději nechat, aby si myslela, že ji podvádíš?“ vykřikl a víc než zlost zaznívalo z jeho hlasu zoufalství.

„Cože? To nemůžeš myslet vážně, teda to o Calwen…“ zamračil se Severus.

„To bylo první, co ji napadlo, když ses ráno vrátil. Ale to je na jinou debatu. Tak odpovíš mi konečně?“

„Říkal jsi, že toho máš víc, než jen dvě zmizení v noci, pokračuj.“ vyhnul se tak odpovědi, ale zdálo se, že trochu zkrotl.

„No... našel jsem vlkodlačí lektvar. Vím, že ho vaříš i Remusovi, ale bylo ho tam pro jednoho trochu moc a Remus by na stole ve tvé laboratoři nenechal napůl prázdnou lahvičku.“ pokračoval Harry a věděl, že se dostává na tenký led. Bude se otci muset přiznat, že narušil jeho soukromí.

Severus chvíli zvažoval jeho odpověď, než mu došel pravý význam Harryho slov. Harry našel lektvar… lektvar v laboratoři… v jeho laboratoři… v jeho domě… do kotle, Harry byl v Praděrské ulici v jeho domě.

„Takže jsi slídil v mém domě bez mého vědomí. Výborně, Harry, skutečně si cením tvé důvěry. Doufám, že ses pobavil a máš dost. Nebo chceš rozpitvat ještě některou část mého života?“ zeptal se Severus ledovým hlasem a pod vahou otcova zklamaného pohledu a trpkosti v hlase se Harry cítil o hodně hůř, než kdyby na něj křičel jako nepříčetný. Zavřel oči a zatínal pěsti, až mu zbělely klouby.

„Neslídil bych, kdybys mi věřil a všechno mi řekl. I to o těch vlcích…“ bránil se Harry a při zmínce o vlcích se na Severusově tváři usadil zděšený výraz. Jeho hlas byl sotva slyšet, když se zeptal.

„Jak to víš? Řekl ti to ředitel, že? Ten jediný o tom věděl. Slíbil mi, že ti to nikdy neřekne.“

„Nikdo mi to neřekl. Já jsem… já…“ koktal a nevěděl, jak mu to říct.

„Co, Harry?“

„Viděl jsem to ve tvé myslánce, vím, že jsem neměl, ale…“ omlouval se a opět se pořádně roztřásl.

Profesora lektvarů pohltily děs a hrůza. Tak moc se snažil uchránit syna před tímto strašným zážitkem, že zakázal řediteli i sám sobě mu o tom kdykoli říct. Harry si však našel jiný, o hodně horší způsob, jakým to zjistit. Bylo by hrozné o tom slyšet, ale vidět to? Pro Severuse to byla jedna z nejhorších vzpomínek a to byl také důvod, proč ji nechal uloženou v myslánce. A Harry to viděl. Harry, který je velmi citlivý k podobným věcem, se teď nepochybně obviňuje z toho, co se mu stalo.

Tmavovlasý muž vstal z gauče a přešel k synovi, aby ho uklidnil. Teď už chápal, proč se Harry tak třásl po návratu domů. Musel se právě vrátit z Praděrské ulice. Položil mu ruku na rameno a Harry sklopil zrak, upřeně sledujíc špičky svých bot.

„Jsi v pořádku? Potřebuješ lektvar na uklidnění?“ zeptal se starostlivě a v té chvíli ho ani nenapadlo zlobit se na něj za to, že nahlédl do jeho myslánky. To, co viděl, pro něj bylo o hodně horší, než jakýkoli tvrdý trest.

„Ne.“ zakroutil hlavou a zhluboka se nadechl. „Zlobíš se hodně?“ osmělil se potichu zašeptat.

„Netvrdím, že jsem nadšený. Nikdy jsi o tom neměl vědět a už vůbec ne to vidět, ale myslím, že ses tím sám vytrestal víc než dost.“

„Uhm… stále ještě nemůžu uvěřit tomu, jak jsi to všechno přežil. Je to moje vina, že tě Voldemort odhalil a to potom… je to pro mě jako zázrak, že vůbec můžu sedět vedle tebe.“

Severus si povzdychl. Stalo se přesně to, co očekával. Harry a jeho výčitky.

„Harry, teď mě dobře poslouchej, protože to řeknu jen jednou!“ řekl Snape rozhodně a přísně na něj pohlédl. „Nemůžeš za nic, co se tehdy stalo. Vůbec za nic. Byla to moje svobodná vůle přidat se k němu, když jsem byl mladý, byla to moje vůle, stát se špionem a moje rozhodnutí bylo také poskytnout ti ochranu, protože jsem tvůj otec, a kdyby to bylo nutné, udělal bych to zase.“ odmlčel se, aby se nadechl, ale zvedl ruku, aby zastavil Harryho, který už – už chtěl něco namítat. „Není to nutné a věřím, že ani nebude, když jsi dospělý a dokážeš se o sebe postarat lépe než mnozí jiní v tvém věku, či dokonce starší, ale stále jsem tvůj otec a tak jako se staráš ty o mně, tak se vždy budu starat já o tebe. Co se stalo, stalo se a je to za námi. Přežil jsem, protože jsem si neustále opakoval slib, který jsem ti dal, že budu vždy s tebou a ochráním tě. Chtěl jsem ho splnit a právě to mi pomohlo se z toho všeho dostat. A teď chci slyšet jeden slib také já od tebe.“

„Jaký?“ šeptl Harry, stále ještě zaražený otcovýma slovama.

„Že se tím už nebudeš trápit a obviňovat se za to, co se v minulosti stalo. A když už jsme u toho, tak ani nepomysli na výčitky za Voldemorta, rozumíš? Slib mi to, Harry.“ žádal Severus přísně a nespouštěl z něj zrak.

„Slibuji, že se o to pokusím.“ zamumlal Harry a přestože to nebylo úplně to, co chtěl jeho otec slyšet, oba věděli, že jim to musí stačit.

„Takže teď, když dovolíš, uzavřel bych tohle téma jednou pro vždy.“ navrhl Severus a pohledem prosil Harryho, aby mu vyhověl.

„Rád bych, ale ještě jsi mi neodpověděl na moji první otázku. Je to tak těžké říct mi ano nebo ne?“ žádal Harry vědom si toho, že právě opět pokouší otcovu trpělivost.

Severus si povzdychl a unaveně dosedl zpět na gauč.

„Nebudeš mi věřit, Harry, ale je to těžké.“

„Ale proč? Nic se tím pro nás nezmění.“ ujišťoval ho Harry, a aby dodal svým slovům na váze, posadil se k němu na gauč.

„Problém není v tom, že ti to nechci říct. Teď, když už i tak skoro všechno víš, je to vlastně jedno. Ale odpověď na tvou otázku zní ano i ne.“ snažil se mu vysvětlit, ale vyvolal tím jen zmatek v chlapcově hlavě.

„Ehm, možná jsem při Famfrpálu přišel k jakémusi úrazu mozku nebo místo něj mám dokonce bahno, ale tomuhle vážně nerozumím.“ přiznal Harry a snažil se své rozpaky zakrýt malým vtipem.

„Hm, vidím, že je ti lépe, když dokážeš vtipkovat, ale teď vážně. Vím, že je to nepochopitelné, ale je to tak. Sám úplně nechápu, jak nebo proč to tak je, ale pokusím se ti to vysvětlit alespoň podle toho, co předpokládám, že se stalo.“

„Dobře, předpokládám, že to souvisí s těma vlkama, co tě napadli.“ zvážněl Harry a hrdlo se mu stáhlo úzkostí.

„Ano, jistě sis všiml, že to nebyli úplně obyčejní vlci.“

„Ano, ale nebyli to ani vlkodlaci.“

„Ne, nebyli. Avšak někdy, když vlkodlaci nemůžou najít lidskou kořist, parazitují na příbuzném druhu, tedy na vlcích. V případě, že je vlkodlak na místě nezabije a neroztrhá, stanou se z nich jen o něco krvelačnější bestie, než jsou celkově.“

„O něco krvelačnější? Skoro tě zabili!“ vykřikl Harry přiškrceným hlasem.

„Harry, nech mě to prosím dokončit.“ požádal Severus a unaveně si rukou promnul oči. Když Harry mlčel, považoval to jako impuls, aby pokračoval. „Tito vlci se však stanou přenášeči. Mezitím však vlkodlačí krev zmutuje, a když pokoušou člověka, trvá déle, než dojde k přeměně na vlkodlaka.“

„Takže se u tebe ta přeměna ještě neobjevila? Ale to by mohlo znamenat, že jsi v pořádku, ne?“ zeptal se chlapec s nadějí v hlase a Severus se navzdory únavě musel usmát. Jenže to byl smutný úsměv.

„Ne, Harry. Ani zdaleka nejsem v pořádku. Ti vlci byli infikovaní vlkodlakem a já také. Jen co jsem se z toho lesa dostal a dal se trochu do pořádku, připravil jsem si pro jistotu protivlkodlačí lektvar. Doufal jsem, že ho nebudu potřebovat a první dva měsíce se zdálo, že nic nehrozí. Další dva měsíce jsem si ho nevzal a pocítil jsem to. Nebylo to však natolik silné, abych se přeměnil. Pocítil jsem jen jakési… jak to nazvat… vnitřní změny, objevující se vždy při úplňku.“

„Předpokládám, že sis opět začal vařit lektvar. Bylo to pak lepší?“ zeptal se zklamaně Harry.

„Ano, užíval jsem ten lektvar pravidelně a většina příznaků téměř úplně odezněla, až do minulého roku. Zdá se, že je to stále silnější a lektvar už je slabý na to, aby to nadobro zastavil. Nikdy jsem se ještě nepřeměnil, ale pro jistotu se při úplňku izoluji ve svém domě. Nedokážu odhadnout, jak dlouho to ještě potrvá, než se přeměním.“

„Bolí to?“ zaslechl Harryho šeptat a přitáhl si ho k sobě blíž.

„Ne moc, ale tím se netrap. Přežil jsem horší věci, tohle zvládnu také.“ ujišťoval ho Severus.

„Není možné najít nějaké řešení? Možná by něco šlo udělat, když ses ještě nepřeměnil.“

„Ne, Harry. Nedá se s tím dělat nic. A hlavně, ty s tím nemůžeš nic dělat, rozumíš? Důvod, proč jsem ti to nechtěl říct je ten, že tě znám a vím, že se vždy pokoušíš někoho zachraňovat, ale v tomhle mi nemůžeš pomoct a nepřeji si, aby ses o to staral. Takže mi musíš slíbit, že mě při úplňku nikdy nebudeš hledat.“

„Na jednu noc je těch slibů nějak moc.“ povzdychl si Harry, ale slabě přikývl. „Předpokládám, že ses už pokoušel najít nějaké řešení, co všechno jsi zkusil?“

„Od krev pročišťujícího lektvaru po vylepšení vlkodlačího, přes pochybného léčitele v Africe, který prý umí vyléčit úplně všechno, ale odmítl mi pomoct, jsem zkoušel skutečně všechno, co mě napadlo.“ odpověděl popravdě Severus.

„Tak to mě nic jiného nenapadá.“ povzdychl si Harry a zavřel přitom oči. Tak moc doufal, že se mýlil, nebo že přinejmenším, bude nějaká možnost otci pomoci, ale jeho naděje byly marné.

„Není na tobě, aby tě něco napadalo a už vůbec ne, abys něco řešil. Samozřejmě kromě toho, že je nejvyšší čas jít do postele, mladý muži.“ uzavřel Severus a Harry, který už věděl, co chtěl, ani nemukl.

Chvíli jen tak seděli, ponořeni v tichu a vlastních myšlenkách. Byl to nakonec Severus, který promluvil první.

„Budeš v pořádku? Kdybys chtěl, můžu tu s tebou zůstat, nebo jsi samozřejmě vítaný u nás nahoře.“ navrhl, ale Harry jen zakroutil hlavou.

„Děkuji, ale raději zůstanu tady. Ale ty by ses měl vrátit, aby neměla Calwen starosti. Ví vůbec, že jsi tady, nebo je na tebe stále naštvaná?“

„Zdá se, že jsi až příliš dobře informovaný o každém mém kroku, nezdá se ti to choré?“ zeptal se Severus s náznakem mírného sarkasmu a tázavě zvedl obočí.

„No co, mám prostě dobré zdroje. Tak jak, udobřili jste se? Protože jestli ne, měl bys za ní hned zajít.“ domlouval mu syn naoko vážně.

„Nevím, který z vás dvou je horší. Omluvil jsem se jí a ona mi odpustila jen pod podmínkou, že ještě dnes půjdu za tebou a omluvím se. Tuším, že jste se proti mně spikli.“

„A věř mi, že nejsme jediní.“ zachichotal se Harry při pomyšlení, čím vším se v ten den v Příčné ulici zásobil Brian.

„Co tím myslíš?“ zbystřil Severus a propaloval ho pohledem.

„No… řekněme, že Brianovi se v Příčné ulici víc než líbilo.“ odvětil Harry tajemně a v očích mu svítily veselé jiskřičky.

„Nechceš mi snad říct, že jste byli v obchodě pánů Weasleyových, že? Merline, co jsem komu udělal.“ zaúpěl.

„Samozřejmě, že jsme se tam stavili. Ale ber to z té lepší stránky. Čím dřív se naučí, jak ti připravit veselé překvapení, aniž bys ho při tom nachytal, tím lepší v tom bude, až konečně nastoupí do Bradavic.“ ušklíbl se chlapec.

„Hm, viděl bych to spíš opačně. Čím dřív zjistí, čeho všeho jsem schopný, tím dřív si rozmyslí ty nesmysly používat ve škole.“ zasáhl sarkasticky na oplátku a oba se nahlas rozesmáli.

„Jestli tedy trváš na tom, že tu zůstaneš, přeji ti dobrou noc, ale já se odporoučím, myslím, že dnes budu spát jako zabitý.“ zazíval Severus a zvedl se k odchodu.

„Dobrou noc, tati.“

„Dobrou noc, Harry a ráno tě čekáme na snídani.“ odpověděl na pozdrav a ztratil se v tmavé noci. Harry byl už tak unavený z celého dne a mysl měl natolik zahlcenou novými informacemi a pocity, až myslel, že neusne. Avšak, jen co za otcem zavřel dveře a obnovil ochranná kouzla, svalil se na gauč a v mžiku usnul.

Kapitola č. 7: Kdo hledá, najde

2008-08-27T19:42:00.004+02:00

Harry stál před stejně oprýskaným domem, který byl podle jeho názoru v ještě horším stavu než ten, který právě opravoval. Naposledy tu byl asi před šesti lety, když se o jeho existenci dozvěděl ze Severusovi závěti. Tehdy však byl prázdný a na rozdíl ode dneška se v oknech objevovaly pavučiny a chomáče prachu v rohu okenních rámů. Ani teď se na první pohled nedalo říct, že tu někdo bydlí, ale Harry věděl svoje. Pár menších znaků na okolí ho upozornilo na to, že jeho předpoklad je správný. Vytáhl svou hůlku a odstranil ochrany, které na domě byly, aby mohl vejít.

Nemýlil se. Vnitřek domu vůbec neodpovídal stavu, v jakém ho tu zanechal před pár lety. Dnes tu bylo čisto a skromné zařízení obýváku a ložnice ukazovalo na to, že tu někdo bydlí už nějakou dobu. Chlapec nepochyboval o tom, že se jeho otec celou tu dobu ukrýval právě tady a v duchu se mu ulevilo, protože při představě Severuse ukrývajícího se v nějaké skalní jeskyni ho zamrazilo.

Na prahu dveří otcovy pracovny na malý okamžik zaváhal, ale přišel se přece hledat odpovědi na své otázky a kde jinde hledat?

Na stole našel hrubé, v kůži vázané desky a se zvědavostí je otevřel. Překvapením až zapomněl zavřít ústa, když se před ním rozevřel starostlivě vedený soubor novinových výstřižků, všechny o něm. Harry už si ani nevzpomínal, kolik jich bylo, protože po čase je raději přestal číst, jinak by Ritě Holoubkové asi musel zakroutit krkem. Jestli však Harry někdy i jen na chvilku zapochyboval o tom, že na něj otec po dobu těch let nepomyslel, tohle byl důkaz pravého opaku. Rychle vrátil desky na místo a pokračoval v hledání. Nenašel však nic, co by potvrdilo jeho podezření. Vydal se proto ještě do laboratoře. Jeho pocity se v něm vzbouřily, když na pracovním stole našel poloprázdnou lahvičku s protivlkodlačím lektvarem. Stále ještě doufal, že se mýlil a že se Severus nestal obětí vlkodlačího prokletí. Rozhlédl se po místnosti a jeho pozornost upoutala velká kamenná mísa se zvláštními ornamenty po okrajích. Harry věděl, co to je. Několikrát už s pomocí tohoto magického předmětu nahlédl do cizích vzpomínek, vždy to však bylo se svolením Albuse Brumbála, který tento způsob jakéhosi školení považoval za důležitý k tomu, aby Harry pochopil Voldemorta a mohl ho konečně nadobro porazit.

Teď tu však stál před myslánkou, ve které se čeřila bílá, mlhou zahalená tekutina, zřejmě nějaká Severusova vzpomínka. Chlapec se musel velmi přemáhat, aby nenahlédl dovnitř. Zdálo se mu to jako narušení otcova soukromí, které se snažil vždy ctít, ale teď.. bylo těžké odolat. Nejvíc při pomyšlení na to, co všechno před ním Severus skrývá. Možná by mu tato vzpomínka mohla poskytnout odpovědi, které hledal. Nedokázal se dál přemáhat a naklonil se nad myslánkou, dokud se nepropadl do vzpomínky, kterou ukrývala.

Po těle mu přeběhl mráz, když dopadl vedle postavy zahalené v černém plášti s maskou na tváři a proti němu stál ten odporný bastard Voldemort. Přemohla ho úzkost když pochopil, co je to za vzpomínku. Byl to den, kdy Harry naposledy viděl svého otce před víc než šesti lety. Cítil slzy, které mu stékaly po tváři, tak jako kdysi, když přihlížel otcovu mučení. A to všechno jen kvůli němu… Když Severus padl tváří k zemi, chlapec padl na kolena a rozvzlykal se. Pocity, které cítil v tu noc před lety, se vrátili v plné síle, nedbajíc na to, že Severus se vrátil a je živý. To však ještě Harry netušil, jaká hrůza se odehrávala potom.

Smrtijed, kterému Voldemort přikázal zbavit se těla, pohodil Severuse uprostřed hlubokého lesa a ve chvíli, kdy se přemístil, rozlehlo se nocí vlčí zavytí.

„Oh ne!“ zaúpěl Harry a přestože věděl, že ho Severus nemůže slyšet, povzbuzoval ho k tomu, aby vstal a utekl, ale marně. Harry v dálce zaslechl šustění listí a věděl, že vlci jsou stále blíž a blíž. Neviděl žádné východisko z této prekérní situace a Harry nechápal, jak se jeho otec, stále ještě ležící na zemi pokropené jeho krví v bezvědomí, dostal.

Za nejbližším stromem se objevili divoké žluté oči a první vlk, hnaný chutí po krvi se vrhla na Severuse a začal z něho trhal kusy oblečení. Nevěděl odkud, najednou se tu objevilo několik dalších vlků, o hodně větších a krvelačnějších než si kdo kdy dokázal představit a Harry s hrůzou sledoval, jak celá smečka trhá jeho otce na kusy. Nezastavili se u šatů nasáknutých krví, chtěli jeho maso a Harrymu se při tom pohledu zvedl žaludek.

„Tati, no tak.. braň se konečně!“ křikl zoufale, stojíc na místě jako přikovaný k zemi. „Tati!!!“ opakoval neustále a nemohl zastavit potoky slz tekoucí z jeho smaragdových očí. Nemohl se na to dívat. Kolik utrpení vlastně jeho otec musel přežít, než se k nim po letech mohl vrátit. A co dělá on? Jen ho neustále obviňuje a hádá se s ním. Severus si rozhodně zaslouží lepšího syna, než je on, opakoval si neustále a styděl se za slova, které otci řekl při jejich posledním setkání.

V tom se mu v uších rozlehl strašný výkřik, plný bolesti a zoufalství a Harry poznal hlas svého otce. Najednou se všechno seběhlo tak rychle, že Harry nestačil zachytit, co se vlastně stalo. Slyšel jen vlčí skučení a sledoval, jak se vlci rozprchli na všechny strany, utíkajíc do bezpečí před ohnivým plamenem vystřelujícím z hůlky v ruce zraněného muže.

Jen co Severus osaměl, svezl se opět ztěžka do bláta a přerývaně dýchal. Harry mohl zřetelně vidět hluboké tržné rány na otcově těle a srdce se mu sevřelo při pomyšlení, že je to jen a jen jeho vina. Kdyby ho otec nechtěl chránit před Voldemortem, tohle všechno by se nikdy nestalo.

Harryho zahalila mlha a on se ocitl znovu v otcově laboratoři. Nevěděl, jestli udělal dobře, když se odhodlal shlédnout tuto vzpomínku. Ale dostal aspoň částečnou odpověď na svou otázku, i když to co se stalo nevysvětlovalo, že by jeho otec mohl být vlkodlakem. Ti vlci sice byli větší a divočejší než normálně, ale rozhodně to nebyli vlkodlaci, tím si byl jistý. Bylo snad podobných, jestli ne horších útoků víc? Harry na to nechtěl ani pomyslet a jeho pocit viny nahradil jiný pocit. Obrovská úleva nad tím, že je jeho otec stále naživu.

V rychlosti opustil dům, ve kterém se nacházel a nejrychlejším možným způsobem se toužil vrátit domů. Představa opuštěného domu, ve kterém bude sám ho však příliš nelákala. O hodně raději by šel za otcem, jenže po jejich dnešní hádce ho jen sotva bude chtít vidět. Jak mu jen teď pohlédne do očí? A co bude, když se Severus dozví o tom, jak hrubě narušil jeho soukromí, když nahlédl do myslánky? Zřejmě ho už nikdy nebude chtít vidět a při tom pomyšlení sevřela Harryho srdce ledová ruka. Tak moc si přál, aby vztah mezi ním a otcem byl jako kdysi, ale každým svým krokem se od něj vzdaloval, místo aby se přibližoval.

Jen co se za ním zavřely dveře, sesunul se na zem a rukama si objal kolena a díval se přitom do neznáma. Neplakal, už ne. V ten večer vyronil víc slz než za posledních několik let. Obklopovala ho tma, což mu úplně vyhovovalo. Potřeboval si v hlavě utřídit myšlenky a zamyslet se nad vlastním chováním.

Severus byl překvapený, když Calwen přijala jeho omluvu bez dlouhých řečí. Chovala se k němu sice ještě trochu odměřeně, ale rozhodně ne chladně a o ignorování nemohla být řeč. Jediné, na čem trvala než ho vzala na milost bylo, že se musí omluvit Harrymu. A když i to měl v plánu, slíbil jí to.

Hned po večeři seběhl po úzkém chodníčku ke starému oprýskanému domu a připravoval se na setkání se svým synem. K vlastní smůle však našel jen dům zející prázdnotou a tak se rozhodl počkat. Snadno si poradil s Harryho ochrannými kouzly, i když musel uznat, že ho ohromil svou prozíravostí a schopností vybudovat takové obrany. Potmě vešel do domu a sedl si na gauč. Tma mu vyhovovala. Než Harry přijde, musí s v hlavě utřídit vlastní myšlenky.

Čekal asi hodinu, než se dveře otevřely a on ve slabém světle, které dovnitř proniklo zvenku rozeznal siluetu mladého muže, na kterého čekal. Přimhouřil oči v očekávání světla, ale nic takového se nestalo. Zaslechl jakýsi šramot a všechno najednou zmlklo. Ticho přerušovalo jen nepravidelné a trhané dýchání chlapce sedícího u dveří.

„Harry?“ oslovil ho potichu, aby ho nevyplašil, ale i tak si všiml, že sebou úlekem trhl.

„Tati?“ zeptal se Harry překvapeně, ale ani se nepohnul. Třásl se po celém těle a nevěděl, jestli je připravený čelit Severusovu hněvu.

Když Severus viděl, že se Harry nechystá vstát ze země a sednout si vedle něj, přešel k němu a klekl si na zem. Položil mu ruku na rameno a byl překvapený, že se třese.

„Harry, jsi v pořádku? Třeseš se jako osika.“ zeptal se s mírnou obavou v hlase.

„To… to nic. Je mi jen trochu zima.“ zamumlal, ale Severus jeho lež prokoukl.

„Nechtěl jsem tě vylekat. A doufám, že to není stále ještě kvůli tomu ránu. Proto jsem vlastně tady, chtěl jsem si s tebou promluvit.“ vysvětloval, ale dál se nedostal.

„Promiň mi to! Neměl jsem právo ti něco vyčítat. Ne po tom všem, co jsi prožil. Promiň, tati.“prosil Harry a v duchu si nadával za to, jak se mu třese hlas. Severus vycítil jeho úzkost a navzdory tomu, že Harry už nebyl malým dítětem, stále ještě byl jeho synem a potřeboval jeho útěchu. Nezamýšlel se nad tím, jestli je tou osobou, od které tu útěchu chce a objal ho okolo ramen. Chlapec se chvíli zdráhal, cítil se vinný a nehodný tohoto objetí, ale nakonec se k otci pevně přivinul a odmítal ho pustit.

„Co se stalo, Harry? Proč se tak třeseš? Ublížil ti někdo?“ ptal se starostlivě a nejen hlas, ale i oči prozrazovaly jeho hluboké obavy.

Harry zakroutil hlavou, ale i nadále mlčel.

„Skutečně jsem nechtěl být drzý nebo ti něco vyčítat. Nevím co to do mě vjelo. Já… nechci se už hádat, tati.“ promluvil po chvíli a Severus nevěděl, jestli cítit úlevu nebo vinu.

„Ani já se nechci hádat, Harry. Neměl jsem na tebe ráno tak křičet a mrzí mě, že se tím tak trápíš. Vždyť mě znáš, jsem strašně prchlivý a často vybuchnu. Nesmíš mě brát tak vážně.“ snažil se to odlehčit a prsty prohraboval chlapcovy vlasy, jako to dělával, když byl ještě malý. Ztratili tolik času a není možnost vrátit ho zpět.

„Měl jsi na to právo. Neměl jsem vyzvídat, ale my jsme se o tebe tak moc báli…“

„Zapomeňme na to a tvařme se, že se nic nestalo, co ty na to?“ navrhl Severus, ale Harry zamítavě kroutil hlavou.

„Tati, já vím, že bych to měl nechat tak jak to je, ale potřebuji to vědět.“ zamumlal.

„Harry, prosím…“

„Pověz mi jen jedno. Jsi vlkodlak? Proto jsi byl včera v noci pryč?“ zeptal se najednou Harry a navzdory tmě viděl otcův překvapený výraz.

FENIX TEAM

2008-08-22T21:56:00.004+02:00

Pokud máte zájem pomoci celému týmu s překladem z angličtiny do češtiny, ozvěte se na e-mail: bednar.tipandwin@gmail.com.

Další kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing přibydou po návratu hlavní překladatelky z dovolené.

neděle, 24.8.2008, 20:41 Přidán překlad 38. kapitoly Cassia Toujours pur sem

pátek, 22.8.2008, 21:56 Přidán překlad 4. kapitoly Albus Severus Potter a Stíny minulosti sem

pátek, 22.8.2008, 21:56 Přidáno prvních 6 kapitol nového dílu Až na kraj světa sem

úterý, 19.8.2008, 21:53 Přidána 29.-33. kapitola Albus Severus Potter a Ochránce světla + Epilog sem

neděle, 3.8.2008, 9:19 Přidán překlad 4. kapitoly Deníku Ginny Weasleyové sem

pondělí, 27.7.2008, 20:51 Přidána 2. část 5. kapitoly James Potter and the Hall of Elders' Crossing sem

Vzpomínky zůstanou

Fénix team slaví rok od svého založení, loni touto dobou byli jeho členové přilepeni k obrazovkám svých počítačů a snažili se pro vás vytvořit co nejlepší překlad sedmého dílu HP. Při této příležitosti jsem se rozhodla si zavzpomínat a podělit se s vámi o své zážitky.

Sháníme kvalitní české překladatele. Touhle větou pro mě dne 29.7.2007 všechno začalo. Nad slovem kvalitní jsem se na chvilku pozastavila, nicméně pak jsem napsala na příslušný ICQ kontakt a strifer mi poslal dva zkušební texty, po jejichž přeložení jsem se dočkala věty: Vítej v týmu!

Po patnácti minutách už jsem měla práce až nad hlavu. Přeložila jsem valnou část kapitoly dvacet osm, odměnou mi bylo číslo na šéfa-rozdělovatele práce a další svěřený úkol.

Šla jsem spát ve dvě ráno, utahaná jsem byla jako kotě, jakýmsi záhadným způsobem jsem však vstala ještě před polednem a vydala se k počítači.

Jako první jsem vyfasovala korekci mně již známé dvacet osmičky a málem mi nad ní ruply nervy. Docela ráda jsem se vrátila k „pouhému“ překládání, mé nadšení ovšem zmizelo zhruba u druhého odstavce a nahradily ho nadávky a zoufalá zvolání, že bych se na to nejraději vyprdla. Naštěstí jsem šla spát docela brzy, už v jednu, někteří jedinci si však nejspíš zvykli nespat a hrdinně překládali dál, což jsem obdivovala.

Můj třetí den byl nejhektičtější ze všech, šéf mi nasolil CELOU jednu kapitolu. Původně jsem si říkala, že se přepsal, ovšem nebylo tomu tak. Strávila jsem nad ní šest hodin a myslela si, že už mám volno. Ale kdeže… Ač mi běhaly mžitky před očima a potřebovala jsem odpočinek, šéf mi nasolil další lahůdku a jela jsem dál. Vzdorovat nemělo smysl.

Můj čtvrtý a zároveň poslední den překladu naplňoval příslib konce námahy a všech útrap. Překládala jsem ze setrvačnosti a motivovala se slovy „Ještě kousek a už to bude!“. A bylo.

Překlad byl dokončen po půlnoci dne 2.8.2007. Všichni jsme byli vyčerpaní a ospalí, ale šťastní, že jsme to dotáhli až do konce. Odměnou nám byl váš neutuchající zájem, který jste nám projevovali ve svých komentářích a za který vám chci poděkovat. Po velice intenzivním překládání byla vaše milá slova balzámem na duši, byla důkazem, že naše práce nebyla ani v nejmenším nedoceněná, což nás všechny těší dodnes.

Teď bych ráda poděkovala dvěma lidem, díky kterým můžu tento text psát. Prvním je strifer, který mě do Fénix teamu přijal, a druhým je Roxerd, který si mě v něm nechal. Díky, kluci.

A také bych ráda poděkovala vám, našim čtenářům, že sem stále rádi chodíte a čtete si naše výtvory.

Pro teď se loučím a přeji vám krásné ráno, hezký den, příjemný večer a dobrou noc!

Missbee